Maďarská imigrační politika a otrokářský zákon

Luděk Jirka

Nedostatek pracovních sil, který je pro zemi v momentě silného ekonomického růstu nevýhodný, se Maďarsko rozhodlo řešit svérázným zákonem. Ten umožňuje navýšení přesčasů na 400 hodin s tříletým odkladem splatnosti. Dává to nějaký smysl?

Maďarsko dlouhodobě osciluje mezi dvěma protiklady. Na jedné straně ostře vystupuje proti případným uprchlíkům a označuje je za nebezpečí pro celou Evropu, na straně druhé pak přijímá kontroverzní osoby, které jsou pro Evropu i hodnoty právního státu reálně nebezpečné.

V prvním případě se jedná o osoby z Afghánistánu, Sýrie, Pákistánu nebo Iráku, které se v letech 2015—2016 staly hlavní silou směřující přes Maďarsko do Evropy. Ve druhém případě například o Ghaitha Pharaona, označeného za teroristu, který se v Budapešti usídlil hned vedle domu Viktora Orbána, anebo o bývalého makedonského premiéra Nikolu Gruevského, jenž v Maďarsku získal politický azyl, aby se vyhnul makedonskému vězení.

Maďarská imigrace se však nezužuje pouze na případné azylanty a na výše uvedené osoby, ale přijímá také migranty maďarského původu a další jedince, mezi které lze řadit i bohaté Číňany (ti v Maďarsku získávají pobyt „výměnou“ za koupi domu). Nejvíce lidí však přišlo do Maďarska v roce 2017 z Německa (2503 osob), Rumunska (2934), Slovenska (1508), Číny (2259), Spojených států amerických (1405), Srbska (1659) a Ukrajiny (6235).

×