Komunisté jsou součástí domácího demokratického zřízení dvacet osm let. Mají svoje věrné voličstvo, většinou lidi, kteří patřili v minulém režimu k prominentům — tehdejší vítěze, dnešní poražené.

Důležitější však je, že komunisté nejsou oněch osmadvacet let v parlamentu v izolaci. Pomáhají ochotně formou „něco za něco“ prohlasovávat zákony. Navrhují stovky zákonů, pozměňovacích návrhů a dalších úprav, které jsou prohlasovávány. Jsou členy či funkcionáři mnoha výborů a parlamentu samého. Na mnohé přicházejí mdloby z toho, že Vojtěch Filip je nyní prvním místopředsedou parlamentu. Připomínám tedy, že ve funkci místopředsedy byl sedmkrát, za vlády Petra Nečase (ODS), v obou vládách Mirka Topolánka (ODS), ve vládách Špidly, Grosse i Paroubka (všichni ČSSD).

Dlouhodobá opoziční role komunistů pak není výsledkem jejich společenské ostrakizace, ale zcela pragmatického politického kalkulu, a to dokonce z obou stran. Pro předchozí vládní strany byla přímá účast KSČM ve vládě nepřijatelná, protože by jim to odehnalo voliče. Pro komunisty byla účast ve vládě též nevítaná, protože pro své voliče jsou stranou protestní, „protirežimní“, a účastí na nenáviděném režimu by rovněž přišli o svoje voliče.

↗

S komunisty se nemluví, říkají mnozí. Ale mluví s nimi všichni. Repro DR

Proto docela platí parlamentní bonmot, podle kterého jsou komunisté „stranou s největším koaličním potenciálem“: jako totální materialističtí pragmatici podpoří kohokoli, napravo nebo nalevo, když jim z toho něco kápne.

Proto mi zní opravdu falešně, když tradiční strany varují před „návratem komunistů k moci“: oni jsou přece součástí mocenských struktur celou dobu. Ano, přímá podpora menšinové vlády je cosi nového, ale že bych v tom spatřoval nějaký neslýchaný posun oproti minulosti, to ne. A žehrání od stran, které s komunisty čtvrt století čile a přátelsky ve Sněmovně spolupracují, je totálně licoměrné.