Život s trvale blikající kontrolkou od nádrže
Jiří HlavenkaVětšina obyvatel České republiky má jen minimální nebo nulovou finanční rezervu pro případ neočekávané události. Není pak divu, že jejich nejistota se promítá do jejich občanských postojů, myslí si Jiří Hlavenka.
Jen 10 procent občanů České republiky má disponibilní finanční rezervu přesahující 200 tisíc korun. Dvě stě tisíc vypadá jako dost, ale ve skutečnosti je to nic. Cokoli většího, co vás může velmi snadno postihnout — co se stává dnes a denně — má následky v šestimístné sumě. Onemocnění s dlouhou léčbou, která není plně proplácena.
Havárie automobilu, kde z nějakých důvodů pojišťovna odmítne proplatit škodu, nebo proplatí cenu starého křápu a vy bude stát před koupí nového auta. Větší nehoda v domácnosti, kterou rovněž nepokryje pojistka. Podnikatelský trabl u živnostníka — nástraha číhá na každém kroku. Ztráta zaměstnání, samozřejmě.
Je to tak. Naprostá většina obyvatel země žije buď s úplně mizivou rezervou, která nepokryje ani pokaženou pračku, nebo s o kousek větší rezervou, která nepokryje nic pořádného. Je to takový život s trvale blikající kontrolkou paliva u vaší peněženky: celý život jste jen kousek od problému.
Stačí dvouměsíční mzdový výpadek a je problém — a to není nic, co by se nestávalo stovkám tisíc lidí vícekrát za život a mnohdy ne jejich vinou. Jak příjemné je žití, když víte, že máte palivo jen na dva měsíce? Hovoříme o 67 procentech obyvatel Čeké republikyR, kteří jsou — v podstatě permanentně s občasnými výkyvy — v takovém stavu celý život.
Dřív bylo... líp?
Z pozice těch, kteří takové starosti nemají, se díváme s nepochopením na 53 procent spoluobčanů, kteří říkají, že za minulého režimu bylo lépe. (48 procent lidí mají rezervu menší než 20 tisíc korun, pro korelaci). Ohrnujeme nos nad těmi, kteří chtějí jistoty — žádný jistoty, holenku, tohle je kapitalismus! — ale co kdybychom sami žili desítky let v podobné nejistotě? Možná by to netrvalo ani mnoho měsíců, kdy bychom po jistotách hned zatoužili, i kdyby měla mizérii reálného socialismu. Protože co nabízel minulý režim? Mizérii — a jistotu.
Kam se poděli levicoví voliči? ptají se mnozí. Sem, do tohoto grafu. Levici u nás tradičně volila ekonomicky slabší část populace, první tři řádky v grafu (potenciál 67 procent obyvatelstva). Lidé skromní a toužící po jistotě. Za třicet let ji nemají, jsou dva měsíce od prázdné peněženky. Čekali od těch nahoře aspoň nějaký kousek jistoty, a cítí se dnes naopak — a není to jen kvůli malé finanční rezervě — nejistěji než dříve. Tak říkají — k čemu jsi nám byla, levice? Proč si myslíš, že jsme tě volili? Nikdy více.
Paradoxní je, že převažující většina lidí se vlastně nemá zle: materiálně jsou na tom výrazně lépe než za předchozího režimu, žijí v zemi se zdravějším vzduchem, s lepší zdravotní péčí, v zemi, která vlastně výrazně pokročila vpřed skoro ve všem. A dokonce je — určitě v posledních pěti letech — znát postupné zlepšování. Ale náklady stoupají taky, takže jsme pořád dva měsíce od nuly.
Byl jsem minulý týden v jednom městě na periferii Jižní Moravy. Reálná nezaměstnanost na nule; kdo chce, práci dostane, může si i vybírat. Ale dostane za ni dvacet tisíc hrubého. Ptám se — blbec z Brna, že — proč místní, když je tolik volných míst a žádný volný pracovník, nejsou tvrdší v mzdovém vyjednávání. Proč neodmítnou nabízenou mzdu a proč si neřeknou o víc. Tak to nedovtipovi řekli: no protože jejich zaměstnavatel ví, že tu práci za dvacet stejně vezmou, a neuhne jim. Protože ví, že jsou dva měsíce od prázdných kapes, že všichni potřebují výplatu. Zaměstnavatel klidně počká, uchazeč o práci nemá z čeho čekat.
Není lepší pár let tvrdě šetřit, udělat si polštář, a pak být svobodnější, počkat si na lépe placenou práci, nebýt nucený brát první, co přijde? Je to pravda a leckdo to takto udělá. Ale taky je to trochu hraběcí rada — není to vůbec jednoduché. „Lepší“ doba s sebou nese i vyšší elementární sociální standard. „Pojď na pivo!“ — „Nemůžu, ani na jedno, šetřím.“ — „Co blbneš, všichni jdou!“
Tohle je těžké, v podstatě se dobrovolně vyřadit z běžně fungující komunity, spát u maminky, jíst fazole s párkem a táhnout to pár let. Chceme normálně žít, ne živořit.
Co se rodí z nejistoty?
I když jsme dvě výplaty od nuly, dá se s tím žít — pokud je alespoň stálá jistota budoucích výplat. Vydělám, utratím, žiju, mám věci pod kontrolou. Pokud ale hrozí, že může shora, zcela mimo mou kontrolu přijít velký problém, jistotu ztrácím. A takové věci se v uplynulých letech udály.
První byla finanční krize v roce 2008: najednou se ekonomický samostroj světa zadrhl. Můj zaměstnavatel, u něhož to vypadalo na jistý flek pro příští tisíciletí, hovoří o kurzarbeitu. Druhou pak byla migrační krize v roce 2015: byť se nás nedotkla ani v nejmenším, a to ani přímo, ani nepřímo, přece jenom vyvolala další nejistotu.
A pár dalších věcí: rychlé proměňování naší civilizace hnané technologiemi, sociokulturní vývoj měnící zejména metropole enormním tempem. Globalizace, vlivem které máme nejenom my blízko do světa, ale taky svět má najednou nezvykle blízko k nám. Co přijde v roce 2019? Zde si troufám vidět kořeny náhle vzedmutého konzervativismu, který říká něco jako zpomalte, zastavte to šílenství. Nežijeme si dobře, ale nežijeme si ani zle, tak to neměňte. Co máme, to stačí. Nevymýšlejte novoty, postavte ploty!
Toto je podvědomý pocit, který se navenek projeví zajímavými efekty. V televizi se těší největší popularitě retro z sedmdesátých a osmdesátých let: „filmy s Menšíkem, Sovákem a Bohdalkou“. Vychází asi deset (!) časopisů s retro tematikou — na obálce je vždycky nějaký Kopecký, Hrušínský, nebo aspoň Gott. (Stojí za to uvést názvy těchto časopisů: „Retro“. „Staré dobré časy“ (!!). „Nostalgie“).
Nejoblíbenějším žánrem filmů v prime time je prosím pohádka. To není nikde na světě — jen u nás se dospělí večer sesadí u televize a zjihle konzumují to, co je určeno dětem, zatímco děti ve svém pokoji koukají na horrory. (A dodám několik dalších názvů časopisů se zjevnou souvislostí: „Chvilka štěstí“. „Pro chvilku pohody“. „Můj kousek štěstí“. „Můj šťastný život“). Jak uniknout nejistotě současné doby? Pusťte si Chalupáře!
Podvědomá touha se pak pochopitelně projeví i v občanských postojích. Dva nejvýraznější politici dneška, Zeman a Babiš, dokonale ztělesňují retro, obranářství a „jistoty“. Oba toho s dokonalým citem pro své voličstvo využívají — mluví lidově a jednoduše, chtějí nás chránit, chtějí se o nás postarat. Tohle je pravý důvod, proč mají tak vysokou voličskou přízeň — „Nejsem spasitel, ale postarám se o všechny“ je legendární Babišův výrok, jeho politický program v jedné větě. Když se o vás někdo postará a ochrání vás, odpustíte mu jakékoli jeho hříchy, i ty největší.
A na opačném konci se nalézají věci, které nejistotu zvyšují. Evropská unie, která pořád vymýšlí něco nového. Lidé nejsou proti sjednocené Evropě, ale vadí jim, že „pořád něco vymýšlí“. Chtěli by ji hezky zakonzervovanou. Uprchlíci jsou pak jen sběrným trychtýřem všech dalších nejistot, pojmou úplně vše: hrozby válek, hladu, bídy, terorismu, rozbitých zemí.
Často se říká, že za současný „regres“ společnosti může cizí — nejspíše ruská — propaganda a mediální manipulace ze stran těch, kteří vycítili příležitost. Jedno i druhé nepochybně existuje a působí jako zesilovač strachů. Jenomže příčina strachů je jinde a je objektivní a racionální, nikoli emotivní — a je popsaná v tabulce v úvodu článku. Ve společnosti, kde žije většina obyvatel v trvalé finanční, a tudíž i existenční nejistotě, budou strachy tak dlouho, dokud nepomine jejich příčina. Dokud společnost nezbohatne, nezlepší se to.
Domnívám se, že společnost, ať už tou společností míníme celé lidstvo, nebo jen obyvatelstvo České republiky, je ve smyslu souhrnného majetku všech svých příslušníků vespolek bohatá již dávno. Přinejmenším bohatší než v minulém tisíciletí — než před tisíci lety, před sto lety, ba i před lety dvaceti.
Sám Jiří Hlavenka píše, že přinejmenším ta česká společnost je bohatá, přinejmenším ve srovnání s tím minulým tisíciletím, i ve smyslu absolutního majetku každého jednotlivce — ve srovnání s majetkem jednotlivců stojících v minulosti podobně vysoko na společenském žebříčku.
Problémem tedy není chudoba absolutní, ale relativní, a nejde o celkové bohatství společnosti, ale o jeho rozdělení uvnitř této společnosti. Problémem je nerovnost. Problémem je, že bohatí, nejen že se s chudými nerozdělí, ale ještě na ně vytvářejí tlak, že ani jediný milionek ze svých miliard nikomu z nich nedají, a ještě je straší, že tu svou mizerně placenou dřinu, ze které nikdy nenaspoří více než 200 tisíc, nemají vůbec jistou.
Zbohatnout, tak, jak to Jiří Hlavenka požaduje, tedy společnost nemůže žádnou hospodářskou činností. Jde to jedině tak, že ti nejbohatší se s ostatními rozdělí.
Což je zdánlivě snadné, nepotřebujeme k tomu žádné nové technologie, ani růst výroby, nemusíme k tomu drancovat zdroje a zničit si planetu. Na druhé straně je to ovšem nemožné — kdo k tomu ty nejbohatší donutí? A proč by to měli dělat bez donucení?
Kdyby se bohatí rozdělili, mohli by rázem odstranit mnoho utrpení — jenže utrpení těch druhých, oni sami netrpí. Proč by jim mělo utrpení druhých vadit, proč by za jeho odstranění měli utrácet své peníze?
Když se bohatí nerozdělí, poroste nenávist ve společnosti a poroste v ní násilí. Možná z toho bude válka. Poroste ovšem nenávist jedněch chudých k jiným chudým a násilí jedněch chudých na jiných chudých, a ve válce budou také umírat jen ti chudí. Jen druzí, ne ti nejbohatší sami. Proč by oni, ti nejbohatší z nás, nejúspěšnější z úspěšných, nejlepší z nejlepších, výkvět společnosti, měli svými penězi platit za záchranu těch druhých, toho póvlu, nás?
Není nakonec společnost tím bohatší, čím bohatší je její výkvět? A není dobře, že se čas od času nějakou tou válkou společnost zbaví lidského odpadu?
Jak to svého času v "Písni pro Rudolfa III." (ve kterém se vždy znovu prolínaly scény z doby současné a z doby středověké) zaznělo v jednom dialogu dvou mladých protagonistů:
"Za feudalismu byli někteří lidé velmi bohatí, a jiní byli velmi chudí."
"No, tohle už za socialismu není. - Dnes už jsme chudí všichni!!"
Pořád se drží ta věčná iluze, že pro nastolení všeobecného blahobytu postačí, když se těm bohatým vezmou jejich majetky a rozdělí se mezi chudé.
Za prvé: velká část těch největších majetků, to jsou produkční prostředky. Továrny, obchodní řetězce, firmy. "Rozdělit" tyto továrny mezi lid obecný, to jeho blahobyt nezvýší o nic víc, než jak to bylo za socialismu, kdy všechny produkční prostředky údajně vlastnil lid.
A za druhé: naprostou a totální nivelizací majetků (a tedy i příjmů) se rozbije celý systém produkční motivace. Proč být ještě nějakým způsobem produkčně nadprůměrně aktivní, když mi nakonec stejně všechno seberou a rozdělí to mezi všechny ostatní?... Důsledkem je pak nevyhnutelně přesně ta produkční stagnace, jakou jsme zažili za socialismu.
Takže nakonec máme nevyhnutelně ten efekt, že sice všichni mají stejně, ale "teď jsme chudí všichni".
Jistě: ten současný stav drastického nepoměru v rozdělení bohatství je i z toho nejzákladnějšího humánního pohledu nespravedlivý a nesnesitelný; ale řešení opravdu nepřinese natolik triviální počin, jako všechno prostě "rozdat chudým".
Zadruhé je třeba uvést, že lidé žijí stále převážně v rodinách, takže nedostatečná finanční rezerva jednoho může být jištěna třeba úsporami rodičů, příp. naopak vysokými výdělky dětí.
Zatřetí je nabíledni, že v čase očekávaného i reálného růstu mezd (zkrátka za inflace) nedává smysl příliš šetřit. Úročení úspor je navíc vysloveně odrazující. Kdyby docházelo k poklesu platů a cen, lidé by si zbytné výdaje samozřejmě více rozmýšleli (Právě proto také není deflace žádoucí.)
Začtvrté: Někteří lidé prostě šetřit neumějí. Nemají na to náturu.
Zapáté: Mnozí lidé mají jinou než finanční rezervu. Mohou vlastnit další byt (nebo ho vlastní staří rodiče), chatu, příp. akcie a další aktiva. Nebo si mohou půjčit (a také si půjčují).
Vzhledem k tomu, že lidé poměrně rychle bohatnou, bude rozumnější pokládat vývoj jejich postojů spíše za důsledek tohoto bohatnutí, příp. za důsledek pocitu, že jiní (asi) bohatnou více, než jej spojovat s nedostatečným růstem jejich blahobytu.
Právě jsem napsal pod článkem Joshe Hoxieho o tom, co znamená být bohatý, že společnot nerovnosti, ve které lidé bohatnou tím víc, čím jsou bohatší, je společnost nemocná rakovinou: http://denikreferendum.cz/clanek/27819-co-to-vlastne-znamena-byt-bohaty#comment_92103
První větší pokus napravit toto zhoubné bujení ztroskotal a obhájci kapitalismu, to rádi zdůrazňují jako důkaz, že k nerovnosti neexistuje alternativa, rovnost že je za prvé nemožná a za druhé škodlivá. Pád sovětského bloku ovšem předpověděl s velkým předstihem George Orwell ve Farmě zvířat, a přesně předpověděl, že nepůjde o vítězství utlačovaného lidu nad zlými komunisty, ale o poslední, největší zločin komunistů spočívající v tom, že se stanou kapitalisty.
Že socialistckou společnost rovných zničilo to, že si v ní někteří byli rovnější, tu zrovna nedávno v diskusi k jinému článku napsal zrovna Josef Poláček: http://denikreferendum.cz/clanek/27863-za-dusanem-havlickem#comment_92013
Že nastolit rovnost není jen tak, protože moc mají ti rovnější, jsem pod tímto článkem napsal já sám hned v prvním příspěvku. Za základ pro jakoukoliv naději na změnu společosti k něčemu biologicky životnějšímu než rakovina považuji zbavit se kultu bohatství, naučit se tak jako primitivní společnosti, třeba severoameričtí Indiáni se svým potlačem, vážit si toho, kdo nám dává, a ne toho, kdo nám bere.
Jenomže z grafu i jiných údajů vyplývá, že bez finanční rezervy žijí i relativně bohatší, jen na vyšší úrovni. Kdo trochu zbohatne, pořídí se lepší auto a lepší dovolenou, začne platit hypotéku na lepší bydlení atd. Málokdo udělá to, že by tvořil rezervy a dál bydlel na sídlišti, jezdil na dovolenou pod stan atd. Uspory v bance se ovšem nevyplatí, ale mohl by se zajišťovat jinak.
Podle románů z 19. století byla tehdy snem buržoazie renta- vydělat si tolik, aby už nemuseli pracovat. Pár lidí,kteří zbohatli a už tolik nepracují jako dříve, existuje, ale je to neobvyklé.