Zóon politikon a přímá demokracie

Jiří Dolejš

Jsou lidé kompetentní převzít zodpovědnost za politické rozhodování prostřednictvím přímé demokracie? Jaké podmínky je třeba naplnit, aby se člověk při volbě nechoval jako pudy zmítaný živočich?

O člověku jako bytosti politické uvažovali již starověcí autoři. U Aristotela lze nalézt pojem „zóon politikon“, živočich politický. Do protikladu k člověku staví divokou bestii, která nežije v žádné komuně, v obci (polis), neboť ji k soběstačnosti nepotřebuje. Zvíře žije ve svém koridoru organického bytí a nevnímá jiné významy skutečnosti, než které jsou dány jeho biosférou. Prostě žije. Člověk si vlastními silami hledá podmínky své existence v otevřeném horizontu různých významů. Včetně oblasti politiky, která je ryze nadorganickou skutečností.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pro Aristotela byla obec nebo stát účelem a cílem lidského spolužití za účelem co nejlepšího života. Člověk potlačuje pudy bezprostředně spjaté se situací, odmítá je splnit jako nutnost, na rozdíl od zvířete, jehož akce se rodí z fyziologické reakce na jeho životní stav. Skutečný člověk nereaguje na podněty, ale cíleně jedná. Je bytostí projekčně zaměřenou, která chce svůj život řídit. Vládnout lidem v obci mohou osamělí tyrani, vybrané elity (oligarchie) nebo všichni svobodní občané (politeia).

Již Aristoteles říkal, že člověk jen fyziologicky nereaguje, ale cíleně jedná. Repro DR

Přestože člověk není bytostí biologicky „specializovanou“, existuje i u něj souvztažnost s neurální aktivitou či pudovým vybavením. Je tedy člověk jako „zóon politikon“ v různých situacích spíše bytost rozumově jednající, nebo pod vrstvou rozumu číhá na svou příležitost bytost biosociální? František Koukolík se v knize „Zvíře politické“ (2012) snaží nahlédnout lidem do hlavy, co se jim tam v průběhu politického rozhodování děje, kam někdy mizí racionalita rozhodování. Tento neuropatolog je znám svými provokujícími esejemi.

Koukolíkova neuropolitika nabízí jiný pohled na otázku člověka jako politického zvířete. Věnuje se vlivu mozku na stádní chování, kdy se takzvaně motivované, emocemi zkreslené uvažování uplatňuje i při politickém rozhodování. Studie sledující mozkovou činnost při rozhodování funkční magnetickou rezonancí věnují větší pozornost záporným informacím. Zkoumají otázky, jakou míru nespravedlnosti lidé od svých mocných snesou, proč někteří lidé nedůvěřují těm, kteří rozhodují, jak působí lhaní.

Zajímavá je úvaha o politické sofistikaci občanů a o takzvané mechanické demokracii, ve které má stejnou váhu hlas plně informovaného jedince jako hlas člověka politicky pologramotného, který ani neví, čemu nebo komu hlas dává. Typicky koukolíkovská je poznámka o takzvané debilizaci, cíleném ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb kvůli snazšímu získání moci. Díky pokroku ve vyšetřování činnosti mozku se tyto otázky mění na vědecky testované skutečnosti.

Karel Čapek se svého času v knize „O věcech obecných čili zóon politikon“ (1932) ptal, zda Aristoteles tehdy v 4. století před naším letopočtem mínil, že člověk je zvíře, která dělá politiku, nebo člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Naráží tím na některé vlastnosti politického organizování pudu hromadnosti. Na vůdce, kteří jako monomaniaci jediné pravdy lákají na to, že rázem zavedou „ty pravé poměry“. Přitom předvádějí fanatické lpění na symbolech a zarputilé tahanice o abstraktní zásady, to, čemu se německy říká „Principienreiterei“.

O nezpůsobilosti lidí řídit uvážlivě své věci se dnes hodně debatuje v souvislosti s návrhem ústavního zákona o obecném referendu. Odpůrci zákona varují před nekompetentností manipulovaných mas. Samozřejmě že se lze ptát, co se lidem děje v hlavě, rozhodují-li se v nějaké složité otázce v rámci volebního cirkusu. Proč se někteří lidé opakovaně rozhodují proti svým nejlepším zájmům. Co se děje v hlavě lidí, kteří závidí, nenávidí, bojí se a hledají své štěstí často tak iracionálně? Mohou jim pomoci v rozhodování staré tradice?

V situaci, kdy se svět mění, je obracení se k tradicím ošidné. Zmiňovaný Čapek takovým tradicím, které neumí oslovit mladé a říci něco smysluplného k nové době, říká tradice senilní. O stranách, které umanutě rajtují na podobných historických principech, říká, že jsou pitomé jak církve. V přímé demokracii nám ani tradice, ani partaje nepomohou. Proto je takové rozhodování odrazem kvality občanství, odpovědností nás všech. To rozhodně není argumentem proti použití referenda. Pouze to znamená, že přímá demokracie není svatý grál, musíme se učit jí používat.

Co tedy udělat, aby se občan nezachoval jako pudy cloumané zvíře? Mocní ovlivňují pravidla a výkon demokracie — jak zastupitelské, tak přímé. Demokracie nezaručuje pravdu, dává jen průchod poměření postojů. Pokud lidé nedomyslí své zájmy, mohou si pak už jen zapět „tak už máme, co jsme chtěli“. Eliminovat chyby a manipulace mohou pravidla jen z části. Klíčové je rozdělení moci a informovanost veřejnosti. Pokud dnes krajní pravice „samurajsky“ bojuje za demokracii, je třeba připomenout, že oni ji nevymysleli, a o to důležitější je věnovat se pravidlům.

Zastupitelská a přímá demokracie jsou komplementy, nejde o vyšší a nižší formu. Oligarchicky může fungovat i přímá demokracie — v době bulvarizace médií a hybridizace sociálních sítí se možnost takové manipulace spíše rozšiřuje. Jak by dopadl plebiscit sudetských Němců v Masarykově republice, si lze jen představit. Možná by Hitler nepotřeboval Mnichov. Neznamená to, že by démos neměl dostat svou šanci. Jen to, že pravidla pro používání politiky jsou velmi důležitá. Vydáme-li se touto cestou, může se přece jen podařit tento ústavní princip po 25 letech v České republice konečně naplnit.

    Diskuse
    JP
    March 1, 2018 v 13.39
    Politeia kontra demokracie
    Velmi zajímavá, inspirativní a závažná úvaha. Dotýká se opravdu těch nejzákladnějších otázek jak demokracie, tak státního zřízení vůbec.

    Ale bohužel se tu poněkud propletly některé elementy. Což je do jisté míry dáno samotnou složitostí tématiky; a pokud je zde učiněn rekurs na Aristotela, pak u něj si někdy ani vyslovení specialisté nejsou zcela zajedno, jak to vlastně myslel.

    Takže si zkusme celou záležitost rozebrat popořádku.

    Prvotním tématem je tedy otázka přímé či nepřímé demokracie.

    A s tím hned souvisejícím - a vlastně mnohem důležitějším - tématem je otázka zralosti lidu pro výkon té demokracie. Jeho zralosti - to znamená jeho informovanosti; ale především jeho schopnosti (či právě neschopnosti) odolávat iracionálním, rozumem nezkroceným a nekultivovaným emočním hnutím, ne-li přímo animálním pudům.

    V tomto smyslu je skutečně velice přínosným počin pana Dolejše, že - v návaznosti na Aristotela - dobrou formu vládnutí podmiňuje dosažením té občanské, ale i všeobecně lidské a kulturní vyzrálosti.

    Ale napřed si musíme vyjasnit jednu věc. J. Dolejš uvádí jako tu dobrou vládu lidu tu formu, která u Aristotela nese název "politeia". Ovšem v dalším výkladu mu (Dolejšovi) to splývá s demokracií. Takto to ale u Aristotela v žádném případě není.

    Musíme si tedy znovu připomenout základní Aristotelovo dělení státních forem. (Aristotelova tzv. "první nauka o státních formách".)

    Aristotelovo členění je v zásadě dvojí: na jedné straně dělí státní formy podle okruhu vládnoucích; ale na straně druhé podle toho, jakou k v a l i t u má daná vláda.

    Napřed, čistě kvantitativně, je to členění podle okruhu vládnoucích následovné:

    Vládne
    - jedinec
    - nemnozí
    - všichni.

    Jak řečeno, je to členění čistě kvantitativní, které ještě naprosto nic nevypovídá o tom, jaká je skutečná kvalita oné vlády. Přičemž asi nebude sporu o tom, že nakonec rozhodující má být kvalita, nikoli pouhá kvantita.

    Dobrou vládu od špatné rozlišuje především základní účel sledovaný vládcem či vládnoucími: zda se mu/jim jedná o prospěch vlastní, anebo ale o prospěch všech, o prospěch celého státu.

    Toto rozlišení je jasné; ale je příliš obecné, je tedy nutno ještě hlouběji rozebrat, v čem tento rozdíl spočívá. K tomu ale později; teď napřed základní přehled těch dobrých a špatných forem vládnutí.

    To původní členění podle počtu vládnoucích zůstává; ale podle rozdělení na dobrý a špatný způsob vládnutí se nyní člení takto:

    Dobré způsoby vládnutí:

    - monarchie (vládne jedinec, absolutně spjatý s blahem státu)
    - aristokracie (vláda nemnohých, ale těch charakterově nejlepších)
    - politeia (vláda všech; ale výhradně za toho předpokladu, že tito všichni jsou - obdobně jako aristokracie - spjati s pozitivními mravními a charakterovými vlastnostmi a kvalitami).

    Oproti tomu špatné způsoby vládnutí jsou tyto:
    - tyranie (vláda jednoho)
    - oligarchie (vláda nemnohých; na rozdíl od aristokracie hledících jenom na vlastní prospěch)
    - demokracie (vláda všech, ale stejně tak hledících nikoli na zájmy celku a na mravní kvality, nýbrž jenom na vlastní - materiální - prospěch).

    Z tohoto srovnání tedy zcela jasně vidíme: demokracie n e n í politeia; a demokracie n e n í dobrý způsob vládnutí.

    Demokracie principiálně není dobrý způsob vládnutí, protože

    1. jejím účelem je v prvé řadě sledování svého vlastního, tedy egoistického prospěchu; a

    2. demokracie sama o sobě v žádném případě neznamená tu "vládu ctnosti" - není tedy vázána na člověka znalého, zralého, občansky, intelektuálně a kulturně vyspělého.

    Toto všechno - v pozitivním smyslu - je až ta politeia; ale v žádném případě demokracie.

    Je naprosto rozhodující dokázat si uvědomit tento zcela zásadní rozdíl. Demokracie není politeia. Demokracie (novodobá) pouze p ř e d s t í r á, že je tou dobrou, pozitivní, na vyzrálém a kultivovaném občanu založenou politeiou; ale ve skutečnosti zůstává pouhou demokracií v tom špatném smyslu, to jest zůstává v zásadě založena na sledování čistě vlastního, egoistického prospěchu a na občanské i čistě lidské nevědomosti a nevyzrálosti.

    Na tomto pozadí se pak ta prvotní otázka: demokracie přímá nebo nepřímá? ukazuje být záležitostí zcela vedlejší. Jestliže dokážeme vytvořit tu dobrou politeiu: pak nebude problém těmto zralým a odpovědným občanům dát do rukou i nástroje přímé demokracie.

    Ale jestliže zůstaneme u té (špatné, nekvalitní) demokracie: pak je to svým způsobem také jedno, protože ať přímá nebo nepřímá, ona zůstane špatnou vždycky.

    JP
    March 2, 2018 v 11.54
    Dva druhy demokracie
    Ten pojem "politeia" je ovšem pro dnešní dobu velice nezvyklý a "neskladný".

    Dnes se vše točí kolem pojmu "demokracie", jakožto údajného ztělesnění všeho dobrého, pokrokového a spravedlivého v politice.

    Ono by případně bylo možno i na tom pojmu "demokracie" setrvat; ale pak by bylo nutno zcela zásadně rozlišovat mezi demokracií pravou, a mezi demokracií nepravou.

    Anebo konkrétněji rozlišovat mezi demokracií pouze formální, a mezi demokracií obsažnou, substanciální.

    Ta první, formální demokracie zůstává stát jenom u toho - právě že ryze formálního - aktu, že všem občanům bez rozdílu poskytuje stejná politická práva. Tato demokracie se ale nikdy neptá, za jakých okolností z této formální politické rovnosti vzejde něco opravu dobrého.

    Ale právě na toto se ptá Aristoteles; a právě na toto by se musela ptát ta demokracie substanciální.

    Právě ve srovnání s tím světem antickým se projevuje naprosto zřetelně, jak ve skutečnosti naprosto zvrácené je to novodobé pojetí demokracie.

    Jestliže antika se v prvé řadě ptala: V č e m vlastně spočívá dobro a spravedlnost a harmonické uspořádání všech věcí lidských? - A teprve jako druhý krok se ptala: Jaké politické uspořádání nejspíše povede k tomuto dobru?

    - Pak moderní doba naprosto převrací tento poměr, a jako první (a zároveň i poslední) postuluje jako údajně jediný a výlučný určitý ryze p o l i t i c k ý systém; s tím že tento politický systém už tak nějak automaticky bude produkovat všechno dobré.

    Je to tedy naprostá záměna formy a obsahu, kdy (v současné demokracii) je naprosto vyprázdněn veškerý obsah, a je naprosto zbožštěna samotná holá forma.

    A co je opravdu už naprosto neuvěřitelné je to, že tato záměna zřejmě nikomu nevadí.
    March 2, 2018 v 12.16
    Myslím si, že Aristoteles patrně předpokládal, že obec je něco, co je člověku jaksi vrozené. Tedy, že člověk se do ní rodí a zůstává v ní celý život (stále v té samé). Zřejmě neřešil, co se stane, když si člověk může svou obec (téměř libovolně) vybrat. Určitě neřešil, jaký vliv to bude mít na občana a na obec samotnou. V antice to asi moc běžné nebylo, že by se někdo sebral a šel bydlet jinam,. Občané víceméně drželi spolu z nutnosti, neboť okolní svět byl nepřátelský. Být cizincem znamenalo nemít důvěru.
    Také nevím, zda Aristoteles předpokládal, že (územní) obec se může rozdělit (třeba i podle jiného než územního principu) na různé tábory, z nichž každý by si žil svým životem. Nebo ano, pane Poláčku?
    March 2, 2018 v 13.0
    Ještě si myslím, že moderní demokracie je oproti té antické úzce spjata s principem trhu, čili směny. Proto nemůže dobře fungovat, když ve společnosti příliš narůstají majetkové (a jiné) nerovnosti. Při velkých nerovnostech totiž selhává i samotný princip směny a pak narůstá závislost jedněch na druhých, takže se může se objevit klientelismus. Který je s demokracií neslučitelný.
    Ale vlastně to bylo i v antice (patroni a klienti).
    Já se pokusím vrátit uvažování o demokracii a jejích záludnostech do poněkud přízemnější polohy, to jest k otázce, k čemu ji vlastně máme. Kdysi jsem někde četla, že je dobrá k tomu, abychom, pokud chceme vyměnit vládu, nemuseli vzít palác útokem a ministry nevěšeli na lucerny. Krom toho, dodávám já, je to způsob, jak rozhodovat. Toho bychom byli ušetřeni, mít tu diktaturu.
    Pravidla rozhodování o věcech veřejných by měla být taková, aby rozhodnutí bylo možno korigovat, ukáže-li se jako špatné. To je podle mne hrozně důležité. Lidé jsou omylní a mohou nadělat mnoho chyb i v dobrém úmyslu. A pak jsou taky nemorální a nepoctiví, což by do nich, když kandidují, nikdo neřekl, a ti pak v zemi nadělají paseku ve špatném úmyslu. Tohle všechno dobrá pravidla při dobré vůli dokážou opravit.
    A jak do toho zapadá referendum? Pokud i ono dostane pravidla, která umožní reparáty, je to v pořádku. Podle mne by ale nemělo přinášet rozhodnutí, která přivodí nějakou nezvratnou změnu. Referendum v každém případě rozdělí společnost, ale neopravitelný výsledek může mít fatální následky. Může vnést mezi lidi nenávist neuhasitelné povahy.
    March 2, 2018 v 19.21
    Taky si myslím, že v některých případech je referendum nevhodným prostředkem, zvlášť když může přivodit tu nezvratnou změnu. Ostatně se mi moc nelíbí, když se velké množství lidí navzájem přehlasovává. Znamená to, že jedni se pak v něčem musí přizpůsobit druhým (kterých je třeba jen o málo víc). Lepší by bylo, kdyby se, pokud možno všem, umožnilo žít tak, jak jim to vyhovuje.
    March 3, 2018 v 5.20
    obsah a pravidla
    celostátní referendum je nástroj důležitý, ale mimořádný - proto musí pravidla krotit jeho zavádějící použití - aby rozhodnutí neuchvátily emoce davu
    a samozřejmě ani promyšlená pravidla nenahradí obsah demokracie - tedy aby rozhodovali osvícení občané a ne bulvarizované a debilizující zdroje informací
    proto je minimálně dobré aby závaznost referenda byla spojená s reprezentativní účastí a iniciace referenda s vyšším počtem petentů
    a podmínkou nutnou je informovanost veřejnosti ve věci otázky v referendu která sníží jejich citlivost na různé ty fake news, což není fenomén nový ale nově se rozrůstající
    otázkou jsou také opravné prostředky v situaci kdy se referendum vydá nějakým iracionálním a destruktivním směrem
    JP
    March 3, 2018 v 14.20
    Demokracie a proces její degenerace
    Paní Zemanová, ty Vaše argumenty ve prospěch demokracie jsou - musím to tak nazvat - všechna ta klišé, za kterými demokracie ukrývá svou bytostnou neschopnost být něčím opravdovým.

    Zůstaňme u toho Aristotelova rozlišování mezi demokracií na straně jedné, a mezi opravdu správným uspořádáním věcí lidských, politeou, na straně druhé.

    Demokracie při svém novodobém dějinném nástupu slíbila (a znovu a znovu slibuje), že bude tou pravou, správou politeou.

    Poté ale co se ukáže že není schopna těmto svým slibům dostát - pak začne šmejdit po všech koutech a začne dohromady shrabávat odůvodnění, proč je a l e s p o ň t r o c h u lepší, nežli holá diktatura.

    Co má být tohle vlastně za doklad skutečně k v a l i t y - že je možno odvolat vládu?!... S tím se má člověk, celé lidstvo nechat uspokojit pro celý zbytek své dějinné existence, že může odvolat vládu, aniž by přitom bylo zapotřebí začít stavět barikády?!...

    Tato demokracie vůbec nestaví otázku, za jakých okolností je možno mít d o b r o u vládu; tato demokracie se spokojuje s tím, že evidentně zcela š p a t n o u vládu je možno bez větších otřesů nahradit jinou, p o n ě k u d m é n ě špatnou.

    Ano, bylo by možno říci: lidé jsou špatní, lidé jsou neschopní, lidé jsou nezralí k opravdu dobrému vládnutí - a tak tedy není možné nic jiného, nežli jim dát jenom tento ryze negativní mechanismus, jak zabránit vládě naprosto špatné.

    Ale pokud by tomu tak skutečně bylo: pak by to naprosté minimum, které by od této demokracie bylo právem možno žádat, bylo to, aby to otevřeně přiznala.

    Aby přiznala: ano, já - formální politická demokracie - nejsem principiálně schopná přinést lidstvu nic více, nežli jenom holé zabránění nejhoršímu. Lidé jsou jednou provždy jenom trochu lepší zvířata; a já, demokracie, jsem tady jenom proto aby se tato zvířata navzájem nepožrala.

    Pokud by tato demokracie toto otevřeně přiznala - pak budiž, na dané úrovni by nebylo možno jí nic vytýkat. Byla by sice i nadále zřízením sice primitivním, ale alespoň svým způsobem pravdivým.

    Jenže: to celé je o tom, že tato demokracie stále ještě předstírá, že nad ni není nic lepšího, Nebo jinak řečeno: ona stále předstírá, že je tou pravou politeou, která si klade za cíl vytvořit opravdu humánní společnost, jejímž cílem není jenom zabránit nejhoršímu, nýbrž také něco skutečně opravdového vytvořit.

    Tohle je to, o co se jedná: současná demokracie neustále klame o své pravé podstatě.

    Svým způsobem se jedná o naprosto stejný případ, jako byl vztah mezi reálným socialismem a původním komunismem: ten "reálný socialismus" ve skutečnosti zcela vzdal původní komunistické ideály; ale přitom stále ještě předstíral, že je to právě on a jedině on, který je jejich neúplatným strážcem.

    S tou demokracií je to přesně to samé: ona už dávno vzdala všechny původní ideály s ní spojené; ale stále ještě předstírá, že je to jenom a pouze ona sama, kdo tyto ideály může garantovat. A že tedy jakákoli kritika na ní je zároveň útokem na tyto ideály.
    JP
    March 3, 2018 v 14.33
    Antika a dnešek
    Jistě, paní Hájková, ty koncepty antických myslitelů o optimálním státním a společenském uspořádání není možno jen tak bez dalšího převést do současného světa, do moderní masové společnosti.

    Jak Aristoteles tak už Platón jako neopominutelnou podmínku pro vznik takovéhoto "dobrého státu" postulovali jak majetkovou homogenitu (nesmí být ani příliš chudí, ale ani příliš bohatí), tak i přehlednost obce, kdy se tedy víceméně všichni znají navzájem. A - stejně tak vylučovali přítomnost (zbytnělého) trhu.

    Takže jak řečeno, není možno ty jejich koncepty mechanicky přenášet na současnost. Tu malou, antickou obec už nikdy nebude možno obnovit v její původní podobě; a toho trhu jako takového se zřejmě už také nezbavíme.

    Ale i přesto - ty myšlenky velkých antických myslitelů si i pro nás uchovávají svou nedocenitelnou hodnotu v tom, že nám ukazují, o co se p r i n c i p i á l n ě má jednat. Čeho má být dosaženo, o co má být usilováno. Co je v zásadě dobré, a co je v zásadě špatné, nebo přinejmenším nedostatečné. Konkrétně je to právě to zásadní rozlišení mezi demokracií na straně jedné, a onou "politeou" na straně druhé, které nám vůbec umožňuje demaskovat současnou demokracii, odhalit její falešný charakter.

    To celé o co se jedná je ty myšlenky antických myslitelů dokázat přenést, transformovat do světa novodobé masové společnosti a všudypřítomného trhu. Právě to je na tom tak krajně obtížné; ale - budiž to ještě jednou řečeno - alespoň nám to dává základní orientaci, čeho má být dosaženo, o co je zapotřebí usilovat.
    JP
    March 3, 2018 v 14.53
    Co je člověku vrozené?
    To je opravdu velice klíčová otázka, paní Hájková. Ale s tím Aristotelem je to trochu složitější.

    On na jedné straně vůbec netvrdil, že život v obci respektive ve státě je pro člověka jeho naprosto primárním určením. Takovýmto - už čistě biologicky - zcela primárním určením je vztah mezi mužem a ženou; tedy vztah rodinný. Respektive pak - poněkud výše - vztah a vazby rodové. Připomeňme si ostatně, že v té době státní organizace ještě naprosto nebyla samozřejmostí. Velkou část Evropy obývaly ještě necivilizované, "barbarské" kmeny, bez vyspělejších státních struktur.

    Jednu věc ovšem Aristoteles skutečně pokládá za člověku vrozenou. Velmi zkráceně řečeno, Aristoteles pokládá za lidské bytosti vrozené to, že se - stane člověkem!!

    Totiž člověkem v plném smyslu, v plné obsažnosti tohoto slova. Aristoteles používá příměru o semeni a stromu: ne z každého semene vyroste dospělý, plně rozvinutý strom; ale nicméně v každém semeni je uložen ten principiální potenciál, tím stromem se stát.

    A dále dovozuje Aristoteles: tím plně rozvinutým "stromem" se lidská bytost může stát právě až v plně rozvinutém, civilizovaném lidském společenství. Nejde v prvé řadě o to, že zde člověk žije v komunitě s ostatními; ale jde o to, že jedině v této vyspělé, organizované pospolitosti může ten původní lidský potenciál dospět svého plného rozvoje. (Prakticky jsme zase u toho Marxova "plného rozvinutí všech lidských možností a schopností".)

    Právě tímto krokem podle Aristotela člověk vystupuje ze své původně pouze přírodní, fyzické přirozenosti a podmíněnosti - a stává se (až tady) bytostí m e t a fyzickou. Tedy takovou, která dosahuje vyšších (až těch nejvyšších, božských) úrovní existence.

    Ale i tady je nutno připomenout: jestliže je podmínkou k tomuto plnému rozvoji lidské bytosti život ve vyspělém, organizovaném státě - pak stejně tak platí, že zdaleka ne každý stát je schopen vytvořit podmínky pro tento úplný rozvoj.

    Jedině takový stát, který si je tohoto cíle, a tedy tohoto svého úkolu vědom, a který pro něj také vytváří všechny potřebné podmínky - jedině takový stát k tomuto cíli plného naplnění lidských potenciálů může také skutečně vést.
    + Další komentáře