Maďarsko dlouhodobě osciluje mezi dvěma protiklady. Na jedné straně ostře vystupuje proti případným uprchlíkům a označuje je za nebezpečí pro celou Evropu, na straně druhé pak přijímá kontroverzní osoby, které jsou pro Evropu i hodnoty právního státu reálně nebezpečné.

V prvním případě se jedná o osoby z Afghánistánu, Sýrie, Pákistánu nebo Iráku, které se v letech 2015—2016 staly hlavní silou směřující přes Maďarsko do Evropy. Ve druhém případě například o Ghaitha Pharaona, označeného za teroristu, který se v Budapešti usídlil hned vedle domu Viktora Orbána, anebo o bývalého makedonského premiéra Nikolu Gruevského, jenž v Maďarsku získal politický azyl, aby se vyhnul makedonskému vězení.

Maďarská imigrace se však nezužuje pouze na případné azylanty a na výše uvedené osoby, ale přijímá také migranty maďarského původu a další jedince, mezi které lze řadit i bohaté Číňany (ti v Maďarsku získávají pobyt „výměnou“ za koupi domu). Nejvíce lidí však přišlo do Maďarska v roce 2017 z Německa (2503 osob), Rumunska (2934), Slovenska (1508), Číny (2259), Spojených států amerických (1405), Srbska (1659) a Ukrajiny (6235).

Celkový počet příchozích činil 36 453. Odečteme-li počet 26 957 maďarských emigrantů, získáme pozitivní saldo migrace ve výši 10 tisíc obyvatel, což je málo na ekonomiku rostoucí o čtyři procenta hrubého domácího produktu v roce 2017. Oproti tomu v České republice dosahovalo saldo zahraniční migrace v roce 2017 28 300 obyvatel.

Nedostatek pracujících je pro Maďarsko v momentě silného ekonomického růstu nevýhodný, a to vede k neblahému výsledku — nedokáže se naplnit poptávka po pracovních místech. Nutno dodat, že Maďarsko není jediným evropským státem s podobnými problémy a některé státy Evropské unie jsou na tom ještě hůře.

Pracovní imigrace ze zahraničí je v případě Maďarska relativně nízká. Právě pracovní migrace je přitom prostředkem, jak udržet ekonomický růst země. Nebylo to pouze Německo, které v 50. letech 20. století vyhledávalo v Turecku schopné pracovníky pro německý rozvíjející se průmysl. Také Spojené státy americké pomocí takzvaného Bracero programu lákaly mexické zemědělce na chudý americký jih, aby udržely svou rostoucí ekonomiku.

I Česká republika aktivně vyhledává kvalifikované pracovníky díky Režimu Ukrajina, protože si je vědoma negativního dopadu nedostatku pracovníků na rozvoj země v době ekonomického růstu. Maďarsko je však jiný případ. Přestože nikdy nebylo klasickou imigrační zemí a ani v současnosti nepatří mezi nejžádanější evropské imigrační země, i tak zůstává dostatečně atraktivní.

Tuto skutečnost ale maďarská politika vytrvale ignoruje, ačkoli pracovní migrace představuje reálnou win-win strategii: migranti, přestože často zařazení do sekundárního sektoru práce a pracující na těžkých pozicích, mohou svou prací přispět k ekonomickému růstu přijímající země. Současně mohou posílat remitence zpět na oživení ekonomické soběstačnosti své rodiny nebo komunity v zemi původu.

Logicky tak přichází otázka, jak udržet hospodářský růst? Pokus, jak se s tímto problémem vypořádat, představuje nový takzvaný otrokářský zákon — tedy navýšení možných přesčasů na 400 hodin s tříletým odkladem splatnosti. Viktor Orbán možná nechce ani tolik podporovat nadnárodní koncerny (možná však ano), ale zcela jistě chce zachovat ekonomický růst své země a do svého programu má zájem zapojit primárně maďarské občany. Nutno dodat, že v době rostoucí globalizace, stárnoucí Evropy, nízké porodnosti v Evropě a ekonomické provázanosti všech zemí světa je podobné jednání přinejmenším nezvyklé.

Maďarské obyvatelstvo ovšem samo široce podporovalo Orbánovy protiuprchlické výstupy a v parlamentních volbách dalo jasně najevo, že uprchlíci (a potažmo i jiní cizinci) nejsou v Maďarsku vítáni. Nyní však ti samí voliči i kvůli svému rozhodnutí pocítí důsledky otrokářského zákona. Tím, že sami akceptovali státní politiku, jsou logicky sami vrženi do područí jejího jednání — ale na straně druhé je potřeba Maďarů litovat. Budiž nám jejich situace varováním.