David Buckel — oběť environmentálního žalu
Zuzana VlasatáDobrovolná smrt, promyšlená jako zoufalý apel, aby svět začal brát s mnohem větší, potřebnou naléhavostí změny klimatu, je čin, před nímž je na místě se sklonit. Ale změní-li se svět, změní se prací živých.
V neděli brzy ráno si vzal život známý americký právník, obhájce LGBT komunity a bojovník za stejnopohlavní sňatky, David Buckel. Upálil se v parku v newyorské městské části Brooklyn na protest proti znečišťování ovzduší fosilními palivy. Udělal to promyšleně, aby neunikl masivní pozornosti. Jenom pár minut před svým činem poslal do několika redakcí dopis, kde pečlivě vysvětlil důvody pro své rozhodnutí.
Píše v něm o tom, jak těžké je měnit svět k lepšímu, i když se člověk snaží sebevíc. „Mnozí lidé napínají svůj život k pomoci ostatním, postupně však zjišťují, že se jim nepodařilo změnit vůbec nic.“ Proto si Buckle zvolil smrt a pojal ji jako manifest proti ekologické devastaci planety.
„Většina lidstva na Zemi dnes dýchá vzduch znečištěný fosilními palivy, mnozí v důsledku toho umírají předčasně — má předčasná smrt je zapříčiněna fosilními palivy a znázorňuje tak, co si sami způsobujeme.“ Jinde ve svém dopise doufá, že by jeho smrt, kterou si sám zvolil a zinscenoval tak, aby neunikla světové pozornosti, mohla pomoct jiným lidem: „Doufám, že je to úctyhodná smrt, která by mohla posloužit ostatním.“
Je to jeho definitivně poslední pokus napomoci tomu, o co se snažil po většinu svého šedesát let dlouhého života. David Buckel žil se svým partnerem v originálním rodinném uspořádání, které se zrodilo z touhy mít a vychovávat dítě. Navzdory úspěšným soudním řízením pár nikdy nedostal dítě k adopci. Vytvořili proto rodinu s lesbickou dvojicí a nakonec všichni čtyři vychovávali biologickou dceru.
Jednu z matek cituje v nekrologu časopis New Yorker: „Jeho trápení z toho, kam se řítí politická situace, bylo tak hluboké, že zapomněl na to, co jeho čin způsobí rodině.“ David Buckel zemřel na environmentální žal, diagnózu, kterou u nás popularizuje profesorka Hana Librová. V rozhovoru pro Český rozhlas ji popsala jako psychiatrickou diagnózu, která je reakcí na ztrátu přírodního objektu, bytosti nebo biologického druhu.
Jako typické oběti environmentálního žalu popisuje například aktivisty, kteří pomáhají zvířatům zbavit se nánosů ropy po haváriích tankerů: „Lidé se tam prostě hroutí, protože je to emotivně náročná práce a navíc v podstatě bez efektu. Zvířata hynou, i když je zbavíte té ohavnosti.“
David Buckel se v posledních letech výrazně angažoval v komunitní zahradě a propagoval kompostování. Svůj profesní život zasvětil vytváření spravedlivějších poměrů pro lidi, kteří se vůči společnosti nacházejí znevýhodnění — kvůli sexuální orientaci, s níž se narodili a již nemohou prostě změnit.
Podle rodiny Buckel nebyl v depresi, byl však sklíčený politickým vývojem, klimatickými změnami a sociálními nerovnostmi. „Privilegia jedněch klíčí z utrpení druhých,“ říkal. Můžeme usuzovat, že byl obdařen nadprůměrnou citlivostí vůči utrpení jiných — i přírody.
Ale já myslím, že mu scházela křesťanská naděje.
To všechno jsou jenom skutky, které nás samy o sobě nespasí.
Ale proč jsem tu spásu vlastně zmínila? Vzpomněla jsem si na novou exhortaci papeže Františka, o které teď vyšel článek i na Referendu. Papež v ní zmiňuje dvě hereze, které mají kořeny už v antice a v moderní podobě se vyskytují i dnes. Jednou z nich je pelagianismus. Pelagius učil, že člověk se může spasit sám svými skutky bez pomoci Boží milosti. Napadlo mě, že toto nemusíme chápat čistě nábožensky. Že takovými nenáboženskými pelagianisty jsou vlastně i lidé, kteří příliš spoléhají na (vlastní) aktivismus - čili také na určitý druh "skutků" a věří, že jejich činnost spasí - čili změní - svět.