Komunisté jsou součástí domácího demokratického zřízení dvacet osm let. Mají svoje věrné voličstvo, většinou lidi, kteří patřili v minulém režimu k prominentům — tehdejší vítěze, dnešní poražené.

Důležitější však je, že komunisté nejsou oněch osmadvacet let v parlamentu v izolaci. Pomáhají ochotně formou „něco za něco“ prohlasovávat zákony. Navrhují stovky zákonů, pozměňovacích návrhů a dalších úprav, které jsou prohlasovávány. Jsou členy či funkcionáři mnoha výborů a parlamentu samého. Na mnohé přicházejí mdloby z toho, že Vojtěch Filip je nyní prvním místopředsedou parlamentu. Připomínám tedy, že ve funkci místopředsedy byl sedmkrát, za vlády Petra Nečase (ODS), v obou vládách Mirka Topolánka (ODS), ve vládách Špidly, Grosse i Paroubka (všichni ČSSD).

Dlouhodobá opoziční role komunistů pak není výsledkem jejich společenské ostrakizace, ale zcela pragmatického politického kalkulu, a to dokonce z obou stran. Pro předchozí vládní strany byla přímá účast KSČM ve vládě nepřijatelná, protože by jim to odehnalo voliče. Pro komunisty byla účast ve vládě též nevítaná, protože pro své voliče jsou stranou protestní, „protirežimní“, a účastí na nenáviděném režimu by rovněž přišli o svoje voliče.

↗

S komunisty se nemluví, říkají mnozí. Ale mluví s nimi všichni. Repro DR

Proto docela platí parlamentní bonmot, podle kterého jsou komunisté „stranou s největším koaličním potenciálem“: jako totální materialističtí pragmatici podpoří kohokoli, napravo nebo nalevo, když jim z toho něco kápne.

Proto mi zní opravdu falešně, když tradiční strany varují před „návratem komunistů k moci“: oni jsou přece součástí mocenských struktur celou dobu. Ano, přímá podpora menšinové vlády je cosi nového, ale že bych v tom spatřoval nějaký neslýchaný posun oproti minulosti, to ne. A žehrání od stran, které s komunisty čtvrt století čile a přátelsky ve Sněmovně spolupracují, je totálně licoměrné.

Upřímně: proč v sobě najednou politické strany objevily takovou antikomunistickou vášeň? Není to nic než sběr politických bodů a běžná součást kampaně. Ostatní strany doufají — a nikoli bez logiky věci — že hlasité poukazování na souručenství Babiše s bolševiky oslabí jednoho i druhé, přesně z důvodů, které jsem uvedl výše, plus to, že coby collateral damage to definitivně pohřbí sociální demokracii.

Asi bych souhlasil, že jim to ublíží. Ale nepohřbí je to a spíš si myslím, že to dost poškodí ostatní strany: antikomunismus není program a přes veškeré úsilí jsem se stále nedobral toho, jak vypadá pozitivní, tvořivý program pro lepší Českou republiku v podání všech ostatních stran (s výjimkou Pirátů, kteří se lamentování na poměry skoro neúčastní, ale naopak přicházejí s návrhy, které dávají smysl).

Ještě k druhému tématu „Komunisté jsou demokratická strana“. Tento výrok, otištěný na titulce (Babišovy) MF Dnes palcovými písmeny rovněž způsobil na Facebooku mnoho infarktových stavů.

Demokratičnost strany posuzuji podle dvou důležitých, ale oddělených měřítek — zdali má strana vnitřní demokracii (struktura je tvořená zdola členstvem a předseda a další orgány jsou řádně voleni) a zda prosazuje demokracii navenek.

Kopněte si do mě, ale myslím si, že úroveň vnitřní demokracie je u českých komunistů na poměry vcelku standardní — na úrovni ostatních takzvaně tradičních stran. Oproti tomu hnutí vlastněné Andrejem Babišem a hnutí vlastněné Tomiem Okamurou naprosto nelze považovat za politické subjekty s vnitřní demokracií. Ani v jednom, ani v druhém žádná není.

Babiš, respektive nějaké jeho firmy, jsou vlastníkem jména, loga, domény hnutí a v jeho rukou (či rukou úzké skupinky věrných) spočívá prostinký a nesmírně účinný nástroj, jak zlikvidovat kohokoli, kdo by snad zkusil předsedovi vzdorovat či jej nedejbože sesadit — zrušení buňky, ve které je rebel registrován, čímž dojde k zániku jeho členství a ukončení rebelství likvidací.

U Okamury pak má předseda vždy pravdu, a pokud ne, pak platí bod č. 1. Zákon o politických stranách, vztahující se právě tak i na hnutí, uvádí, že stanovy stran a hnutí musí být demokratické — par 4/b: „b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány“. Podle mého názoru tomu obě tato uskupení odporují, a zejména Okamurovci se mi zdají být v kolizi i s dalšími ustanoveními par. 4. Tento zákon přímo těmito ustanoveními zamezuje — či měl by zamezit, aby se politické soutěže účastnily diktátorsky zorganizované strany. Strany a hnutí porušující zákon o politických stranách by měly být zrušeny. Proč se o to dosud nikdo nepokusil?

Co se týká oné „vnější“ demokracie komunistů, tedy prosazování demokratických zásad, demokratické společnosti, jsou s ní nepochybně na štíru. Přesto však ve svých stanovách opustili věci, jako je ozbrojený boj proti moci, prosazování násilné revoluce zdola a násilné svržení demokratického režimu.

Pokud jsem tedy řekl, co komunisté všechno nejsou, pak bych měl dodat, čím jsou. V převážné většině je to skupina soudruhů podnikatelů — i vskutku odporný stalinista Skála vlastní firmu či firmy, je tedy úspěšným soukromým podnikatelem. Totální rozpory mezi teorií a realitou uměli komunisté vždy překonávat s elegancí jim vlastní, viz třeba „boj za mír“.

Většina vrcholných komunistických představitelů se v kapitalismu má tak dobře, že se jim o takovém životě v předchozím režimu ani nesnilo, což jim ovšem nebrání současný režim drtivě kritizovat. Jejich voličstvo jsou starší až velmi staří lidé, kteří jsou dosud početní jen z jediného důvodu, a to díky prodloužení délky dožití o deset let díky tomu, co přinesla demokratická a svobodná společnost: čistší životní prostředí, lepší životní styl, kvalitní potraviny. Pokud bychom nadále žili v „socialismu“, většina jejich dnešních voličů by nebyla mezi živými.

Nějaké „marxisticko-leninské“ ideje u KSČM nenalézám. Pokud je deklamují, je to jen divadlo pro voliče, protože řada z nich tomu stále věří. Zbyl jen brutální materialismus — hnusný výdobytek minulého režimu, který bohužel s jeho pádem nezemřel, ale žije dále a daří se mu dobře. (Ostatně nějaká víra v hluboké ideje budování lepší společnosti u KSČ chcípla 21. srpna 1968, bez možnosti vzkříšení).

I tohle je dostatečně velká ohavnost, nicméně opět lze říci, že důraz na materialismus, na „mít se dobře“ jako na jedinou hodnotu, vedle které už žádné další neexistují, je velice silný i u všech ostatních domácích politických stran. Viz ostatně náš přístup k uprchlíkům.

Nejhorší a nejodpudivější vlastnost komunistů je pochopitelně jejich nedistancování se od minulosti, které počíná ostentativním ponecháním si názvu (písmenko navíc je jen kosmetická změna) a občasným testováním, co česká společnost vydrží přes výroky tvorů, jako je třeba Semelová (dvojnásobná poslankyně, předsedkyně zastupitelského klubu komunistů v Praze a kandidátka na pražskou primátorku, takže žádná řadovka, ale jedna z nejvyšších funkcionářů strany).

Nepřiznání si viny za obrovské zločiny minulého režimu — naprosto nesrovnatelné s jakýmikoli chybami, které s sebou nese režim polistopadový — je hlavním důvodem jejich nepřijatelnosti „odteď až na věčnost“. Tím spíš to ale kontrastuje s jejich aktivní a bezproblémově přijímanou účastí na politické moci v České republice po osmadvacet let a tím licoměrněji zní náhle probuzené protesty ostatních politických stran.

Chcete opravdu vyzmizíkovat bolševiky z domácí politické scény? Postarejte se o kvalitní vzdělání, které naučí mládež porozumět světu kolem. Vzdělaný člověk komunisty nikdy volit nebude. Přineste kvalitní plán — chcete-li, politický program — který posune Českou republiku na úroveň například severských zemí, kde se daří skloubit vysokou ekonomickou úroveň se současně vysokou úrovní sociálního státu, který za sebou nezanechává stovky tisíc poražených. (I ve Švédsku je komunistická strana. V posledních volbách získala šest tisíc hlasů). Buďme jako Švédi a nebudeme tu mít komunisty. A ani Babiše.