TOP 09 s úsměvem na rtech, ale u konce s dechem
Milan ZnojVolby ukázaly, že TOP 09 fakticky ztratila základnu na komunální úrovni. Výsledek v Praze ji ale dal ještě čas se nadechnout. Její jedinou šancí je integrace menších středopravých stran.
TOP 09 po těchto volbách slavila a právem, vždyť jí vedené Spojené síly v Praze zabodovaly a získaly přes šestnáct procent hlasů. Toto spojenectví zásadním způsobem promlouvá do sestavování vlády na magistrátě. Ať už vznikne jakákoli koalice, bez TOP 09 to nebude.
Navíc v Praze vyhrála ODS a posiluje i jinde. Má to znamenat, že se vrací zavedená pravice z devadesátek na scénu? Podařilo se pravici vrátit ANO její úder, když po volbách 2013 vytěsnilo TOP09 a ODS na okraj? Jakkoli soudit z výsledků komunálních voleb na celorepublikové trendy je obtížné, při bližším pohledu se ukazuje, že nejde o žádný návrat staré pravice, ale o další kolo proměn české politické scény, ve kterém TOP 09 soustavně ztrácí půdu pod nohama.
Spojené síly pro Prahu jako příležitost k nadechnutí
Spojené síly pro Prahu prosadil v TOP09 Jiří Pospíšil a byl to dobrý nápad. Pod jednou značkou se spojila TOP09 se STAN a lidovci. Miroslav Kalousek a stará garda nebyli nadšeni, vždyť v Praze byla TOP09 silná v kramflecích a po protibabišovských demonstracích kolem sestavování vlády s podporou komunistů byla vidět i na náměstích. Z Prahy se stalo její město zaslíbené.
Co mohl nabídnout STAN, který měl své zázemí v regionech a do Prahy se teprve chystal proklouznout? Nemluvě o lidovcích, kteří v Praze už dávno neměli sílu dostat se sami na radnici, a tak jenom hledali vhodné nosiče.
Po sečtení výsledků komunálních voleb můžeme říci, že STAN a lidovci nejen že přispěli TOP09 svou troškou do mlýna, ale především dali TOP09 to, co je k životu nejdůležitější, totiž čas chvíli se nadechnout. Čas TOP09 vskutku potřebuje, protože soumrak strany pravicových městských liberálů se neodvratně blíží.
Nezadržitelný úpadek TOP 09
TOP 09 se prezentuje jako pravicová strana s liberálním programem a výrazně proevropskou orientací. Když přijde na ekonomiku hlásá státní úspory a snižování dluhu. V zásadě se pořád drží hesla z devadesátek „návrat do Evropy“. V současnosti se ho ale snaží přeformulovat jako obranu před vnějším vlivem Ruska a vnitřním vlivem kryptokomunismu doma.
Mělo by to zabírat na tzv. městské liberály. Každopádně působivost těchto idejí jinde po republice je mizivá. Výsledky v komunálních volbách mimo Prahu jsou tristní a svědčí o nezadržitelném pádu.
Podívejme se ve stručnosti na velká města mimo Prahu. V Brně měla TOP09 v roce 2014 čtyři zastupitele, nyní nezískala žádného. V Ústí nad Labem minule dva, nyní nula. A podobně tomu bylo i jinde.
TOP09 vypadla ze zastupitelstva v Pardubicích, v Liberci, v Českých Budějovicích, v Olomouci, v Hradci Králové, v Děčíně, v Mladé Boleslavi, v Mostě, v Teplicích, v Jablonci, v Prostějově, v Třinci, v Jihlavě, v Táboře. Jediný relativní úspěch zaznamenala TOP 09 v Plzni, kde nyní získala 4 zastupitele. Avšak i tam jich minule bylo pět.
Návrat pravice k moci jako optický klam
V Praze to nicméně vypadá, že se TOP09 spolu s ODS vrátily k moci. Obě strany výrazně uspěly, přičemž ANO bylo upozaděno. Jenomže ukazuje se, že se žádný návrat k moci tradiční pravice v Praze nekoná, že je to optický klam. Záhy to zjistila ODS, která sice vyhrála, ale nikdo s ní nechce jít do koalice.
Koketuje s ní sice TOP 09, ale obě strany na většinu na magistrátě nedosáhnou, protože politické poměry v Praze se zásadně změnily a odmítání starých a zavedených stran nijak nepřestalo, ale spíše posílilo.
Poměry v Praze nyní zásadně ovlivňují Piráti a Čižinského hnutí Praha sobě. Bez nich se v Praze vládnout nedá, přitom obě uskupení přepisují staré politické souřadnice a využívají nová politická štěpení.
Pozoruhodné je, že vtáhly do politiky mladé a představují generační změnu, ale nejenom to. Obě uskupení vyrostly z odporu k dosavadnímu stranickému systému, který se u nás etabloval od 90. let, a který hnutí ANO jenom nabouralo, aby dosadilo své lidi na stará místa.
Občanský aktivismus Pirátů a Čižinského hnutí ale přepisuje i dosavadní souřadnice politických konfliktů. Ještě nevím, čeho se můžeme dočkat, ale zavedené strany z minula s nimi budou mít potíže, a to nejenom ANO a ODS, ale také TOP 09, o ČSSD nemluvě.
Z pohnuté historie TOP 09
TOP 09 je vlastně pořád ještě mladá strana, ale má svou velkou historii, delší než se zdá. Vznikla na konci Topolánkovy vlády, když se ukazovalo, že vláda ODS, lidovců a zelených jde do kytek a hrozí nástup levice k moci. Na české politické scéně tehdy chyběla druhá menší pravicová strana vedle ODS, která by zajišťovala zavedené pravici z devadesátek většinu ve volbách. Lidovci takovouto svoji transformaci odmítli. Zelení pod Bursíkovým vedením se sesypali.
Takže se objevila příležitost pro politického stratéga, jako byl Miroslav Kalousek, který se této příležitosti chopil a za pomoci Karla Schwarzenberga, jenž jí dodal havlovské pomazání, před volbami v roce 2010 takovou stranu vytvořil. TOP09 se stala další metamorfózou druhé pravicové strany vedle ODS, jakých od počátku naší nové demokracie byla již pěkná řada, počínaje ODA, přes US, Evropské demokraty až po TOP09.
Vždy to byla pravice, která byla mediálně silná, ale bez stranické základny, a tedy slabá v kramflecích. Byla určena pro pravicové voliče, kteří souzněli s průběhem transformace, ale nevoněly jim tolik dryáčnické způsoby ODS. Hledali nějakou lepší, slušnější, mravnější pravici.
Návratu levice k moci se sice ve volbách 2010 podařilo zabránit, ale v neslavném spojenectví s Věcmi veřejnými. Následně se na rozkymácenou českou politickou scénu nabouralo hnutí ANO a přepsalo zavedené souřadnice české politiky. ODS i TOP09 byly odstaveny od moci a s nástupem ANO vybledl i koncept druhé lepší pravice v podání TOP09.
Obě strany, ODS i TOP 09 se musely přizpůsobit novým poměrům. Zprvu se zdálo, že by TOP 09 se svou proevropskou orientací na městské liberály mohla trumfnout ODS a stát se hlavní silou české pravice, jež by soupeřila s ANO. Nakonec to ale byla ODS, která se lépe přizpůsobila nové situaci. Chytila protievropským vítr, který se ve střední Evropě v poslední době zvedl, a pochopila, že musí být více nacionalistická, více proti-migrantská a více protievropská.
Slučování menších středopravých stran jako šance
TOP 09 ale zůstala na svém, tak trochu jako hrdý rytíř ze staré doby. Nakonec jí ale zbyla jenom ta Praha, jinde pak oči pro pláč. Leč rovněž se dramaticky mění staré poměry. Zvedla se vlna mladého občanského aktivismu, jenž vyrůstá již z jiných zdrojů než dřívější odpor k ANO a tradiční levici. TOP 09 je pod tlakem těchto změn.
V posledních volbách však získala oddechový čas. Spojené síly pro Prahu se osvědčily, a tak by mohly ukázat cestu ke slučování menších středopravých stran vedle ODS. Ač se to staré gardě TOP 09 třeba nezdá, ale je to cesta, jak by mohlo přežít politické dědictví jejich strany i v nové politické situaci, k níž směřuje Česká repubika v poměrně rozkolísané střední Evropě.
nevzpomeneš si, jak dlouho v Praze přežívala ODA svoji republikovou smrt? Na Žizkově to tuším bylo ještě v minulém desetiletí, nějaký čas pod značkou ODA-klub gentlemanů či podobně. Mimochodem, Klub gentlemanů zní jako nom de guerre přeci jen líp než Spojené síly (čili Vektor) pro Prahu.
Zatím si ale ještě mohou užívat svou čtvrthodinu slávy, a zpívat si "Kamarádi, je to mládí, kterému dnes patří svět".
Která z nových stran bude existovat ještě za deset let? TOP09 ani Piráti nemají přežití jisté, ale to platí i o ANO a SPD. ANO je závislé na jediném člověku, o SPD platí, že nacionalistická pravice ještě nenašla svého vůdce. Na STAN bych také nesázel, jeho identita je vázaná na momentální politickou situaci.
To nejdůležitější členění je tč. na na proevropský
liberální směr na jedné straně a euroskeptický, nacionalistický proruský na straně druhé. Členění na levici a pravici neplatí zejména u toho druhého tábora, jak patrno z toho, co říkáte o SPD a KSČM. Označovat strany jako je SPD za ultrapravici je passé.
O TOP09 píšete jako o straně městských liberálů. Ti ovšem nezmizí a otázka je, kdo se na ně dokáže obracet. V současnosti to nejlépe dělají Piráti.
Pokud by u nás vývoj šel tím směrem jako v západní Evropě, nebudou v budoucnu městští liberálové tak pravicoví jako v devadesátých letech.
Otázka je, jak dlouho ještě půjde svádět neúspěchy Zelených na Bursíka. Od jeho odchodu z předsednické pozice už uplynulo 9 let.
Je sice fakt, že současná politická mapa (nejen v ČR) k takovému závěru svádí; ale je nutno si uvědomit, že je zde ve hře několik faktorů, které jsou v zásadě anomálií, a to sice časově podmíněnou.
Za prvé, jak uvedl M. Znoj, ta současná politická roztříštěnost v české politice je do nemalé míry ještě dědictvím do dosti chaotické polistopadové doby.
Za druhé: ten současný "útěk do středu" (ze kterého profituje především Babišovo ANO, zčásti také Piráti) je dost možná důsledkem ještě svého času proslulé "opoziční smlouvy". Kdy tedy oba základní, protikladné politické a ideové subjekty - alespoň v očích veřejnosti - vzdaly své ideové principy ve prospěch politického konjunkturalismu. Zkrátka: to znechucení klasickou partajní politikou bylo v českém národě natolik hluboké, že nastal velký příklon k "nepolitické politice". Z čehož jak řečeno těží především Babiš, jemuž se velice úspěšně daří tuto roli nepolitického "machra" plnit.
Dále: je nutno si uvědomit, že v současné době se nacházíme v naprosto mimořádné "blažené" době ekonomického boomu. S minimální nezaměstnaností. A s bohatými zdroji pro stát. Takže i pro principiálně pravicového kapitalistu Babiše je bez problémů možné rozdávat štědře sociální dávky, a tím i nadále potvrzovat svůj obraz nepolitického správce veřejných záležitostí.
Nejpozději poté co sklapne ekologická past, náklady na ekologické přežití vystřelí do výše, stát nebude mít na (relativně) štědré sociální dávky a producenti (stejně tak zatížení zvýšenými náklady) nebudou mít peníze na mzdy - nejpozději v té době se v plné síle obnoví a vyhrotí "stará dobrá" sociální otázka, a spolu s ní i klasické pravolevé dělení. Tam už nebude místo pro nějaký "městský liberalismus"; tady půjde zase o typický boj zchudlých proti privilegovaným.
Takže ještě jednou: nepohřbívejme příliš předčasně to klasické pravolevé rozdělení. To je totiž nejenom bezprostředně politické, nýbrž je zakotvené v samotné substanci společnosti. Pro tuto chvíli to konstatování mizení tohoto pravolevého schématu sice může souhlasit; ale to se může zase velice rychle změnit.
Považují lidé hlásící se k pravici KSČM za pravici?
Pokud by levicovost byla jakýsi čestný titul, tak si ho KSČM samozřejmě nezaslouží.
Takový Dan Drápal o sobě píše, že je konzervativní člověk. Členy KSČM pochopitelně za konzervativní lidi nepovažuje.
O konzervatismus takový zájem a spor není. Dobrovolně se k němu hlásí většinou pravicově (a obvykle křesťansky) orientovaní lidé. Jiní lidé bývají za konzervativní nebo za pravicové označování nedobrovolně.
Vím, že existuje jakási politologická mapa se souřadnicemi (s pravolevou a konzervativně liberální osou). Ovšem ne každý se na ní zařadí tak, aby to ostatní uznáváli.
Přitom vymezování pojmového pole probíhá jednak mezi těmi, kdo si nárokují "být levice" a "být pravice", jednak v konkurenci o samotné označení, historicky např.:
Sociální demokraté zradili levici a jsou to sociálfašisti. (Kominterna počátkem třicátých let)
Nejsou to konzervativci jako já, ale reakcionáři, kteří se za pětadvacet let od revoluce nic nenaučili a nezapomněli. (Hegel)
Politologické mapy se souřadnicemi existují proto -- a jen proto --, že i politologové musí něco jíst a stupidní myšlenky se prodávají nejsnáze.
Pavel Krupička je zcela oprávněn říci:
"I KSČM se dost blíží krajní pravici. Stejně tak Miloš Zeman, to je v podstatě krajně pravicový politik.",
protože se sám identifikuje jako levičák (a součástí této identifikace je nutně vědomí toho, co je to "být levicoví").
Takže: znamená příklon k politické respektive ideové levici automaticky, že dotyčný má právo považovat se za progresivnější, humánnější sílu, nežli jakou je zastánce (tvrdé) pravice?
Ujasněme si především: ta osa pravice-levice je něco principiálně jiného, nežli osa konzervatismus-progresivismus.
Alespoň v současné době je (už) tomu tak.
V dřívějších dobách to mohlo být jiné: politická a ideová levice, spojená s mohutným dělnickým, respektive obecně sociálně emancipačním hnutím, se se vší samozřejmostí jevila být silou pokrokovou, protože rozbíjela staré mocenské struktury kapitalismu.
V té době tedy být levicovým znamenalo automaticky totéž jako být pokrokovým.
Jenže - dost brzo poté co se instalovaly nové státy - a tedy i nové mocenské struktury - ve jménu levicovosti, ve jménu komunismu, tak celá věc dostala značně jiný rozměr.
Připomeňme si jenom náš vlastní, československý obrodný proces: ten byl charakterizován zásadním střetem mezi "progresivisty" a mezi konzervativci; přičemž ovšem oba tábory se pokládaly za bez jakýchkoli pochybností levicové.
Jenže ten tábor konzervativců už dávno ztratil svůj dřívější progresivní impuls směřující ke stále postupující emancipaci lidské bytosti; naopak, on svým mocenským a ideologickým aparátem většinu národa uvrhl do závislostí nových, v mnohém ještě daleko horších než byly ty za kapitalismu.
A co se například oné zmíněné současné KSČM týče - tak tady už ani není možno spokojit se s pouhým konstatováním konzervatismu, protože v ní velká část její personální základny zaujímá pozice vysloveně reakční, s (tajným) přáním restaurovat nějaký typ stalinistického způsobu výkonu moci.
A přitom ovšem není možno popírat, že KSČM jako politický subjekt zaujímá stále v principu levicové pozice. Celkově by tedy bylo možno říci, že KSČM je levicová strana převážně konzervativního založení, s určitými vysloveně reakčními elementy.
Je tedy možno tuto úvahu ukončit konstatováním, že "levicovost" dnes už naprosto neznamená pokrokovost, že nevyjadřuje žádné mravní plus ve srovnání s postoji pravicovými?
Ani takto jednoduše se to zase říci nedá. Dokud zde totiž existuje kapitalismus, s jeho nepopiratelnou sociální nespravedlností, do té doby levicovost vždy znamená přihlášení se k boji proti této nespravedlnosti, k boji za sociální humanismus.
A tak tedy dokonce i KSČM v její současné podobě - nakolik se alespoň verbálně-programově stále ještě hlásí k tomu programu sociální emancipace - nelze upřít přítomnost určitého progresivního, respektive vůči pravici privilegovaného momentu.
Celkově je tedy možno říci, že situace je v každém případě mnohem složitější, nežli jakou se jevila ještě v oněch časech velkých sociálních respektive třídních střetů a bojů. A dnes je nutno případ od případu velice přesně rozeznávat, určovat a diferencovat, jaké k o n k r é t n í postoje daný politický subjekt zaujímá v těch či oněch záležitostech týkajících se všestranné emancipace lidské bytosti.
Ten názor předsedy pravicové strany je ovšem dosti pochopitelný; už Aristoteles totiž konstatoval, že ten, kdo stojí uprostřed, se z optiky těch, kteří stojí na jedné z obou vzájemně protichůdných stran, jeví jako někdo, kdo přichází ze strany opačné.
Jinak řečeno, pokud je ANO (opravdu) středové, pak je dost pochopitelné, že z pozic vyhraněně pravicové ODS se ANO jeví být subjektem levicovým.
Položme si teď ale otázku: je ANO skutečně středové? Nebo je to jenom kamufláž?
Fakt je ten, že toto hnutí je dosti obtížně čitelné. Už právě tím, že to stále ještě není klasická strana, která by měla nějaký jasný a jednoznačný program. Stále je to víceméně uskupení ad hoc, podnik jednoho muže, který - svým nesporným šarmem, a tak trochu i svými penězi - kolem sebe dokázal shromáždit nemalé množství víceméně středově smýšlejících účastníků.
Takže tedy ale: je ANO ve své podstatě středové?
Na jedné straně zde stojí jednoznačný fakt, že toto hnutí je ideově zcela jednoznačně prokapitalistické.
To ovšem ještě nemusí být naprosto bezpodmínečně definitivní doklad pravicovosti; nakonec třeba i v sociální demokracii se sotva najde někdo, kdo by hodlal nějakým revolučním způsobem odstranit kapitalismus.
A jak už jsem zmínil dříve, současná dobrá finanční situace státu umožňuje rozdávat relativně štědré sociální dárky. Aniž by se tím velkokapitalista Babiš sám řezal do vlastního masa.
Pokud bychom ANO chtěli charakterizovat právě prostřednictvím jeho centrální vedoucí figury, pak Babiš je ze všeho nejspíše takovým druhým Baťou - na straně jedné přesvědčený kapitalista, ale na straně druhé se cítí být jakýmsi blahosklonným, starostlivým patronem svých zaměstnanců (pardon: svých občanů). A tak - pokud oni pro něj poctivě a usilovně pracují a vyjadřují mu svou loajalitu, tak on je skutečně ochoten tu a tam "pustit chlup", a nějaké to sociální opatření v jejich prospěch vykonat.
Takže tedy ještě jednou: je ANO ve své podstatě pravicově, středově, či dokonce levicově orientované?
Jak už řečeno, ANO je v prvé řadě ideově nevyhraněné; a v důsledku této nevyhraněnosti může ve svém jednání oscilovat v leckdy překvapivě velkých amplitudách. Kdy se tedy jednou může jevit tak, a jindy zase zcela jinak. Ale v nejhlubší podstatě se nakonec skutečně asi bude jednat o podnik baťovského typu, tedy o projekt tvrdého kapitalismu doprovázeného a vyvažovaného někdy i dosti výraznými sociálními opatřeními.
ANO vnímám jako nyní v zásadě středový politický subjekt. Takové jeho působení (a také umístění na politické škále) je zřejmě příčinou toho, že se zatím nevyplnily různé katastrofické předpovědi a že nás (údajné) hnutí ušetřilo většiny typických excesů. Teprve ANO vlastně rehabilitovalo střed, který u nás od 90. let stále ne a ne se etablovat.
Dualistické chápání politiky směřuje proti středu a preferuje střídání lepšího a horšího křídla. Vláda pravice je v chápání takto uvažujícího levicového zastánce liberální demokracie sice špatná, ale připravuje vlastně návrat levice. V principu je tedy vlastně vhodnějším řešením než vláda středu. (Babišova víc než problematická specifika tímto nezpochybňuji.)
Naproti tomu trojičné chápání politiky vnímá středovou vládu jako příležitost k jakési stázi, jako (většinou neceněný, příp. ani nepociťovaný) smír a dočasný oddech od nečekaných a zcizujících reforem i vypjaté ideologičnosti. ANO, které říkalo, že bude vše dělat jinak a lépe, nakonec uspělo proto, že společnosti, jakou převzalo, nechce velet ani vlevo v bok, ani vpravo v bok!
Já jsem ovšem toho názoru, že se sociálně nalézáme hodně napravo a od toho se odvíjejí mé politické priority a přání. Ale to bych načínal na noc jinou kapitolu...
Ještě jste měl, pane Horáku, upřesnit, co znamená "víc doleva". A kam až to "víc doleva" může sahat Je možný směr doleva naprosto neomezený? Nebo něco už je podle vás levicový extrém?
Musíme si připomenout, že česká společnost má zřejmě principiálně velké preference takovéto vlády středu, zbavené jakékoli ideologičnosti. Svého času i "úřednická" vláda Jana Fischera se těšila vysokému stupni popularity. Neboť i ona - jak to formuloval pan Horák - nenutila národ ani "vlevo v bok", ani "vpravo v bok". Lid český pociťuje zřejmě tradičně značnou nedůvěru k ideologiím (jakož ovšem i k velkým idejím), bližší je mu neideologický pragmatismus.
Takže: je tedy možno uvažovat o tom, že tento pragmatický, středový způsob vládnutí oproštěný od pravolevých ideologií se na delší dobu etabluje jako standardní model?
Jinak řečeno: je ten klasický model nesmiřitelného ideologického střetu mezi pravicí a levicí už historicky přežilý?
Nalézt tady nějakou jednoznačnou odpověď nebude nijak jednoduché.
Za prvé: přinejmenším v Evropě je možno ten přesun k politickému středu pozorovat už celou řadu dekád. Souvisí to s objektivními, zřejmě nevratnými změnami v sociálním složení společnosti. Ten zcela klasický konflikt mezi privilegovanou vrstvou respektive třídou vlastníků na straně jedné, a sociálně podprivilegované, kompaktní a homogenní třídy dělnictva zjevně skutečně patří minulosti. Samozřejmě, velké majetkové rozdíly stále ještě existují (a v čistě kvantitativním vyjádření se dokonce ještě zvětšují); ale poněkud paradoxně tyto o sobě větší majetkové rozdíly nejsou většinou pociťovány jako tak příkré v poměru k minulosti. Tento paradox je dán tím, že v současné době i ten "dolní" příjem většinou postačí k dosažení životního standardu, o kterém by se dřívější dělnické třídě mohlo jenom zdát.
K tomuto faktu přistupuje navíc i moment profesní, a s tím spojené příjmové mobility. Jestliže dříve znamenalo "jednou dělník, vždycky dělník" (a to i pro potomky z dělnických rodin), dnes jsou principiálně každému otevřeny možnosti se svou vlastní pílí a svými vlastními schopnostmi vypracovat k vyšším příjmům, a k vyššímu sociálnímu statusu.
Toto zmírnění sociálních respektive třídních protikladů je doprovázeno i evidentním zmírněním protikladů ideových respektive ideologických. Vysoce komplexní moderní společnost vyžaduje vysokou kompetenci při řešení zcela praktických problémů, což se neshoduje s ideologicky podmíněnými excesy tím či oním směrem. To všechno vede k tomu, že dřívější velké, ideologicky profilované strany (pravice a levice) se k sobě navzájem blíží, jsou schopny se dohodnout (v případných "velkých koalicích") na společných řešeních.
To všechno jsou tedy faktory, které ty dosavadní velké "lidové" strany tlačí ke středu. Je tedy skutečně možno učinit závěr, že tento trend bude pokračovat, až k tomu konečnému bodu obratu, kdy by se tento středový model prosadil jako standardní a dominantní?
Než bychom učinili takový závěr, je nutno se podívat i na druhou stránku věci.
Za prvé: čím více ty velké "lidové" strany směřují ke společnému středu, tím více nabývají na síle tendence odštěpenecké. Velice bolestně to právě teď zakusila bavorská CSU, od které se víceméně odštěpila xenofobní AfD. A na straně druhé bavorská sociální demokracie (podobně jako ta česká) nadále klesá volným pádem ke dnu, zatímco triumfují bavorští Zelení.
Kteří sice nejsou nalevo od sociální demokracie (jako je AfD napravo od CSU), ale na rozdíl od zcela nepřehlédnutelně ideově, ale i ryze personálně unavené a matné sociální demokracie Zelení přímo srší novou energií a mladickou svěžestí.
V českých poměrech obdobnou roli jako němečtí (bavorští) Zelení v současné době plní Piráti. Ze stejných příčin.
Takže všechno hovoří pro to, že to pravolevé ideové a politické schéma zůstává i nadále zachováno, jenom v něm dochází k přesunům, k odchodu starých subjektů a k vytváření subjektů nových.
To pravolevé schéma (respektive ten pravo-levý konflikt) má totiž velice hluboké psychosociální kořeny, které jsou se značnou pravděpodobností podmíněny už přímo evolučně. Jedná se o zcela základní, navzájem nekompatibilní životní koncepty, které se v politice projevují jako navzájem protichůdné ideologie. Zkrátka: zastánce (tvrdé) pravice bude na svět (a způsob řešení jeho problémů) vždy hledět zcela jinak, nežli zastánce názorů levicových.
A za druhé, jak už jsem nedávno zmínil, leccos hovoří o tom, že v současné době prožíváme spíše mimořádnou periodu relativního sociálního smíru. Ale jakmile se vyhrotí sociální, existenční, životní podmínky (což je v každém případě se zostřováním ekologické krize velmi pravděpodobné), pak je nutno počítat i s vyhrocením onoho pravo-levého konfliktu.
Takže odpověď na tu položenou otázku, zda ten současný (český) politický střed může vydržet: v momentální situaci působí faktory hovořící pro i proti, a zřejmě bude záležet do značné míry na faktorech nahodilých, jak dlouho tento "ideologicky nezatížený" střed vydrží. Ale perspektivně se spíše zdá, že se obnoví to klasické pravo-levé rozdělení společnosti i politiky. A nelze vyloučit, že se obnoví v podobě velice vyostřené.
V dnešní periodě liberálního tržního hospodářství a globálního elektronického toku investičního kapitálu a informací je vytvářen a i sdílen pocit odcizené existence, platné jak pro majetné tak i na majetných závislé.
Masové politické strany tak mají stejná, duchu doby odpovídající zadáním - servis digitální velmi flexibilní investiční činnosti.
Stávají se tak hnutími, které nabízí uspokojování osobních pohnutek dezorientovaného populis.
A tak tu máme nejen koalice ze kterých oči přecházejí stát.
Ve ČR hnutí velkopodnikatele se socdem, v Praze koalice Sobě, piráti, My, co tady žijeme a Zelená pro jedničku, v DE CDU a Zelení a ........
Proto doufám, že tok kapitálu to do zítra vydrží .....bych dodal.
Samozřejmě, že všeho může být příliš, rovnostářství zcela nesporně.
Prvního premiéra státu Izrael Ben Guriona se (prý) jeden novinář zeptal: „Je pravda, pane předsedo, že Vaše sekretářka má větší příjem než Vy?“ Ben Gurion (prý) odpověděl: „Ano, jistě. Ale to je v pořádku, ona má tři děti“. Tak vypadá příběh o tom, co to znamená „doleva“. Dnes je to ovšem příběh poněkud málo srozumitelný: Paní Nagyová snad měla také víc než premiér Nečas... Ideály rovnosti byly nemálo zasuty...
Mimochodem, v reálném socialismu tomu také často bylo tak, že dělník měl vyšší plat nežli jeho mistr; ovšem s katastrofálními důsledky pro charakter produkčně pracovních vztahů.
Je například dokumentován jeden zcela konkrétní případ, kdy někdy v šedesátých létech jeden čerstvý absolvent průmyslovky zapřel své vzdělání a nechal se zaměstnat jako obyčejný dělník, a poté to odůvodnil tím, že ze svého inženýrského platu by neuživil svou rodinu.