Co je to bohatství společnosti? A co je bohatství a co je společnost? Jak může společnost zbohatnout?

Domnívám se, že společnost, ať už tou společností míníme celé lidstvo, nebo jen obyvatelstvo České republiky, je ve smyslu souhrnného majetku všech svých příslušníků vespolek bohatá již dávno. Přinejmenším bohatší než v minulém tisíciletí — než před tisíci lety, před sto lety, ba i před lety dvaceti.

Sám Jiří Hlavenka píše, že přinejmenším ta česká společnost je bohatá, přinejmenším ve srovnání s tím minulým tisíciletím, i ve smyslu absolutního majetku každého jednotlivce — ve srovnání s majetkem jednotlivců stojících v minulosti podobně vysoko na společenském žebříčku.

Problémem tedy není chudoba absolutní, ale relativní, a nejde o celkové bohatství společnosti, ale o jeho rozdělení uvnitř této společnosti. Problémem je nerovnost. Problémem je, že bohatí, nejen že se s chudými nerozdělí, ale ještě na ně vytvářejí tlak, že ani jediný milionek ze svých miliard nikomu z nich nedají, a ještě je straší, že tu svou mizerně placenou dřinu, ze které nikdy nenaspoří více než 200 tisíc, nemají vůbec jistou.

Zbohatnout, tak, jak to Jiří Hlavenka požaduje, tedy společnost nemůže žádnou hospodářskou činností. Jde to jedině tak, že ti nejbohatší se s ostatními rozdělí.

Což je zdánlivě snadné, nepotřebujeme k tomu žádné nové technologie, ani růst výroby, nemusíme k tomu drancovat zdroje a zničit si planetu. Na druhé straně je to ovšem nemožné — kdo k tomu ty nejbohatší donutí? A proč by to měli dělat bez donucení?

Kdyby se bohatí rozdělili, mohli by rázem odstranit mnoho utrpení — jenže utrpení těch druhých, oni sami netrpí. Proč by jim mělo utrpení druhých vadit, proč by za jeho odstranění měli utrácet své peníze?

Když se bohatí nerozdělí, poroste nenávist ve společnosti a poroste v ní násilí. Možná z toho bude válka. Poroste ovšem nenávist jedněch chudých k jiným chudým a násilí jedněch chudých na jiných chudých, a ve válce budou také umírat jen ti chudí. Jen druzí, ne ti nejbohatší sami. Proč by oni, ti nejbohatší z nás, nejúspěšnější z úspěšných, nejlepší z nejlepších, výkvět společnosti, měli svými penězi platit za záchranu těch druhých, toho póvlu, nás?

Není nakonec společnost tím bohatší, čím bohatší je její výkvět? A není dobře, že se čas od času nějakou tou válkou společnost zbaví lidského odpadu?

To "rozdělení bohatství" jsme už ovšem jednou zažili, za socialismu. A jak známo, nedopadlo to zrovna moc dobře.

Jak to svého času v "Písni pro Rudolfa III." (ve kterém se vždy znovu prolínaly scény z doby současné a z doby středověké) zaznělo v jednom dialogu dvou mladých protagonistů:

"Za feudalismu byli někteří lidé velmi bohatí, a jiní byli velmi chudí."

"No, tohle už za socialismu není. - Dnes už jsme chudí všichni!!"

Pořád se drží ta věčná iluze, že pro nastolení všeobecného blahobytu postačí, když se těm bohatým vezmou jejich majetky a rozdělí se mezi chudé.

Za prvé: velká část těch největších majetků, to jsou produkční prostředky. Továrny, obchodní řetězce, firmy. "Rozdělit" tyto továrny mezi lid obecný, to jeho blahobyt nezvýší o nic víc, než jak to bylo za socialismu, kdy všechny produkční prostředky údajně vlastnil lid.

A za druhé: naprostou a totální nivelizací majetků (a tedy i příjmů) se rozbije celý systém produkční motivace. Proč být ještě nějakým způsobem produkčně nadprůměrně aktivní, když mi nakonec stejně všechno seberou a rozdělí to mezi všechny ostatní?... Důsledkem je pak nevyhnutelně přesně ta produkční stagnace, jakou jsme zažili za socialismu.

Takže nakonec máme nevyhnutelně ten efekt, že sice všichni mají stejně, ale "teď jsme chudí všichni".

Jistě: ten současný stav drastického nepoměru v rozdělení bohatství je i z toho nejzákladnějšího humánního pohledu nespravedlivý a nesnesitelný; ale řešení opravdu nepřinese natolik triviální počin, jako všechno prostě "rozdat chudým".

Zaprvé bych poznamenal, že z v článku sumarizovaných odpovědí lidí nelze vyvozovat kdovíjaké závěry. V zásadě podobná je situace i v nejbohatších zemích, mnohde k tomu navíc přistupuje vysoká míra zadlužení.

Zadruhé je třeba uvést, že lidé žijí stále převážně v rodinách, takže nedostatečná finanční rezerva jednoho může být jištěna třeba úsporami rodičů, příp. naopak vysokými výdělky dětí.

Zatřetí je nabíledni, že v čase očekávaného i reálného růstu mezd (zkrátka za inflace) nedává smysl příliš šetřit. Úročení úspor je navíc vysloveně odrazující. Kdyby docházelo k poklesu platů a cen, lidé by si zbytné výdaje samozřejmě více rozmýšleli (Právě proto také není deflace žádoucí.)

Začtvrté: Někteří lidé prostě šetřit neumějí. Nemají na to náturu.

Zapáté: Mnozí lidé mají jinou než finanční rezervu. Mohou vlastnit další byt (nebo ho vlastní staří rodiče), chatu, příp. akcie a další aktiva. Nebo si mohou půjčit (a také si půjčují).

Vzhledem k tomu, že lidé poměrně rychle bohatnou, bude rozumnější pokládat vývoj jejich postojů spíše za důsledek tohoto bohatnutí, příp. za důsledek pocitu, že jiní (asi) bohatnou více, než jej spojovat s nedostatečným růstem jejich blahobytu.

je zrádný ukazatel, jak píše pan Horák. Já mám třeba celkem velkou, ale až se rozhodnu vzít si hypotéku na dům nebo byt, už ji mít nebudu. Kdo je na tom líp: ten kdo má na 100 tisíc Kč na účtě a jinak bydlí v podnájmu, nebo ten kdo tam má 10 tisíc, a splácí hypotéku na vlastní dům?

Josef Poláček nám tu připomněl klasický argument obhájců kapitalismu, vítězů Studené války: rovnost je nemožná, protože Stalin.

Právě jsem napsal pod článkem Joshe Hoxieho o tom, co znamená být bohatý, že společnot nerovnosti, ve které lidé bohatnou tím víc, čím jsou bohatší, je společnost nemocná rakovinou: http://denikreferendum.cz/clanek/27819-co-to-vlastne-znamena-byt-bohaty#comment_92103

První větší pokus napravit toto zhoubné bujení ztroskotal a obhájci kapitalismu, to rádi zdůrazňují jako důkaz, že k nerovnosti neexistuje alternativa, rovnost že je za prvé nemožná a za druhé škodlivá. Pád sovětského bloku ovšem předpověděl s velkým předstihem George Orwell ve Farmě zvířat, a přesně předpověděl, že nepůjde o vítězství utlačovaného lidu nad zlými komunisty, ale o poslední, největší zločin komunistů spočívající v tom, že se stanou kapitalisty.

Že socialistckou společnost rovných zničilo to, že si v ní někteří byli rovnější, tu zrovna nedávno v diskusi k jinému článku napsal zrovna Josef Poláček: http://denikreferendum.cz/clanek/27863-za-dusanem-havlickem#comment_92013

Že nastolit rovnost není jen tak, protože moc mají ti rovnější, jsem pod tímto článkem napsal já sám hned v prvním příspěvku. Za základ pro jakoukoliv naději na změnu společosti k něčemu biologicky životnějšímu než rakovina považuji zbavit se kultu bohatství, naučit se tak jako primitivní společnosti, třeba severoameričtí Indiáni se svým potlačem, vážit si toho, kdo nám dává, a ne toho, kdo nám bere.

V článku je vysvětleno, že lidem nechybí ekonomické jistoty, protože by byly společnost celkově chudší. Pan macháček nabízí vysvětlení, že příčinou je nerovnost.

Jenomže z grafu i jiných údajů vyplývá, že bez finanční rezervy žijí i relativně bohatší, jen na vyšší úrovni. Kdo trochu zbohatne, pořídí se lepší auto a lepší dovolenou, začne platit hypotéku na lepší bydlení atd. Málokdo udělá to, že by tvořil rezervy a dál bydlel na sídlišti, jezdil na dovolenou pod stan atd. Uspory v bance se ovšem nevyplatí, ale mohl by se zajišťovat jinak.

Podle románů z 19. století byla tehdy snem buržoazie renta- vydělat si tolik, aby už nemuseli pracovat. Pár lidí,kteří zbohatli a už tolik nepracují jako dříve, existuje, ale je to neobvyklé.