Další vláda České republiky absolvovala před Poslaneckou sněmovnou proceduru hlasování o důvěře. Koalice vždy vládly, opozice kritizovaly a věci veřejné byly spravovány s různými akcenty, leč v podstatě kontinuálně. Toto hlasování o důvěře se něčím přece jen liší. Z veřejnosti totiž postupně vyprchalo nadšení z otevření společnosti i z transformačních změn a lidé se posunuli ke skeptičtějšímu vnímání reality. Od přelomového roku 1989 tak nakumulovaná nedůvěra v politiku přispěla k posunům na politické mapě. Touha po změně ale nemířila na systém, nýbrž jen ke změně kulis a stylu.

Vítěz voleb hnutí ANO 2011 se se svým novým politickým projektem musel prodírat obklíčením starou mocí. Netřeba přitom mít iluze, že by zájmy oligarchy byly důvěryhodnější oproti zájmům kmotrů. Babiš jen využil souběhu ekonomické konjunktury a znechucení tradičními stranami. Převaha marketérů postpravdy v politické komunikaci nad tradičními programy bývá nazývána druhou normalizací nepřesně. Vláda nic moc, ale už z toho, jak tvrdá pravice běsní a jak remcají i ti z nahnědlého kouta, je znát, že to celé smysl má. Ta hysterie s protistátním převratem a neústavním začleněním republiky do holdingu Agrofert je přehnaná.

V parlamentních volbách 2017 totiž politická pravice nominálně zvítězila s převahou, jakou neměla od roku 1918. Schizma, které v ní však vyvolal spor o osobu Andreje Babiše, vedlo k tomu, že šéf hnutí ANO se musel pragmaticky otevřít variantám, které byly polistopadovým vítězům dosud proti srsti. Jestli před volbami v roce 2013 Andrej Babiš prohlašoval, že šel do politiky, aby zabránil vítězství levice, tak o čtyři roky později jako volební vítěz tutéž levici, dodejme pro úplnost notně oslabenou, přizval k vládnutí. A na rozdíl od tradiční pravice, která proslula mobilizacemi „s komunisty se nemluví“, pragmaticky podal ruku i KSČM.

Pikantní na této situaci je, že dosavadní suveréni nové moci, kteří dosud nemohli skutečné levici přijít na jméno, začali náhle projevovat až dojemnou starost o její ideovou čistotu. Spojení socialistů s oligarchou a vykořisťovatelem bylo pro ně zradou levice, úplné hříšné „pactum diabolicum“. Což jim nebránilo současně tvrdit, že premiér Babiš prý vlastně umožnil polokomunistickou vládu. Zpochybňují přitom legitimní právo jakékoliv zvolené strany snažit se podílet na moci. Někteří jednotlivci v ČSSD v této atmosféře oprášili vzpomínku na Bohumínské usnesení. Většina si ale umyla ruce tím, že toleranční patent s KSČM podepsal premiér Babiš, a ne předseda Hamáček.

S touto absurdní kanonádou zprava souzněli paradoxně i ti ze zcela opačného pólu, ideologičtí inkvizitoři, mávající „třídní bdělostí“ a hrozbou zaprodanosti Západu a transatlantickým vazbám, výměnou za posty ve státních firmách. Mitterandizace komunistů jim prý sebere poslední šanci přežít, setře jim protestní pel. Přitom toto rozhodnutí levice bylo výsledkem pragmatické, racionální úvahy. Zůstat u protestních lamentací je pro starou stranu politická pozice s jepičí životností. Předčasné volby by nic nevyřešily, agonie s prodlužováním tvorby vlády by nepomohla nikomu a snižovala by důvěru v politiku.

Ano, levice netradičně podpořila vládu, která není levicová. Tento experiment je maximálně tak středový a  neoddiskutovatelně vedený oligarchou, navíc trestně stíhaným. Mluví se i o prezidentu Zemanovi jako o rozhodujícím koaličním subjektu. Ale jaká je alternativa? Umést cestu k nástupu tvrdé pravice, jako je ODS, nebo dokonce pomoci ještě výraznějšímu posilování pravicového populisty Okamury a jeho xenofobní strany?

Schizma na pravici kvůli osobě Andreje Babiše jí zabránilo realizovat své drtivé vítězství a levici získalo čas na zotavenou. Pokud chceme mít naději, že se zhruba půl milionu voličů, kteří utekli od levice k ANO, vrátí, musí jim tato levice dokázat, že důsledně bojuje za jejich zájmy. A ne tratit energii ve hrách, které je nezajímají. Vyjednat dílčí ústupky sociálnějšího, levicovějšího charakteru je za dané situace maximum. KSČM jako nevládní strana si plně zachová samostatné suverénní rozhodování při naplňování svého programu a nezavazuje se k poslušnému plnění požadavků menšinové vlády. Nejsme otroci Babiše, toleranční patent je postavený na tom, že kdyby se neplnil programový průnik a kdyby selhalo dohodovací řízení, svazek s oligarchou končí.

Premiér Babiš chce zatím pragmaticky voliče, které levici přetáhl, něčím uspokojit. A přivlastnit si tak část programu levice. Otázkou je, jak se vláda začne chovat, pokud konjunktura skončí. Ano, v oblasti zahraniční politiky bude muset vláda v některých případech hlasy komunistů nahradit jinými hlasy. Pro každodenní kontrolu vlády zleva jsou ale prioritní klíčové sociální zájmy našich voličů. Tady je nutno neustupovat. Trvalý růst minimální mzdy, valorizace důchodů, zabránění dalšímu nárůstu ceny bydlení, podpora výstavby obecních bytů a udržení kvalitní dostupné zdravotní péče bez zvyšování spoluúčasti pacientů jsou odpovědností podílu levice na vznikajícím vládnutí.

V současné situaci s důsledně kontrolovanými ústupky levici je momentálně tahle vláda prostě menším zlem. A toleranční smlouva s Babišem neznamená, že může držet levici na řetězu. Nejde o rozdělení kořisti mezi dvěma politickými kartely, jako byla opoziční smlouva před dvaceti lety. Jde jen o politickou garanci programového průniku s levicí, který prověří až život. A ten také prověří, zda levice využije čas, který si koupila tímto krokem, pro záchranu své budoucnosti.