Když v lednu před Sněmovnu předstoupila první vláda Andreje Babiše se žádostí o důvěru, všichni věděli, že ji nezíská. Nepředpokládal to ostatně ani sám premiér, který v následujících měsících překonal tuzemský rekord ve spravování země bez důvěry. Cílem cvičení tehdy bylo vypoklonkovat ze Strakovy akademie kabinet Bohuslava Sobotky, aby prezidentův oblíbený oligarcha mohl nerušeně budovat nově poměry.

Ač lidé od Aše po Bukovec již před samotnou schůzí tušili, jak celá šaráda skončí, politici ve Sněmovních lavicích řečnili dlouhé hodiny. Opozice poukazovala na premiérovo trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, jeho předlistopadové členství v komunistické straně a působení ve složkách Státní bezpečnosti pod krycím jménem Bureš. Zaměstnanci politické divize Agrofertu mlčeli a nikterak se nepokoušeli své kolegy přesvědčit, aby pro vládu zvedli ruku.

Podobný scénář se očekával i nyní, když Babiš předstoupil před Sněmovnu se žádostí o důvěru podruhé. Tentokrát ovšem všichni věděli, že neurotický miliardář uspěje. K podpoře jeho koaličního kabinetu se totiž zavázali nejen jeho věrní, ale i volebním debaklem stále otřesení sociální demokraté a komunisté. Sněmovní diskuse se však zúžila na shluk výčitek, nářků a lamentování, že Babiš poprvé v historii České republiky přivedl Husákovy pohrobky k moci. „První Česká republika skončila. Vítejte v druhé...,“ povzdechl si Pavel Bělobrádek.

↗

Všichni, kteří říkají, že návrat komunistů k moci představuje pro českou společnost hrozbu, se leda usvědčují z nepochopení politické situace. Koláž Jan Gruber, DR

Nejpozději od Babišova vstupu do Sobotkovy vlády mnozí zasvěcení pozorovatelé politického dění říkali, že je antikomunismus — coby nástroj sloužící k omezení manévrovacího prostoru levicových stran a mobilizaci voličů pravice — na ústupu. Že jakožto politická strategie, která dlouhé roky ovlivňovala volební výsledky, vyčpěl. Že lidé zkrátka nejsou na strašení komunisty, minulým režimem a procesy z padesátých let zvědaví.

Poslední týdny a měsíce ovšem ukázaly, že hrdinnému zápolení v dávno vyhraných bitvách ještě zdaleka neodzvonilo.

Lidé na náměstích po celé zemi pravidelně protestují proti novým pořádkům se stejnými transparenty, s nimiž protestovali proti senilní garnituře tesilových aparátčíků před zhola neuvěřitelnými devětadvaceti lety. Sněmovní opozice — s výjimkou Pirátů, kteří si zřejmě jako jediní uvědomují, že devadesátá léta jsou dávno minulostí — netuší jak čelit agrofertizaci České republiky, a proto se uchyluje ke starým antikomunistickým zbraním. Ty ji sice v předchozích desetiletích několikrát dobře posloužily, dnes už ale netnou jako kdysi.

Oni zasvěcení pozorovatelé české politiky totiž měli pravdu, antikomunismus je opravdu dávno za zenitem. Jakožto myšlenkový svět obrácený do minulosti, zcela zapomíná na výhled do budoucnosti. Nenabízí žádné šťastné zítřky, jen udržování statu quo, který nemalá část společnosti volbou Babiše, případně i nekorunovaného obchodníka roku se strachem a nenávistí Tomia Okamury odmítla. Ne proto, že by byly jimi nabízené alternativy tak skvělé, ale proto, že bezmála třicet let udržovaný nejlepší ze všech možných světů nenaplnil očekávání.

Pravicové strany samozřejmě mohou v boji s mocichtivým velkopodnikatelem nadále brousit antikomunistická ostří a šermovat gulagy, popravou Milady Horákové nebo perzekucí kněží, úspěchu se ale nedočkají. Babiš totiž nevítězí proto, že spolupracuje s komunisty. Lidé neoceňují ani jeho estébáckou minulost. Nad ostatními má vrchu, neboť nabízí naději a změnu — byť lze o pravdivosti jeho úmyslů důvodně pochybovat — zhuštěnou do hesla, že „bude líp“.

Ti, kteří chtějí Babiše skutečně porazit, musejí nabídnout vlastní představy dalšího směřování České republiky. Musejí si přiznat, že za všudypřítomný marasmus, nesou odpovědnost. Že se o něj nezájmem o socio-ekonomické podmínky života lidí významnou měrou přičinili. Že pro samé strašení komunisty neviděli, jak se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, jak se bydlení stává i pro střední třídu nedostupným a jak se desetina obyvatel země propadla do dluhové pasti. Musejí zkrátka méně křičet a více pracovat na nápravě poměrů.

Inspirovat by se mohli třeba u Pirátů, kteří se — i přes drobná zaškobrtnutí — právě neúnavnou prací, zásadovostí a citlivostí pro překotné společenské změny osvědčují jakožto nejkompetentnější politická síla v zemi.