Sociální stát nemůže být všeobjímající. Nejsme schopni pokrýt všechna rizika, s kterými se v životě člověk setká. Život přináší obtížné situace a nejkrutější bývá k těm, kdo za svoji situaci nemohou. Ale právě proto a tím spíš je důležité, aby ty nástroje sociální politiky státu, které máme k dispozici, fungovaly a opravdu pomáhaly, a ne aby překážely, nebo dokonce stigmatizovaly. Vrcholem absurdity je, když se kvůli naprosté nefunkčnosti stane z určitého sociálního opatření nástroj odírání chudých, respektive nová příležitost pro obchodníky s chudobou.

Vyplácení části dávek na živobytí formou poukázek (stravenek), jímž se mělo zamezit zneužívání sociálního systému a který byl zaveden koncem minulého roku, přináší řadu problémů. Ve svých nejhorších projevech je dokladem stigmatizace těch, kdo se bez pomoci druhých nejsou schopni sami postavit na vlastní nohy. Domnívám se, že je třeba tento nový systém vyplácení části dávek zrevidovat, respektive odstranit.

Stravenky, jak víme, nelze použít vždy a všude, musejí být vyčerpány celé, nelze si za ně koupit všechno a dost záleží na obchodníkovi na druhé straně pultu, jak s nimi bude zacházet. Tohle ví člověk, který se stravenkami zachází jako zaměstnanec, chodí s nimi na oběd nebo do některého z blízkých supermarketů, má finanční rezervu a hlavně může si klidně dovolit stravenky v danou chvíli nevyužívat.

Lidé, kteří se nacházejí v hmotné nouzi a jsou odkázáni jenom na stravenky, se kvůli těmto omezením dostávají do pasti. A vznikají absurdní situace. Co pro chudé znamená, pokud stravenky nepřijímají všechny obchody? Chudí se chovají racionálně a logicky a navštěvují raději levnější a dostupnější obchody, které stravenky nepřijímají. Nutíme-li chudé, aby používali stravenky, nutíme je navštěvovat obchody, které patří k těm dražším.

Druhý problém je hodnota stravenek. S tím se pojí dvě praktické potíže. Na stravenky, jak víme, se nevrací, nelze za ně koupit například obědy pro děti ve škole a lze jich najednou použít třeba jenom pět. Chudý si tak musí plánovat nákupy tak, aby utratil celou hodnotu stravenek a zároveň doplácel co nejméně. Smysl užívání stravenek je nulový po teoretické i praktické stránce.

To, jak si naplánovat utratit přesně 100 nebo 200 Kč, je ale ještě dobrá varianta. V některých oblastech se se stravenkami kšeftuje. Někteří obchodníci vám to dávají „sežrat“. Stravenky přijímají, ale snižují jejich hodnotu. Například šedesátikorunová stravenka platí jako dvě dvacetikoruny. Pokud nemáte hotovost, nemůžete s tím nic dělat, nemáte na vybranou. Pro mnohé obchodníky není při tomto snížení hodnoty problém riskovat a umožnit lidem nakoupit si za poukázky i alkohol.

Třetí okruh problémů vzniká na úřadech. Někde se dávky ve stravenkách vyplácejí pouze v jednom termínu. Ano, úřady, zvláště tam, kde panuje akutní nedostatek pracovníků, si zjednodušují práci. Jindy, což je také poměrně častá varianta, určený úředník není na místě a vy se musíte na Úřad práce vydávat vícekrát. Pro běžného zaměstnance je to řekněme provozní problém. Ale nemáte-li dostatečný příjem, ochotného souseda s autem nebo jste-li odkázán na ne úplně častou veřejnou dopravu, opět tratíte.

Vyplácení dávek formou poukázek se ukazuje jako nepraktické, komplikující a škodlivé. Odpovědí na zneužívání sociálního systému nemůže být to, že si úřady zjednodušují práci a výsledkem je šikana těch, kdo se nemohou bránit a na něž už dopadají důsledky chudoby, nezaměstnanosti.

Sociální systém nemá být přebujelý. Má být štíhlý, ale robustní a účinný. Nástroje sociální pomoci mají v daném místě řešit místní problémy. Člověka, který na tom sociálně není dobře, mají do společnosti po drobných krůčcích vracet, a ne ho ještě více utápět v tom, do čeho se on nebo jeho rodina dostal a z čeho zatím není úniku.