Co to vlastně znamená být bohatý

Být bohatý dnes neznamená žít bez starostí s materiálními záležitostmi. Ti skutečně nejbohatší mají k rozhazování tolik peněz, že by je neutratili ani za deset životů. A není to zásluhou jejich tvrdé práce.

Již téměř před sedmi lety – jak ten čas letí – začalo hnutí Occupy Wall Street tematizovat problém majetkových rozdílů mezi nejbohatším jedním procentem Američanů a zbylými devětadevadesáti procenty. Od té doby patří informace o příjmové nerovnosti v USA k všeobecnému vzdělání. Jde tu však o víc než jen o čísla.

Příjmová nerovnost je pro nás zásadním sociálním tématem dnešní doby. Její podstatou však není to, že si sousedi kupují větší dům nebo hezčí auto než my, ale to, že multimilionáři a miliardáři se předhánějí v tom, kdo bude mít svou obří jachtu ještě o něco větší, zatímco obyčejní lidé kolem nás si zakládají crowfundingové stránky, na kterých prosí o pomoc s financováním své základní lékařské péče.

Jak vlastně definovat „bohaté“? Robert Frank rozdělil roku 2007 ve své knize Richistan („Bohatstán“) kategorii bohatých ještě na několik dalších tříd. Na nižší bohatou vrstvu, vyšší bohatou vrstvu a miliardáře. Můj kolega Chuck Collins přidává v knize Born on Third Base (O potomcích majetných rodin, kteří berou svá nezasloužená privilegia jako důvod k pocitu nadřazenosti) ještě další kategorii – Blahobytní. To jsou lidé, kteří se sice nemůžou vyrovnat bohatým, rozhodně si ale nemusejí dělat žádné starosti s penězi.

Toto rozdělení se zakládá na myšlence, že je podstatný rozdíl mezi tím, jestli někdo přináleží k hornímu jednomu procentu, nebo k horní tisícině procenta. Zatímco lidé v první skupině podle studie Quarterly Journal of Economics vydělávají více než 458 tisíc dolarů ročně, lidé v druhé skupině vydělávají ročně více než 47 milionů.

Zatímco horní jedno procento létá strávit exotickou dovolenou první třídou do luxusních hotelů, horní tisícina procenta létá soukromými letadly do soukromých rezidencí na soukromé ostrovy. Těmito příklady se Frank snažil osvětlit podstatu narůstajících rozdílů a také ukázat, jak jsou ve své podstatě zvrácené.

Corvette-171422_960_720I mezi lidmi, kteří patří k nejbohatšímu jednomu procentu obyvatel, jsou rozdíly. Ti superbohatí vlastní částky, které není v lidské moci utratit ani za několik životů. Foto Pixabay

Čtyři z deseti Američanů by nyní v případě krizové situace nedokázali dát dohromady částku 400 dolarů. Dva z deseti Američanů nemají buď vůbec žádné úspory, anebo dluží více, než vlastní. Přes sedmdesát milionů amerických pracujících vydělává méně než 25 tisíc dolarů ročně a průměrná federální minimální mzda je nižší než životní náklady v každém větším městě v zemi.

Damon Young, zakladatel blogu Very Smart Brothas, popsal přetrvávající vliv chudoby na psychiku, který zažíval ještě poté, co přestal žít „z ruky do úst“ a mohl začít fungovat bez každodenního strachu, že mu zabaví auto. Tento stav, jenž nazval „postbankrotová stresová porucha“, reálně postihuje každého, kdo zažil chudobu – a ti, kteří chudobu stále zažívají, se v něm nacházejí také – zde stačí pro popis situace odebrat předponu „post“.

A pak je tu druhý konec spektra. S mými kolegy provozujeme webovou stránku nazvanou Inequality.org (Nerovnost), která popisuje zvrhlosti života moderních bohatých. Každý týden na naší stránce defilují sporťáky se zlatými poznávacími značkami, supermegajachty zběsilých rozměrů a párty za čtyři miliony dolarů, na kterých slaví osmnácté narozeniny nejbohatší Američané. Tohle dělají se svým bohatstvím lidé, kterým se dostalo do ruky tolik peněz, že by je neutratili, ani kdyby žili deset životů.

Není tu přitom řeč o penězích vydělaných tvrdou prací. Je tu řeč o systému, kde miliony lidí tvrdě pracují, a přitom živoří, zatímco hrstka bohatých, kteří nehnou prstem, se na ně dívají svrchu ze svých soukromých letadel. Z tohoto obrazu vychází sociální hnutí Poor Peoples Campaign (Hnutí chudých), inspirované myšlenkami Martina Luthera Kinga, které nyní nabírá v Americe na síle.

Neexistuje žádný přírodní zákon, podle kterého by se měla propast mezi bohatými a chudými neustále prohlubovat. Chceme-li ale tento stav změnit, musíme nejdříve porozumět jeho příčinám.

Text Just How Rich are the Ultra Rich? vyšel 14. června na serveru Common Dreams.

A co si myslíte vy? Diskuse (18 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rozdělení bohatství a přírodní zákony Úterý, 19.Června 2018, 13:11:44

Bohužel, jakkoli je tento stav z mravního hlediska bezpochyby zvrácený, ve své poslední tézi se autor mýlí: spočívá skutečně na svého druhu "přírodním zákonu".

Tento "přírodní zákon" má v zásadě dvě složky.

Ta jedna je antropologicko-psychologická: každý jedinec se přirozeně snaží o maximalizaci svých vlastních životních zdrojů.

Ta druhá složka je systémově-dynamického charakteru: akumulované životní zdroje jsou základnou pro jejich další - akcelerovanou - akumulaci.

Zkrátka: kdo už má nadměrné prostředky, ten má daleko vyšší možnosti k jejich dalšímu - akcelerovanému - množení a akumulování.

A není k spatření realisticky nic, co by působnost tohoto "přírodního zákona" mohlo zlomit.

Je sice samozřejmě možno provést revoluci, a všechny majetky nivelizovat. Tedy, aby každý měl stejně.

Jenže - to bohužel nepřináší žádné dlouhodobé řešení. Za prvé je už z historie známo, k jak dramaticky negativním důsledkům vede jakákoli nivelizace.

A za druhé: pokud budeme nivelizovat jenom majetky, ale nikoli příjmy, pak se ten původní stav po určitém čase obnoví znovu.

Existují jenom dvě možná řešení; či spíše alespoň cesty k nim (absolutní řešení zřejmě skutečně možné není, alespoň v dohledném historickém horizontu ne).

K té první složce toho "přírodního zákona": bylo by nutno průměrnou lidskou mysl změnit tak, že by to narůstání vlastních životních možností (a tedy pocit vlastního štěstí) neviděla primárně ve hmotných, nýbrž v nehmotných, ideálních statcích.

A k té druhé složce (tedy k té neustále akcelerované akumulaci): tu akumulaci jako takovou reálně není možno odstranit. To je prostě čistě ekonomický proces. Ale co by - snad - bylo možné, by byl víceméně trvalý proces sekundárního přerozdělování.

Připomeňme si: drastické rozdíly v příjmech a bohatství existovaly už ve středověku. Ale: tam se ti bohatí - v určitém smyslu dobrovolně - vzdávali nemalých částí toho svého bohatství, a dávali je na charitu, respektive "Bohu", tedy církvi. Čímž tedy docházelo právě k tomu sekundárnímu přerozdělování, alespoň do jisté míry.

Tady je klíčový ten obrat "v určitém smyslu dobrovolně".

Někteří tak dozajista činili skutečně čistě z vlastní vůle, tedy ze soucitu s chudými a trpícími.

Ale - velká většina z těch bohatých tak asi činila z pohnutek jiných. Tady je nutno opět rozlišovat dva různé motivy. Za prvé, holý strach. Strach ze smrti, přesněji řečeno strach z božího soudu, tedy z pekla. Ta vyhlídka na to, nekonečné časy svého posmrtného žití strávit v kotli s vařícím olejem, byla zřejmě dostatečně silnou pohnutkou pro to, překonat svůj primární vlastnický pud, a raději se vzdát části svého majetku pozemského.

A ten druhý motiv - ten byl někde mezi tímto strachem (tedy prakticky holým osobním zájmem), a mezi tou opravdu dobrovolnou charitou.

Tento "střední stav" je takové společenské prostředí, kdy je jaksi obecně očekáváno (a to i v prostředí vyšších vrstev), že ti bohatší budou nějakým způsobem charitativně činní. Prostě to patří k dobrému tónu. A například ve Spojených státech tato charita má už opravdu dlouhou tradici. Jde o to, zda se podaří tento společenský tlak natolik zesílit, aby nejen patřilo k "dobrému tónu", dávat - něco - na charitu; nýbrž aby naopak platilo téměř za společenské faux pas, mít extrémně nadměrný majetek, a užívat si ho excentrickým způsobem.

Takže: teoreticky takováto změna "oproti přírodnímu zákonu" možná je. Ovšem - bylo by k tomu nutně změnit základní nastavení celé společnosti.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 20.Června 2018, 18:21:52

Asi to nelze nazvat přírodním zákonem, ale důvod pro to, aby při rostoucím celkovém bohatství rostla ekonomická nerovnost, je silný.

Dolní hranice chudoby je dána objektivně, tím, že pod určitou ekonomickou úrovní lidé nepřežijí. Horní hranice bohatství neexistuje, kdo má miliardu, snaží se mít miliard více. Na co někdo, kdo má miliardum chce víc peněz? Materialistické vysvětlení, že kvůli lepšímu přístupu ke zdrojům neobstojí. Za 10 miliard nebudete mít lepší jídlo nebo lepší vytápení bytu než za jednu.

Co si lidé pořizují při příjmech přesahující určité minimum jsou většinou statusové symboly, investice do společenského postavení svého či dětí.

Společenská nerovnost je universálnější fenomén než majetková, existuje i u zvířat byla vždy jen na velmi na krátko potlačena v mnišských komunitách kde byli chudí všichni. Prahnutí po společenském úspěchu žádnou hranici nemá, protože místo úplně nejvýš je jen jedno.
¨
Leckdo si myslí "kdybych měl miliardu (korun nebo dolarů, to je jedno), tak o další ani nestojím, k čemu by mi byla“ Asi je takových lidí hodně, jsou to všem ti, co nemají ani tu jednu jedinou ubohou miliardu, se kterou by stejně byli proti Bezosovi a Gatesovi chudí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 20.Června 2018, 18:39:35

Já jsem samozřejmě vědomě ten "přírodní zákon" dával vždy do uvozovek. Bylo by samozřejmě možno také používat formulaci "kvasipřírodní". Ale to celkem nehraje roli. V biologii tak jako tak sotva máme přírodní zákony ve striktně fyzikálním smyslu; to ale nic nemění na tom že i v oblasti živých tvorů je možno nalézt pravidelnosti a faktory působící s natolik velkým potenciálem, že je možno je pojímat právě téměř jako ty přírodní zákony.

Ale spíše jde o to: ano, samozřejmě že nad určitou míru bohatství další jeho přírůstek jeho majiteli nepřinese žádné znatelné ryze materiální výhody.

Ovšem, ten zmíněný "status" - to je také výhoda, sice imateriální, ale velice citelná.

Za další: žádný z těch miliardářů si nemůže být plně jistý tím, že se mu jeho majetek udrží. V posledních finančních krizích se i ty největší majetky náhle splaskly třeba i o celé miliardy (dolarů).

Dále. Ty největší majetky - to nejsou obvykle pouze privátní majetky, nýbrž investiční; to znamená, jejich větší objem jejich majiteli umožňuje rozsáhlejší investiční operace.

A za další (a to je asi klíčová otázka): já jsem celou věc postavil právě tak, že je zde zřejmě ve hře zcela primární pud každého živého tvora akumulovat životní zdroje. Jenže: tento pud působí vždycky - a to i tehdy, když už pro to nejsou žádné racionální důvody. A to sice i v samotné přírodě. Například pes si zahrabává kosti do zásoby, i když to reálně vůbec nemá zapotřebí, a většinu z těchto zásobáren nakonec stejně zapomene.

Takže - nemohu to samozřejmě prokázat, ale docela bych byl náchylný k tomu předpokladu, že i u člověka to působí podobně: že i když už jeho bohatství je reálně daleko nad limitem jakékoli reálné upotřebitelnosti, tak přesto v něm působí právě tento prastarý instinkt k akumulaci životních zdrojů. Jen tak, "pro jistotu".

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Zákony přírodní a společenské Středa, 27.Června 2018, 08:12:18

Přírodní zákony zakládají pro různé děje různé druhy zpětných vazeb, jak negativní, která vede k ustavení rovnováhy, tak pozitivní, která způsobuje jevy jako exponencielní růst a řetězová reakce. Zároveň přírodní zákony stanoví každému růstu meze a vyplývá z nich, že pokud do dějů jako řetězová reakce nevstoupí žádné regulační mechanismy, vedou k výbuchu nebo jiné katastrofě.

Exponencielní růst majetků je výsledkem společenských zákonů kapitalistické společnosti. Někteří ekonomové upozorňují společně s ekology, že má-li naše společnost přežít, potřebuje zavést regulační mechanismy, které by připodobnily hospodářský růst obvyklému zdravému růstu biologickému, že ve většině živé přírody je růst exponencielní pouze v počátečních fázích, že děti rostou jako z vody, ale dospělí růst přestávají. Jediná forma živé hmoty, která roste neomezeně bez jakékoliv regulace — dokud její růst nezpůsobí katastrofu a smrt — je zhoubný nádor.

Základní zákon kapitalistické společnosti říká, že čert sere vždycky na větší hromadu — kapitál se reprodukuje a vytváří další kapitál. Potažmo že kapitál je zdrojem moci a moc je zdrojem růstu kapitálu. Kapitalistické společenské zřízení ovšem není přírodní zákon, k jakému neexistuje alternativa, jiný svět je možný.

Zhoubný růst majetků bohatých není vlastní pouze kapitalismu, kapitalismus je až vrcholné stadium vývoje nádoru. Princip bohatsví jako zdroje moci, s pozitivní zpětnou vazbou moci jako zdroje bohatství ovládal i feudální společnost, kde bohatstvím bylo vlastnictví půdy, a rozvíjel se již dávno předtím. Rozhodující společenskou změnou pro nástup rakoviny soukromého vlastnictví byla proměna náčelníků ze správců společného majetku, kteří rozhodují, co má kmen společně dělat, protože nejlépe vědí, co celému kmeni nejvíc prospěje, na vlastníky původně společného majetku, kteří rozhodují, co má kmen dělat, protože jim patří všechno, co kmen ke společným činnostem potřebuje.

Jedná se o dva chorobné rysy společnosti, které bychom měli napravit:

1) Společenská vážnost jedince se neodvíjí od toho, co dává druhým, nýbrž od toho, co si sám přivlastní.

2) Výrobní prostředky jsou považovány za vlastnictví někoho jiného, než kdo s nimi pracuje, a vlastnictví výsledků práce je přisuzováno tomu, kdo vlastní výrobní prostředky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 27.Června 2018, 11:20:40

Společenská vážnost jedince: ve svém předchozím příspěvku jsem poukázal na to, že ta touha (či snad: instinkt) člověka neustále hromadit životní zdroje/bohatství má prastaré, zřejmě už atavistické kořeny. A s tím jde pak samozřejmě ruku v ruce i ta společenská vážnost těch, kteří dokázali toho bohatství nahromadit nejvíc.

Takže zásadně přeměnit tuto hodnotovou orientaci lidského jedince směrem k hodnotám jiným, společensky a kulturně vyspělejším, to je sice skutečně jádrem celé věci - ale zároveň se to jeví problémem téměř neřešitelným.

Výrobní prostředky a jejich vlastnictví: Centrálním cílem Marxe bylo, aby výrobní prostředky vlastnili ti, co na nich pracují.

Napohled zcela legitimní cíl; jenže kdyby Marx z principů dialektiky (ke které se natolik hlásil) pochopil o něco více, pak by si snad i on dokázal uvědomit, že naprostá a bezrozporná identita je

1. principiálně nemožná; a
2. jenom ke škodě věci.

To jest: tam kde chybí jakýkoli protiklad, tam mizí pohyb. Tam dochází ke stagnaci. Naprosto přesně tak, jak se stalo za socialismu.

To znamená: ten třídní protiklad vlastníků a pracujících - který zde bezpochyby je - není možno smysluplně překonat natolik triviálním způsobem, že dělníci prostě převezmou vlastnictví výrobních prostředků do svých vlastních rukou.

Nehledě k tomu, že toto zdaleka není jediný negativní rys kapitalismu; a je možno soudit, že v současné fázi vývoje (relativně sociálního) kapitalismu dokonce ani ten nejmarkantnější. - Nutno připomenout, že ta proslulá "míra vykořisťování" (tedy ta nadhodnota kterou vyrobí zaměstnanec a kterou si přivlastní majitel produkčního místa), tak ta obnáší v současné ekonomice ne výše nežli nějaká 3 (slovy: tří) procenta!

To znamená: naprostá většina těch hodnot kteří vytvoří svou prací zaměstnanci se jim buďto vrátí zpět ve formě mzdy, anebo je použita na jiné nezbytné výdaje spojené s chodem firmy (investice atd.).

Čili: i kdyby ti pracující ty firmy převzali do svých rukou, jejich reálná mzda se tím nezvýší více, nežli jenom o několik málo procentních bodů.

A za druhé: jak řečeno tím základním negativním rysem se tedy jeví daleko to, co Marx nazval fenoménem či stavem tzv. "odcizení" - tedy kdy člověk-výrobce není pánem svého vlastního produktu, nýbrž naopak tento člověk je sám ovládán anonymním trhem působícím podle jemu (člověku) cizích a nesrozumitelných mechanismů, on je těmto mechanismům vystaven a je na nich existenčně závislý.

A to tedy znamená: tento moment či faktor tohoto "odcizení" nebude v žádném případě odstraněn jenom tím, že by zaměstnanci převzali do svých rukou vlastnictví a řízení firem. Tím by si jenom vytvořili i l u z i své vlastní vlády věcí svých (kteréžto iluzi o "samosprávě" ovšem levice znovu a znovu propadá).

Takže závěrem: ano, současný stav kapitalismu dozajista vykazuje určité patologické rysy. Ale jak a čím tento kapitalismus nahradit, to zůstává stále ještě nevyřešenou a nezodpovězenou otázkou.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 27.Června 2018, 13:17:20


Jaké má Bill Gates výrobní prostředky?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 27.Června 2018, 13:25:10

To jste se zeptal správně, pane Kubičko. V naší éře se výrobní prostředky postupně přesouvají do hlav výrobních sil. Nejsou už tolik důležité hmotné prostředky - jako stroje, nýbrž samotné vědění.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Středa, 27.Června 2018, 22:28:56

Kula, údajně zjistil, že polský feudál majetek až tak nehromadil.
Věděl kolik potřebuje, věděl kolik se zrovna platí za obilí a podle toho se osazelo.
Ovšem jeho postavení se odvíjelo od jeho urozenosti, ně od majetku.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Marxova teorie kapitalismu v softwarové éře Čtvrtek, 28.Června 2018, 12:35:3

Dnes už Bill Gates nemá "výrobní prostředky" žádné. Ale to jen tak mimochodem.

Jeho prvním "výrobním prostředkem" jak známo byla garáž jeho rodičů, plus nějaký ten počítač. Spolu s expanzí jeho podniku pak k tomu exponenciální mírou přibývaly další a další filiálky, kanceláře, počítače... To byly tedy ty "výrobní prostředky" ve víceméně klasickém, materiálním smyslu.

Jak se to celé (tedy tato ryze materiální složka produkce) vztahuje k celé Marxově analýze a koncepci kapitalismu, to je dnes skutečně klíčová otázka. Na kterou ale neexistuje nějaká jednoduchá a jednoznačná odpověď.

Za prvé: ta čirá kreativita (IT) pracovníka - to by podle klasické Marxovy teorie nebylo nakonec v podstatě jiného, nežli šikovnost či zručnost manuálního pracovníka. Protože i ten (pokud nedělal ty úplně nejprimitivnější činnosti) si také musel osvojit určité množství pracovních schopností a dovedností. Které měl samozřejmě uloženy "v hlavě", i když napohled se projevovaly především v činnosti rukou.

Takže: v tomto smyslu principiálně je možno i tu novodobou, nemateriální, "softwarovou" produkci včlenit do Marxova základního schématu (kapitalistické) produkce.

Na straně druhé ovšem cítíme, že to tak nějak nesouhlasí. Že to sice možné je; ale že věc sama se zdá mít ve svém jádru podstatně jiný charakter.

V podstatě je to otázka inovací. Marx sám samozřejmě věděl, že něco takového jako technické inovace existuje. On žil přece v tom technicky bujícím průmyslovém století. Ale - co se produkce jako takové týče, tak on na straně druhé přece jenom žil ještě v éře manufaktur.

Zkrátka: všechny ty technické inovace, to byl pro Marxe stále jenom "zvláštní případ". To jest: který výrobce zavedl technické inovace, ten z toho měl "zvláštní zisk". Po určitou dobu; pak si tuto inovaci osvojili i jeho konkurenti, výrobní náklady se tedy vyrovnaly, a ten jeho zvláštní zisk byl u konce. A tak - podle Marxe - jediný trvalý zisk podnikatele-kapitalisty bylo i nadále "vykořisťování" dělníků, to jest přivlastňování si nadhodnoty vytvořené jeho zaměstnanci.

Jak řečeno, tento Marxův výkladový model může být za platný považován i dnes. Softwaroví pracovníci jsou zaměstnanci určitého kapitalisty, za mzdu kterou jim vyplácí pro něj vytvářejí určité produkty (to že jsou to produkty softwarové místo hmotné nehraje žádnou rozhodující roli). On tyto produkty prodá, za cenu která je vyšší nežli platy které on platí svým zaměstnancům; a ten rozdíl si ponechá jako svůj vlastní zisk.

Rozdíl oproti Marxově době je v tom, že to co tehdy bylo "zvláštním ziskem" - tedy ty inovace - to je dnes víceméně základem. Především právě v té softwarové oblasti.

A to všechno se pak jmenovitě u takového Billa Gatese ještě komplikuje tím, že jak známo tím prvním kdo vymyslel a zavedl ty první, revoluční inovace, byl on sám.

Takže jak řečeno, celá ta záležitost je velmi komplikovaná, a je velice obtížné nalézt jednoznačné odpovědi.

Na jedné straně - budiž to ještě jednou řečeno - v zásadě to Marxovo schéma kapitalistického zisku a "vykořisťování" pracovní síly může mít svou platnost i dnes.

Na straně druhé se ale jasně ukazuje, že dnešní charakter práce je přece jenom už dosti jiný nežli za časů manufaktur, a že těžištěm jsou právě ty technické inovace, které tehdy byly jenom zvláštním případem. A zdá se, že toto přesunutí těžiště sotva může zůstat bez důsledku i pro samou teorii.

Ta duchovní práce, práce hlavy - ne že by ji Marx neuznával, ale v jeho modelu se zdá být přinejmenším silně podreprezentovaná.

Takže pokud by si Marxova analýza práce za kapitalismu měla i dnes (a do budoucna) udržet (respektive znovuzískat) svůj dřívější impuls a náboj, zdá se být nezbytným ji ve velkých částech přinejmenším doplnit, ne-li přímo revidovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Marxova teorie pracovní hodnoty a sekretářka Čtvrtek, 28.Června 2018, 12:53:35

My si ten problém Marxova pojetí kapitalismu můžeme ukázat ještě na jiném, zcela jednoduchém případě.

Vezměme si takovou sekretářku v nějaké firmě vyrábějící kuličková ložiska. Podle Marxe ta práce té sekretářky nemá pro samotný produkt žádný význam. To jest: ta sekretářka neprodukuje žádné hodnoty. Její práce jenom jaksi "doprovází" výsledný produkt, ale nevytváří jeho hodnotu.

Svým způsobem je to logické: odběratel/zákazník si kupuje to samotné kuličkové ložisko, a ne tu sekretářku. A vůbec ho nezajímá, jestli ta firma má sekretářek sto, anebo jenom jednu, anebo jestli si šéf firmy všechny odpovídající práce dělá sám.

Takže, logické to jak řečeno je. Důsledkem takovéhoto pojetí ovšem (který si Marx sám zřejmě nedokázal uvědomit) je toto: tuto sekretářku vůbec není možno "vykořisťovat". Ať by jí její šéf platil jakkoli málo: vzhledem k tomu že vůbec - podle Marxova modelu - nevytváří žádnou hodnotu ve vlastním slova smyslu, pak nevytváří ani nadhodnotu, o kterou by ji její šéf mohl obrat.

Zase to samé: za Marxových dob ještě všechny ty kancelářské a jiné pomocné práce mohly platit jako "zvláštní případ". Ale dnes - kdy už většina zaměstnanců pracuje ve službách, kancelářích a podobných nemateriálních činnostech - tady je jasné že v tom Marxovu modelu něco nesouhlasí. V každém případě by nové hodnoty podle toho vytvářela svou prací jenom minoritní část populace; a pro tu druhou část by jak řečeno vůbec neplatila Marxova téze o "vykořisťování", neboť ta by nevytvářela žádné "hodnoty" v ryze ekonomickém smyslu.

Ukazuje se tedy, že tu Teorii pracovní hodnoty (z které Marx vycházel) je nutno principiálně revidovat přinejmenším v tom smyslu, že prací - a to sice h o d n o t o t v o r n o u prací - je v š e c h n o (tedy jakákoli lidská činnost), co aktuální stav věcí (a to i těch nemateriálních) mění tak, že vzniká stav nový, který je v daném (společensko-produkčním) kontextu uznáván jako stav s vyšší užitnou hodnotou.

V tomto smyslu pak za plnohodnotnou - a hodnoto t v o r n o u - práci může být uznána i práce té sekretářky; neboť i ona se svou prací podílí na tom, že konečný produkt může být nejen vyroben v čistě materiálním smyslu, nýbrž také r e a l i z o v á n, to jest zprostředkován a dodán konečnému zákazníkovi/odběrateli.

Takže podle tohoto modelu ten zákazník nakonec skutečně odbírá - a platí - i práci té sekretářky, v tom rozsahu v jakém je nezbytné aby on reálně obdržel svůj produkt.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 28.Června 2018, 12:55:44

K čemuž je pak nutno ještě připojit: podle tohoto revidovaného modelu onen kapitalista pak i tu svou sekretářku "vykořisťuje" - to jest přivlastňuje si tu nadhodnotu, kterou ona svou prací vytvořila.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Poznámka nejen k softwarové éře Čtvrtek, 28.Června 2018, 12:56:9

Pan Poláček píše:

(Zaměstnavatel) ..."tyto produkty prodá, za cenu která je vyšší nežli platy které on platí svým zaměstnancům; a ten rozdíl si ponechá jako svůj vlastní zisk."

K tomu je třeba dodat: Ovšem aby tyto produkty mohl prodat, musí nejprve najít kupce. Nebo ještě lépe, musí najít zadavatele zakázky na produkty ještě před jejich vytvořením.

Toto hledání kupců (zadavatelů) je samozřejmě rovněž práce, která musí být také zaplacena. Bez této práce by si např. programátoři mohli programovat pro svoje potěšení, ale nikdo by jim za to nedal ani cent.

A totéž platí i pro jakékoliv jiné produkty, nejen softwarové.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 28.Června 2018, 13:29:52

A ještě jednu věc je nutno připojit: podle tohoto - revidovaného - modelu se pak naprosto ztrácí rozdíl mezi prací manuální a prací duchovní respektive intelektuální; všechno spadá do společné kategorie "činnosti měnící stav věcí".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 28.Června 2018, 13:31:29

Ad pan Kolařík: jistě, já jsem to nezdůraznil, ale ta práce té sekretářky platí adekvátně pro všechny jiné obchodní, kancelářské atd. práce.

Vojtěch Klusáček - Brno

Honzovi Macháčkovi Čtvrtek, 28.Června 2018, 22:54:0

Co se týče tvrzení, že nic nedokáže růst exponenciálně a do nekonečna - pro znalostní a kulturní základnu to neplatí. Resp. ještě několik řádů znásobení informací platit nebude.

Vojtěch Klusáček - Brno

Honzovi Macháčkovi Čtvrtek, 28.Června 2018, 22:54:0

Co se týče tvrzení, že nic nedokáže růst exponenciálně a do nekonečna - pro znalostní a kulturní základnu to neplatí. Resp. ještě několik řádů znásobení informací platit nebude.

Vojtěch Klusáček - Brno

Honzovi Macháčkovi Čtvrtek, 28.Června 2018, 22:54:0

Co se týče tvrzení, že nic nedokáže růst exponenciálně a do nekonečna - pro znalostní a kulturní základnu to neplatí. Resp. ještě několik řádů znásobení informací platit nebude.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konzum, status a testosteron Úterý, 3.Července 2018, 20:43:8

Shodou okolností zrovna teď byly oznámeny výsledky jedné studie, která souvisí se zde projednávaným tématem.

Podle výsledků psychologických testů totiž muži upřednostňují produkty s vyšším společenským statutem oproti takovým, které jsou sice kvalitnější, ale mají menší exkluzivitu - a to sice v přímé souvislosti s výší testosteronu. Tedy - čím více testosteronu, tím vyšší upřednostňování čirého statutu před funkčností, užitečností.

Tento efekt byl sice znám už u (skupinově žijících) zvířat; tam je ta souvislost celkem logická, vyšší status znamená větší možnost exkluzivního výběru sexuálního partnera. Ale jak vidět, u člověka (muže) to funguje stejně tak.

To znamená: potvrzuje se téze které zde byla vyslovena, totiž že od určité míry bohatství je rozhodujícím motivem pro opatřování dalších luxusních předmětů především jejich status. Nikoli jejich ryze funkční kvalita.

A - tato honba za vyšším statutem je podmíněna ryze biologicky, jakožto jeden ze základních instinktů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.