Polemika, nebo hyenismus?
Ivan ŠtampachDemokracie má svou aristokratickou a plebejskou variantu. Na obou stranách se ale u nás nacházejí jak korektní diskutující, tak hrubí polemici.
„Žádné negativní emoce se nespojí se zprávou o rakovině Zemana. Naopak. Samé pozitivní.“ Když jsem si tento status přečetl na Facebooku, uvědomil jsem si znovu, že v českém politickém prostoru je něco zásadně v nepořádku. S autorem bych měl, jak by snad někdo očekával, souhlasit. Jsem přece rozhodným odpůrcem znovuzvolení Miloše Zemana a domnívám se, že by neměl kandidovat. Jeho zahraniční orientace, jeho nacionalismus a populismus jsou pro mne nepřijatelné.
Rakovina, již autor výroku, jak se zdá, přijímá s potěšením, to však je silné kafe. Různé formy nádorových onemocnění, včetně novotvarů zhoubných, jsou dnes zvladatelné. Sám jsem se o tom, co se týče mne samotného, prozatím nechal přesvědčit od lékařů.
Je však smutným faktem, že některé podoby této nemoci zůstávají nevyléčitelné. Jen tak nazdařbůh vypustit zprávu, že Miloš Zeman má rakovinu, zní jako rozsudek smrti. Zvlášť ostré to je, když to není věrohodně doloženo. Jedná se o fámu, kterou prezidentovi lékaři nepotvrdili, která si však žije a bude žít před prezidentskou volbou svým vlastním životem.
Zdraví se pokládá za soukromou záležitost občana. Lékařské tajemství je podobné zpovědnímu tajemství. Nemocnice podávají zprávy o zdravotním stavu jen blízkým příbuzným nebo osobám, které pacient výslovně označí. Je však také pravda, že politikem se člověk stává dobrovolně a s tímto rozhodnutím se vzdává části svého soukromí. Snad i protože některé choroby komplikují, nebo dokonce znemožňují výkon náročné funkce.
Snad stojí za to v éře mimořádně krátké politické paměti připomenout, že Václav Havel v době, kdy byl prezidentem (a kdy se třikrát ucházel o zvolení parlamentem) trpěl různými závažnými nemocemi a procházel radikálními lékařskými zákroky. Jeho tým o tom všem náležitě referoval. Jistě měl ostré a zahořklé nepřátele, ale vzpomínám, že politování a účast tehdy převažovaly nad škodolibostí.
↗
Prezident Havel měl také ostré a zahořklé nepřátele, za jeho doby však politování a účast převažovay nad škodolibostí. Foto archiv DR
Něco jiného než dezinformace o Zemanově zdraví nabídl pořad České televize 168 hodin v neděli 5. listopadu. V prvním bloku pod názvem „Na prezidentovo zdraví“ nabídli reportéři záběry na Zemana unaveného, zpomaleného a konstatovali zkrácené a zjednodušené ceremoniály kolem nedávného devadesátého devátého výročí Československa.
Televize úvahy o prezidentově zdraví (a zdraví kandidáta na druhé funkční období) korektně označila jako spekulace. Nechala rovněž politology, aby se vyjádřili, a ti se klonili k tomu, že zdraví hlavy státu je veřejným zájmem. Ne zcela korektní bylo použití komentáře Jindřicha Forejta, nedávno sesazeného hradního ceremoniáře, který má s kanceláří prezidenta republiky nevyřízené účty. Někteří Zemanovi protikandidáti se vyslovili různě, dají-li k dispozici lékařskou zprávu o sobě.
Zemanovo zdraví jako legitimní politické téma televize může a měla by sledovat. Pokud se v pořadu dala poznat naznačená ironie, netýkala se tolik prezidentova zdraví, jako spíš toho, jak o ní prezident sám a jeho tým informují. Bylo to zřejmé z kontrastu mezi tím, co Zeman říká, když si myslí, že to kamery a mikrofony nezachytí, a tím, co oficiálně přichází od hlavy státu a od prezidentova tiskového mluvčího.
Žumpa
Něco jiného než záběry na reálné situace a úvahy o nich je však tvrzení brněnského komunálního politika Svatopluka Bartíka na Facebooku: „Má rakovinu, metastáze na více místech. Svoji diagnózu zná už cca tři týdny. Léčbu odmítl, prognóza 3—7 měsíců.“ Zde nemusíme řešit, došlo-li k chybě u Bartíka nebo u jeho utajeného zdroje a Bartík byl zneužit. Smutné prostě je, když politický zápas přeroste v hyenismus.
Publikace tohoto neověřeného rozsudku smrti nemá daleko od vulgárních výkřiků na Zemanovu adresu a vůči s ním spřízněné části politické scény, které tu už nelze citovat. Diagnózy se v nich střídají s orgány lidského těla a jejich produkty. Dalo by se pochopitelně použít přísloví „Čím kdo zachází, tím také schází“. Je snad zbytečné probírat náznakové vulgarity samotného prezidenta, naprosto nepřijatelný způsob vyjadřování jeho ředitele tiskového odboru Jiřího Ovčáčka a tím spíš vražednou terminologii jeho obhájců od náměstí a zaplivaných hospod po internet, rozhlas a televizi. Mělo by však také platit: Nejsme jako oni.
Demokracie má aristokratickou variantu. Idealizovaný obraz šlechty vztahuje na občany. Jde tam o občanské ctnosti. Subjekty politické moci jsou tam cives praeclari, osvícení občané, lidé vzdělaní a mravní vládnoucí se svobodným souhlasem ostatních. Kdyby tento sen byl skutečností, vládly by v demokracii ušlechtilé mravy. Demokratické struktury a procedury by doprovázela politická kultura.
Nutno však, s politováním nebo se zadostiučiněním konstatovat, že demokracie má i plebejskou podobu. A k takovému stylu patří i jistý způsob politické pře. Není tam daleko k ostřejším slovům, k podezřením, která vyžadují přesvědčivé vyvrácení, patří k tomu úvahy o politikově motivaci, kde se spíš předpokládají partikulární sobecké zájmy než oddanost obecnému dobru.
Plebejská demokracie je věrohodnější, protože je realistická. Bylo by však zjednodušené mluvit o havlovské aristokratické a zemanovské plebejské demokracii. Na obou stranách jsou korektní diskutující a na obou hrubí polemici. Politická rozprava však má hranice. Nelze sice při zachování svobody projevu nikoho za urážení a znevažování trestat, přání smrti a všelijaké sprostoty z obou stran ovšem zařazují autory do žumpy.
Domov → Sloupek
13. listopadu 2017 v 8.00
Související
Diskuse
JS
November 13, 2017 v 12.04
Proč do toho hned tahat slovo "demokracie", když by stačilo slovo "slušnost"?
Demokracií se ohání kdekdo, a já myslím, že je to ke škodě věci. Slovo demokracie má mít poměrně úzký, dobře definovaný význam - rovnoprávná vláda občanů. Neměla by se směšovat ani s (politickým či ekonomickým) liberalismem, ani se spravedlností, ani se slušností, ani s rovností, ani s diverzitou.
Demokracií se ohání kdekdo, a já myslím, že je to ke škodě věci. Slovo demokracie má mít poměrně úzký, dobře definovaný význam - rovnoprávná vláda občanů. Neměla by se směšovat ani s (politickým či ekonomickým) liberalismem, ani se spravedlností, ani se slušností, ani s rovností, ani s diverzitou.
JP
A co když si v této demokracii jakožto "rovnoprávně vládě občanů" všichni tito občané usmyslí, rozhodnou a uzákoní, že každý má plné právo zabít toho druhého?
Vzhledem k tomu že by toto právo bylo univerzální, nijakým způsobem by nenarušovalo onen princip "rovnoprávné vlády občanů".
Právě proto se pojem "demokracie" obecně spojuje i s celou řadou dalších hodnot, aby si tito "rovnoprávní občané" nemohli uzákonit každý nesmysl, který jim jenom napadne.
Vzhledem k tomu že by toto právo bylo univerzální, nijakým způsobem by nenarušovalo onen princip "rovnoprávné vlády občanů".
Právě proto se pojem "demokracie" obecně spojuje i s celou řadou dalších hodnot, aby si tito "rovnoprávní občané" nemohli uzákonit každý nesmysl, který jim jenom napadne.
JS
Už jsem to tu říkal víckrát, i vám osobně, že pokud se to stane, nepůjde o demokratické rozhodnutí. Aspoň taková je moje definice demokracie. A nemáte zač!
A ano, v rámci svého hodnotového systému si k tomu přidejte co chcete, ale nelepte to prosím na ten pojem, demokracie. Já také uznávám celou řadu hodnot, ale to ještě neznamená, že je budu nutně spojovat s demokracií.
Protože, na "demokracii" si každý lepí svojí oblíbenou hodnotu (či dodatek americké ústavy), a já myslím, že už je polepená až dost. Ono je to totiž účelné, přilepit se na něco úspěšného. Ale je to také zavádějící pro diskusi.
A ano, v rámci svého hodnotového systému si k tomu přidejte co chcete, ale nelepte to prosím na ten pojem, demokracie. Já také uznávám celou řadu hodnot, ale to ještě neznamená, že je budu nutně spojovat s demokracií.
Protože, na "demokracii" si každý lepí svojí oblíbenou hodnotu (či dodatek americké ústavy), a já myslím, že už je polepená až dost. Ono je to totiž účelné, přilepit se na něco úspěšného. Ale je to také zavádějící pro diskusi.
Podle Vás "slovo demokracie má poměrně úzký, dobře definovaný význam - rovnoprávná vláda občanů."
A "neměla by se směšovat ani s liberalismem, ani se spravedlností, slušností , ani s rovností."
Je tedy zřejmé, že ten význam, který jste tu uvedl, je VÁŠ OSOBNÍ. rozhodně to není skutečně uznávaná definice demokracie.
Erazim Kohák objasnění toho, co se rozumí demokracie, věnoval hned celou knihu (Průvodce po demokracii).
A Tomáš Garrigue Masaryk,když byl dotazován Karlem Čapkem, co rozumí demokracií, mimo jiné zdůraznil tohle:
• Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.
• Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi.
• Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsané v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse práv je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo „parlament“ má krásný smysl, jen je učinit tělem.
• Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany – v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem.
A "neměla by se směšovat ani s liberalismem, ani se spravedlností, slušností , ani s rovností."
Je tedy zřejmé, že ten význam, který jste tu uvedl, je VÁŠ OSOBNÍ. rozhodně to není skutečně uznávaná definice demokracie.
Erazim Kohák objasnění toho, co se rozumí demokracie, věnoval hned celou knihu (Průvodce po demokracii).
A Tomáš Garrigue Masaryk,když byl dotazován Karlem Čapkem, co rozumí demokracií, mimo jiné zdůraznil tohle:
• Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.
• Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi.
• Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsané v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse práv je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností – slovo „parlament“ má krásný smysl, jen je učinit tělem.
• Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany – v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem.
JP
November 14, 2017 v 11.03
Pane Samohýle, nějakým podivuhodným způsobem dokážete v několika následujících větách naprosto protiřečit sám sobě. Na jedné straně prohlásíte, že demokracie nemá být spojována s žádnými dalšími hodnotami - ale když Vám podám konkrétní příklad toho k jakým excesům může také dospět ta "čistá" demokracie, pak prohlásíte, že takové rozhodnutí prý "není demokratické".
Pročpak by nebylo demokratické, když splňuje všechny formální znaky té "rovnoprávné vlády občanů"?
Jak Vám mezitím - doufám že dostatečně přesvědčivě - vyložil pan Zajíc, pojem "demokracie" je ve skutečnosti krajně složitý, a dokonce ani moderní politická teorie si vůbec není jistá tím, jak tento pojem vlastně s konečnou platností definovat. V každém případě je celý ten komplex vztahů protínajících se oním pojmem "demokracie" příliš složitý, nežli aby bylo možno všechno redukovat jenom na konec konců naprosto triviální definici "rovnoprávné vlády občanů".
Pročpak by nebylo demokratické, když splňuje všechny formální znaky té "rovnoprávné vlády občanů"?
Jak Vám mezitím - doufám že dostatečně přesvědčivě - vyložil pan Zajíc, pojem "demokracie" je ve skutečnosti krajně složitý, a dokonce ani moderní politická teorie si vůbec není jistá tím, jak tento pojem vlastně s konečnou platností definovat. V každém případě je celý ten komplex vztahů protínajících se oním pojmem "demokracie" příliš složitý, nežli aby bylo možno všechno redukovat jenom na konec konců naprosto triviální definici "rovnoprávné vlády občanů".
JS
"Je tedy zřejmé, že ten význam, který jste tu uvedl, je VÁŠ OSOBNÍ. rozhodně to není skutečně uznávaná definice demokracie."
Moje definice demokracie je dost rozumná - je minimalistická s malým (víceméně technickým) doplněním, které zabraňuje paradoxům, nad kterými si tak láme hlavu pan Poláček.
Problém je právě v tom, že má každý svou osobní definici slova demokracie, a většinou jsou mnohem komplikovanější než ta moje, právě proto, že se míchají s celou řadou jiných hodnot.
Já vycházím z původního významu toho slova "demokracie", beru definici jako odpovídající průniku ostatních rozumných definic (ne všech, to ani nejde).
Myslím si, že slova by skutečně měly asi postihovat jádro věci, neměly by být oblakem mnoha různých interpretací. A navíc si myslím, že čím lépe a jednodušeji bude demokracie definována, tím lépe pro občany.
Koháka opravdu nemusím (a vlastně ani moc Masaryka jako filozofa), nerozumím jim, jsem velký zastánce analytické školy. To co citujete z Masaryka není ani tak definice jako spíš obhajoba demokracie jako hodnoty, a celkově bych s tím souhlasil.
Jestli chcete citovat autoritu, opravdu blízké mi jsou názory Milana Valacha na demokracii. A vlastně ten malý technický dodatek je tak trochu jeho nápad.
Moje definice demokracie je dost rozumná - je minimalistická s malým (víceméně technickým) doplněním, které zabraňuje paradoxům, nad kterými si tak láme hlavu pan Poláček.
Problém je právě v tom, že má každý svou osobní definici slova demokracie, a většinou jsou mnohem komplikovanější než ta moje, právě proto, že se míchají s celou řadou jiných hodnot.
Já vycházím z původního významu toho slova "demokracie", beru definici jako odpovídající průniku ostatních rozumných definic (ne všech, to ani nejde).
Myslím si, že slova by skutečně měly asi postihovat jádro věci, neměly by být oblakem mnoha různých interpretací. A navíc si myslím, že čím lépe a jednodušeji bude demokracie definována, tím lépe pro občany.
Koháka opravdu nemusím (a vlastně ani moc Masaryka jako filozofa), nerozumím jim, jsem velký zastánce analytické školy. To co citujete z Masaryka není ani tak definice jako spíš obhajoba demokracie jako hodnoty, a celkově bych s tím souhlasil.
Jestli chcete citovat autoritu, opravdu blízké mi jsou názory Milana Valacha na demokracii. A vlastně ten malý technický dodatek je tak trochu jeho nápad.
JS
"Pročpak by nebylo demokratické, když splňuje všechny formální znaky té "rovnoprávné vlády občanů"?"
Nesplňuje, konkrétně porušuje rovnoprávnost v čase.
(To je jeden z možných pohledů. Pokud uznáváme rovnoprávnost v prostoru, proč ji neuznat i v čase?)
Jinak k excesům může samozřejmě dospět leccos. Třeba podívejte se na Polsko. Jsem zvědavý, kdy se začnou politologické učebnice plnit žvaněním o tom, jak reprezentativní demokracie selhala, vždyť podívejte na Polsko.. Nezačnou, protože je to dvojí metr.
Na demokracii není nic složitého, složité to dělají různí elitáři (mnoho z nich jsou filozofové, třeba zrovna Platón, ať nemusíme pomlouvat živé), kteří ve skutečnosti demokracii nechtějí.
Nesplňuje, konkrétně porušuje rovnoprávnost v čase.
(To je jeden z možných pohledů. Pokud uznáváme rovnoprávnost v prostoru, proč ji neuznat i v čase?)
Jinak k excesům může samozřejmě dospět leccos. Třeba podívejte se na Polsko. Jsem zvědavý, kdy se začnou politologické učebnice plnit žvaněním o tom, jak reprezentativní demokracie selhala, vždyť podívejte na Polsko.. Nezačnou, protože je to dvojí metr.
Na demokracii není nic složitého, složité to dělají různí elitáři (mnoho z nich jsou filozofové, třeba zrovna Platón, ať nemusíme pomlouvat živé), kteří ve skutečnosti demokracii nechtějí.
IH
Výraz "demokracie" má, podobně jako třeba termín "republika", dlouhou minulost. Za tu dobu se státy hodně změnily a s tím i význam těchto slov, stejně jako jejich antagonistů, diktatury a monarchie.
Slovníkové heslo "demokracie" má samozřejmě nějaký svůj ideální obsah a definice. Má však také svůj užší a širší význam, kterým musí umožňovat charakterizovat skutečné existující poměry. O jisté rozvolněnosti, ba vyprázdněnosti slova svědčí problémy s konstatováním, kolik zemí je demokraciemi a které to jsou. Podle toho, jak rigidně budeme aplikovat různá kritéria, dostaneme počty států v rozmezí od nuly po hodně přes sto (tj. většinu ze všech). Pro leckoho jsou ovšem demokratické ty státy, které se mu zdají být podobné jeho vlastnímu a mají k němu obstojný vztah. (V našich poměrech pak byla hodně běžná představa, že demokratické jsou snad některé blízké země, ale samotná ČR přece určitě ne.)
Budeme-li doslovní a proto v očekávání, že demokracie znamená vládu lidu (Werich upozorňoval, že se má jednat o genitiv, ne dativ), pak vlastně musí docházet pouze k takovým politickým rozhodnutím, která podporuje většina občanů. Je jasné, že v ekonomizovaném státním a regionálním životě je takových málo a že většinu si zařídí ekonomicky zainteresované silné subjekty. Nadměrná očekávání nás tedy spolehlivě přivedou k onomu počtu demokracií světa, který je nižší než jedna.
Chceme-li však mluvit o demokracii jako o něčem, co existuje reálně (nejen v nějaké nové Utopii), musíme se upnout buď na okamžik a proceduru voleb zástupců veřejnosti, na to, jak jsou volby svobodné, standardní, jaký mají voliči výběr, příp. zda třeba volí ve vlastním ekonomickém zájmu, nebo se můžeme zaměřit na systém existujících vah a protivah, který postupně vznikal a upevňoval se až podstatně doplnil a významově i převýšil význam vlastních voleb. Států, kde již zvládají volební matematiku je hodně, těch, kde existují i další důležité demokratické mechanismy méně. Právě v takové, v důsledcích poměrně bezmocné, demokracii můžeme dnes, v tom nejlepším případě, na tomto světě žít.
Slovníkové heslo "demokracie" má samozřejmě nějaký svůj ideální obsah a definice. Má však také svůj užší a širší význam, kterým musí umožňovat charakterizovat skutečné existující poměry. O jisté rozvolněnosti, ba vyprázdněnosti slova svědčí problémy s konstatováním, kolik zemí je demokraciemi a které to jsou. Podle toho, jak rigidně budeme aplikovat různá kritéria, dostaneme počty států v rozmezí od nuly po hodně přes sto (tj. většinu ze všech). Pro leckoho jsou ovšem demokratické ty státy, které se mu zdají být podobné jeho vlastnímu a mají k němu obstojný vztah. (V našich poměrech pak byla hodně běžná představa, že demokratické jsou snad některé blízké země, ale samotná ČR přece určitě ne.)
Budeme-li doslovní a proto v očekávání, že demokracie znamená vládu lidu (Werich upozorňoval, že se má jednat o genitiv, ne dativ), pak vlastně musí docházet pouze k takovým politickým rozhodnutím, která podporuje většina občanů. Je jasné, že v ekonomizovaném státním a regionálním životě je takových málo a že většinu si zařídí ekonomicky zainteresované silné subjekty. Nadměrná očekávání nás tedy spolehlivě přivedou k onomu počtu demokracií světa, který je nižší než jedna.
Chceme-li však mluvit o demokracii jako o něčem, co existuje reálně (nejen v nějaké nové Utopii), musíme se upnout buď na okamžik a proceduru voleb zástupců veřejnosti, na to, jak jsou volby svobodné, standardní, jaký mají voliči výběr, příp. zda třeba volí ve vlastním ekonomickém zájmu, nebo se můžeme zaměřit na systém existujících vah a protivah, který postupně vznikal a upevňoval se až podstatně doplnil a významově i převýšil význam vlastních voleb. Států, kde již zvládají volební matematiku je hodně, těch, kde existují i další důležité demokratické mechanismy méně. Právě v takové, v důsledcích poměrně bezmocné, demokracii můžeme dnes, v tom nejlepším případě, na tomto světě žít.
JS
"Za tu dobu se státy hodně změnily a s tím i význam těchto slov"
Já si to nemyslím. Co se změnilo především je definice člověka a potažmo občana.
V mém chápání je demokracie název pro určitý princip jak organizovat společnost. Je to trochu podobné jako třeba "právní stát", akorát to první dává trochu konkrétnější návod. A podobně si nemyslím, že definice "právního státu" se moc změnila - hodnotově, lidé chtějí spravedlnost (v obecnosti, v jednotlivostech jsou pak selektivnější) dnes stejně jako tehdy.
"O jisté rozvolněnosti, ba vyprázdněnosti slova svědčí problémy s konstatováním, kolik zemí je demokraciemi a které to jsou. Podle toho, jak rigidně budeme aplikovat různá kritéria"
Ano, ale totéž lze říct o "právním státě". Nikde to není zrovna blízko ideálu, který to sousloví představuje. A to je demokracie definována mnohem lépe.
Na druhou stranu, to samozřejmě neznamená, že zde nejsou velké rozdíly mezi různými státy v příslušnosti k těm principům.
"pak vlastně musí docházet pouze k takovým politickým rozhodnutím, která podporuje většina občanů. Je jasné, že v ekonomizovaném státním a regionálním životě je takových málo a že většinu si zařídí ekonomicky zainteresované silné subjekty."
O tomhle psal hodně Milan Valach, a proto byl zastáncem aplikace demokracie i na ekonomiku (a proto byl na seznamu levicových extrémistů, jak s potěšením tvrdil). Ale já si (podobně jako on) nemyslím, že to je nevyhnutelné. Dělení rozhodnutí na ekonomická a politická je značně arbitrární a pravděpodobně kulturně dané.
"musíme se upnout buď na okamžik a proceduru voleb zástupců veřejnosti, na to, jak jsou volby svobodné, standardní, jaký mají voliči výběr"
To je obsažené v definici demokracie. Akorát nevím, proč by to museli být nutně zástupci - moje definice demokracie, aspoň co vím, připouští minimálně tři různé způsoby rozhodování.
"se můžeme zaměřit na systém existujících vah a protivah, který postupně vznikal a upevňoval se až podstatně doplnil a významově i převýšil význam vlastních voleb"
Já myslím, že ten systém se přeceňuje. Kdybychom se na to podívali skutečně analyticky (třeba - kolik minimálně lidí musím zkorumpovat, abych si prosadil svoje), pak je zoufalý proti tomu, co by mohlo existovat. I v praxi, lidé (a jejich příslušníci) rotují mezi jednotlivými větvemi..
"Právě v takové, v důsledcích poměrně bezmocné, demokracii můžeme dnes, v tom nejlepším případě, na tomto světě žít."
To není pravda. Můžeme mít Švýcarsko, ale chtělo by to, aby lidé jako pan Poláček (a mnoho jiných) přestali pořád říkat, že to nejde, protože se jejich nadřazenost cítí ohrožena.
Já nerozumím úvahám lidí, kteří odmítají demokracii proto, aby ji neměl soused (protože soused=blbec, jak každý ví). Je to trochu podobné jako s tou kozou. Pro mě je demokracie především osobní záležitost, chci ji proto, že já chci mít tu možnost spolurozhodovat.
Já si to nemyslím. Co se změnilo především je definice člověka a potažmo občana.
V mém chápání je demokracie název pro určitý princip jak organizovat společnost. Je to trochu podobné jako třeba "právní stát", akorát to první dává trochu konkrétnější návod. A podobně si nemyslím, že definice "právního státu" se moc změnila - hodnotově, lidé chtějí spravedlnost (v obecnosti, v jednotlivostech jsou pak selektivnější) dnes stejně jako tehdy.
"O jisté rozvolněnosti, ba vyprázdněnosti slova svědčí problémy s konstatováním, kolik zemí je demokraciemi a které to jsou. Podle toho, jak rigidně budeme aplikovat různá kritéria"
Ano, ale totéž lze říct o "právním státě". Nikde to není zrovna blízko ideálu, který to sousloví představuje. A to je demokracie definována mnohem lépe.
Na druhou stranu, to samozřejmě neznamená, že zde nejsou velké rozdíly mezi různými státy v příslušnosti k těm principům.
"pak vlastně musí docházet pouze k takovým politickým rozhodnutím, která podporuje většina občanů. Je jasné, že v ekonomizovaném státním a regionálním životě je takových málo a že většinu si zařídí ekonomicky zainteresované silné subjekty."
O tomhle psal hodně Milan Valach, a proto byl zastáncem aplikace demokracie i na ekonomiku (a proto byl na seznamu levicových extrémistů, jak s potěšením tvrdil). Ale já si (podobně jako on) nemyslím, že to je nevyhnutelné. Dělení rozhodnutí na ekonomická a politická je značně arbitrární a pravděpodobně kulturně dané.
"musíme se upnout buď na okamžik a proceduru voleb zástupců veřejnosti, na to, jak jsou volby svobodné, standardní, jaký mají voliči výběr"
To je obsažené v definici demokracie. Akorát nevím, proč by to museli být nutně zástupci - moje definice demokracie, aspoň co vím, připouští minimálně tři různé způsoby rozhodování.
"se můžeme zaměřit na systém existujících vah a protivah, který postupně vznikal a upevňoval se až podstatně doplnil a významově i převýšil význam vlastních voleb"
Já myslím, že ten systém se přeceňuje. Kdybychom se na to podívali skutečně analyticky (třeba - kolik minimálně lidí musím zkorumpovat, abych si prosadil svoje), pak je zoufalý proti tomu, co by mohlo existovat. I v praxi, lidé (a jejich příslušníci) rotují mezi jednotlivými větvemi..
"Právě v takové, v důsledcích poměrně bezmocné, demokracii můžeme dnes, v tom nejlepším případě, na tomto světě žít."
To není pravda. Můžeme mít Švýcarsko, ale chtělo by to, aby lidé jako pan Poláček (a mnoho jiných) přestali pořád říkat, že to nejde, protože se jejich nadřazenost cítí ohrožena.
Já nerozumím úvahám lidí, kteří odmítají demokracii proto, aby ji neměl soused (protože soused=blbec, jak každý ví). Je to trochu podobné jako s tou kozou. Pro mě je demokracie především osobní záležitost, chci ji proto, že já chci mít tu možnost spolurozhodovat.
Píšete o švýcarské přímé demokracii, ale právě Švýcaři nejsou ti, kteří by řekli: Pustíme sem každého a každý se bude podílet na rozhodování. Tak to tam určitě nefunguje. A když už vytýkáte panu Poláčkovi nadřazenost, pak vězte, že lidé žijící ve Švýcarsku mají pocit, že právě Švýcaři se cítí být nadřazeni všem ostatním, zvlášť těm, kteří u nich nemají občanství. Dávají tu svou nadřazenost i dost najevo, ačkoliv tam může žít mnoho cizinců bez občanství (když mají práci), které samozřejmě tolerují, ale nevnímají je jako sobě rovné.
Kromě toho si myslím, že na vývoj švýcarské demokracie mělo v minulosti silný vliv náboženství (konkrétně kalvinismus). Zanechal tam silnou stopu. A vy, pokud vím, náboženství odmítáte.
Kromě toho si myslím, že na vývoj švýcarské demokracie mělo v minulosti silný vliv náboženství (konkrétně kalvinismus). Zanechal tam silnou stopu. A vy, pokud vím, náboženství odmítáte.
JP
November 15, 2017 v 11.28
"Masarykovi ani Kohákovi nerozumím" - pane Samohýle, asi to právě v tomto bude. A ono by bylo možno vypočítat ještě celou řadu věcí, pro které zcela evidentně nemáte žádnou schopnost porozumění. Prostě pro to vůbec - se svým ryze technickým způsobem myšlení - vůbec nemáte buňky.
Což o to, každý je nějakým způsobem limitovaný; já například "nemám buňky" pro klasickou hudbu. Proto ale ještě nevstupuji do diskusních kroužků skutečných znalců této hudby, abych jim tam s pózou jediného opravdu vědoucího sděloval, že všechny ty kantáty a symfonie jsou jenom jakési zbytečné kudrlinky, a že tím jediným pravým základem vší hudby jsou údery vozembouchem.
Zatímco Vy se svým "minimalistickým" (to jest, naprosto redukcionistickým) pojetím jak demokracie, tak věcí veřejných vůbec zaujímáte přesně tuto pózu toho, kdo to všechno ví jednou provždy nejlépe, a tu svou neschopnost vnímání jakýchkoli složitějších souvislostí se snažíte prosadit jako všeobecně platnou normu.
------------------------------------------
Mimochodem, pro tu naprosto původní formu demokracie měl Aristoteles označení "extrémní demokracie". Popisoval tím stav, kdy si lid vládne naprosto sám, bez jakýchkoli limitů, zcela bezprostředně. (Dnešní terminologií by se vlastně jednalo o naprosto dokonalou "přímou demokracii".) Tento způsob demokracie byl pro Aristotela ten úplně nejhorší; poněkud mírnější forma byla, když byl tento "demokratický" lid ve své svévoli vázán alespoň zákony.
Což o to, každý je nějakým způsobem limitovaný; já například "nemám buňky" pro klasickou hudbu. Proto ale ještě nevstupuji do diskusních kroužků skutečných znalců této hudby, abych jim tam s pózou jediného opravdu vědoucího sděloval, že všechny ty kantáty a symfonie jsou jenom jakési zbytečné kudrlinky, a že tím jediným pravým základem vší hudby jsou údery vozembouchem.
Zatímco Vy se svým "minimalistickým" (to jest, naprosto redukcionistickým) pojetím jak demokracie, tak věcí veřejných vůbec zaujímáte přesně tuto pózu toho, kdo to všechno ví jednou provždy nejlépe, a tu svou neschopnost vnímání jakýchkoli složitějších souvislostí se snažíte prosadit jako všeobecně platnou normu.
------------------------------------------
Mimochodem, pro tu naprosto původní formu demokracie měl Aristoteles označení "extrémní demokracie". Popisoval tím stav, kdy si lid vládne naprosto sám, bez jakýchkoli limitů, zcela bezprostředně. (Dnešní terminologií by se vlastně jednalo o naprosto dokonalou "přímou demokracii".) Tento způsob demokracie byl pro Aristotela ten úplně nejhorší; poněkud mírnější forma byla, když byl tento "demokratický" lid ve své svévoli vázán alespoň zákony.
JP
Tak tohle s tím genitivem a dativem ohledně "vlády lidu" u Wericha jsem doposud neznal, pane Horáku. Takže, díky za připomenutí.
Nicméně, i tady je nutno vždy hledět na konkrétní kontext. Za podmínek, kdy vládnoucí ideologie tehdejší režim prezentovala jako "vládu lidu", a přitom ve skutečnosti vládly stranické sekretariáty nad lidem, bylo toto Werichovo rozlišení mezi genitivem (vláda koho) a dativem (vládnutí komu, ve smyslu "nad kým") ovšem geniální.
Nicméně, za podmínek panující demokracie liberální není možno zavírat oči před konstatováním, že ten samotný genitiv ještě neposkytuje naprosto žádnou záruku, že bude kvalitativně hodnotnější, nežli ten dativ.
Nehledě k tomu, že reálná praxe liberální demokracie je fakticky kombinace genitivu s dativem. I když se stále předstírá, že se jedná jenom o dativ.
Takže nakonec to není stav příliš jiný, nežli za časů Wericha: něco se předstírá, ale v praxi to běží o hodně jinak.
Nicméně, i tady je nutno vždy hledět na konkrétní kontext. Za podmínek, kdy vládnoucí ideologie tehdejší režim prezentovala jako "vládu lidu", a přitom ve skutečnosti vládly stranické sekretariáty nad lidem, bylo toto Werichovo rozlišení mezi genitivem (vláda koho) a dativem (vládnutí komu, ve smyslu "nad kým") ovšem geniální.
Nicméně, za podmínek panující demokracie liberální není možno zavírat oči před konstatováním, že ten samotný genitiv ještě neposkytuje naprosto žádnou záruku, že bude kvalitativně hodnotnější, nežli ten dativ.
Nehledě k tomu, že reálná praxe liberální demokracie je fakticky kombinace genitivu s dativem. I když se stále předstírá, že se jedná jenom o dativ.
Takže nakonec to není stav příliš jiný, nežli za časů Wericha: něco se předstírá, ale v praxi to běží o hodně jinak.
JP
Vraťme se ještě zpět k tomu, jaký názor na demokracii měl Masaryk; tady je opravdu svým způsobem klíč ke všemu dalšímu.
Připomeňme si rozhodující pasáž jeho úvah o pravé demokracii: "Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse práv je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností..."
To Masarykovo "demokracie je diskuse" se zcela běžně cituje znovu a znovu. Ale jenom málokdo je schopen či ochoten si uvědomit, co za touto "diskusí" vlastně doopravdy stojí. Právě proto tady Masaryk zcela jasně konkretizuje, že tato "demokratická diskuse" v pravém slova smyslu není vyčerpána jenom s tou formální občanskou svobodou veřejně vyřknout všechno, co každému prostě jenom napadne.
Masaryk zde vytyčuje dvě základní podmínky takovéto pravé demokratické diskuse:
- lidé musejí poctivě hledat pravdu
- lidé/občané musejí přemýšlet.
Aby nedocházelo k neustále hrozící záměně pojmů, abychom zdůraznili to co měl Masaryk skutečně na mysli, bylo by zapotřebí namísto slova "diskuse" použít termínu "dialog".
Neboť to slovo "diskuse" stále svádí k tomu jenom zcela povrchnímu pojetí, že naprosto postačí když každému přiznáme právo veřejně ventilovat jeho názory, a tím že už bylo pro dobro věci uděláno dost.
Zatímco "dialog" - ten už nepřichází sám sebou, ten se nevyčerpává jenom s tou čistě formální svobodou. Dialog, to je nejen řeč, nýbrž to je především v ý m ě n a m y š l e n e k. Dialog, to není jenom nějaké marné pohazování slov sem a tam, není to jenom nějaké mechanické srážení protichůdných, šablonovitých názorů, jak je tomu v obvyklé "demokratické" diskusi.
Dialog, ten vyžaduje ono zmíněné dvojí: myslet, a hledat pravdu. A to sice: společnou pravdu.
Na rozdíl od diskuse, dialog tedy nutí všechny účastníky, aby vyšli z těch svých apriorních, šablonovitých názorů, a aby si osvojili i náhled, perspektivu protistrany. Jedině takto je možno překonat tu výchozí omezenost dílčích názorů, a společně se propracovávat k pravdě komplexnější, univerzálnější, syntetičtější.
Tato "diskuse" a tento "dialog" se od sebe navzájem odlišují tak naprosto a zásadně, že ve skutečnosti jsou spojeny se dvěma zcela odlišnými typy demokracie.
Ta pouhá diskuse je spojena s demokracií liberální - která si jak známo neklade žádné vyšší cíle a ambice nežli právě jenom to, že lidé mohou veřejně ventilovat své názory bez nebezpečí sankce.
Zatímco ta demokracie založená na tom (masarykovském) dialogu - tak pro tu by vlastně teprve bylo nutno nalézt nějaké nové označení.
Z hlediska čistě filozofického by se nemohlo jednat o nic jiného, nežli o demokracii "dialektickou" - neboť je to právě podstatou dialektiky, že překonává omezenost jednotlivých, navzájem se svářících momentů, a směřuje k jejich syntéze.
Takovéto specificky filozofické označení by ovšem bylo nevhodné pro politický útvar; snad by tedy bylo možno hovořit spíše o demokracii "syntetické", kdyby i to neznělo příliš uměle. Demokracie kooperativní? - V tomto názvu by bylo vyřčeno, že - na rozdíl od obvyklé demokracie liberální, která počíná a končí s jednotlivcem - je zde základním principem právě ten dialog, ta společná snaha dobrat se k pozitivnímu, univerzálně přijatelnému výsledku respektive pravdě.
Ať tak či tak, bez ohledu na označení, rozhodující je jedno: ta "dialogická" demokracie, kterou si přál Masaryk, je demokracií zcela jiného typu, nežli ta dnes běžná demokracie liberální, vyčerpávající se pouhou diskusí.
Masaryk sám si ovšem nikdy tento zásadní rozdíl mezi nimi nedokázal uvědomit či přiznat. On sice viděl - ze své každodenní politické praxe - že ta liberální demokracie, kterou do své země přivedl, nefunguje, že není tou pravou "dialogickou" demokracií; ale on zůstal polapený v iluzi, že to všechno prostě "spraví čas". Že postačí jenom vyčkat dostatečně dlouho, až se do té jeho demokracie narodí "ti správní" demokraté.
Jak známo, čeká se - marně - dodnes.
Připomeňme si rozhodující pasáž jeho úvah o pravé demokracii: "Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale diskuse práv je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností..."
To Masarykovo "demokracie je diskuse" se zcela běžně cituje znovu a znovu. Ale jenom málokdo je schopen či ochoten si uvědomit, co za touto "diskusí" vlastně doopravdy stojí. Právě proto tady Masaryk zcela jasně konkretizuje, že tato "demokratická diskuse" v pravém slova smyslu není vyčerpána jenom s tou formální občanskou svobodou veřejně vyřknout všechno, co každému prostě jenom napadne.
Masaryk zde vytyčuje dvě základní podmínky takovéto pravé demokratické diskuse:
- lidé musejí poctivě hledat pravdu
- lidé/občané musejí přemýšlet.
Aby nedocházelo k neustále hrozící záměně pojmů, abychom zdůraznili to co měl Masaryk skutečně na mysli, bylo by zapotřebí namísto slova "diskuse" použít termínu "dialog".
Neboť to slovo "diskuse" stále svádí k tomu jenom zcela povrchnímu pojetí, že naprosto postačí když každému přiznáme právo veřejně ventilovat jeho názory, a tím že už bylo pro dobro věci uděláno dost.
Zatímco "dialog" - ten už nepřichází sám sebou, ten se nevyčerpává jenom s tou čistě formální svobodou. Dialog, to je nejen řeč, nýbrž to je především v ý m ě n a m y š l e n e k. Dialog, to není jenom nějaké marné pohazování slov sem a tam, není to jenom nějaké mechanické srážení protichůdných, šablonovitých názorů, jak je tomu v obvyklé "demokratické" diskusi.
Dialog, ten vyžaduje ono zmíněné dvojí: myslet, a hledat pravdu. A to sice: společnou pravdu.
Na rozdíl od diskuse, dialog tedy nutí všechny účastníky, aby vyšli z těch svých apriorních, šablonovitých názorů, a aby si osvojili i náhled, perspektivu protistrany. Jedině takto je možno překonat tu výchozí omezenost dílčích názorů, a společně se propracovávat k pravdě komplexnější, univerzálnější, syntetičtější.
Tato "diskuse" a tento "dialog" se od sebe navzájem odlišují tak naprosto a zásadně, že ve skutečnosti jsou spojeny se dvěma zcela odlišnými typy demokracie.
Ta pouhá diskuse je spojena s demokracií liberální - která si jak známo neklade žádné vyšší cíle a ambice nežli právě jenom to, že lidé mohou veřejně ventilovat své názory bez nebezpečí sankce.
Zatímco ta demokracie založená na tom (masarykovském) dialogu - tak pro tu by vlastně teprve bylo nutno nalézt nějaké nové označení.
Z hlediska čistě filozofického by se nemohlo jednat o nic jiného, nežli o demokracii "dialektickou" - neboť je to právě podstatou dialektiky, že překonává omezenost jednotlivých, navzájem se svářících momentů, a směřuje k jejich syntéze.
Takovéto specificky filozofické označení by ovšem bylo nevhodné pro politický útvar; snad by tedy bylo možno hovořit spíše o demokracii "syntetické", kdyby i to neznělo příliš uměle. Demokracie kooperativní? - V tomto názvu by bylo vyřčeno, že - na rozdíl od obvyklé demokracie liberální, která počíná a končí s jednotlivcem - je zde základním principem právě ten dialog, ta společná snaha dobrat se k pozitivnímu, univerzálně přijatelnému výsledku respektive pravdě.
Ať tak či tak, bez ohledu na označení, rozhodující je jedno: ta "dialogická" demokracie, kterou si přál Masaryk, je demokracií zcela jiného typu, nežli ta dnes běžná demokracie liberální, vyčerpávající se pouhou diskusí.
Masaryk sám si ovšem nikdy tento zásadní rozdíl mezi nimi nedokázal uvědomit či přiznat. On sice viděl - ze své každodenní politické praxe - že ta liberální demokracie, kterou do své země přivedl, nefunguje, že není tou pravou "dialogickou" demokracií; ale on zůstal polapený v iluzi, že to všechno prostě "spraví čas". Že postačí jenom vyčkat dostatečně dlouho, až se do té jeho demokracie narodí "ti správní" demokraté.
Jak známo, čeká se - marně - dodnes.
JS
" A když už vytýkáte panu Poláčkovi nadřazenost, pak vězte, že lidé žijící ve Švýcarsku mají pocit, že právě Švýcaři se cítí být nadřazeni všem ostatním, zvlášť těm, kteří u nich nemají občanství."
To je trochu jiná nadřazenost, než kterou vytýkám Poláčkovi, ale když už jsme u toho, z hlediska demokracie to považuji za problém. Pokud někdo někde žije desítky let a stále nemá občanství, a je fakticky občanem druhé kategorie. Snad je to jasné. Nicméně tímhle trpí hodně zemí EU, stačí se třeba podívat proč jsou u nás tolik populární Ukrajinci jako zaměstnanci.
Nicméně, z mojí zkušenosti, Švýcaři, kteří propagují PD mimo Švýcarsko tím většinou netrpí.
Já bych samozřejmě nejraději, abychom měli celosvětovou demokracii (s principem subsidiarity), ale to je ještě hodně daleko, bohužel.
"Píšete o švýcarské přímé demokracii, ale právě Švýcaři nejsou ti, kteří by řekli: Pustíme sem každého a každý se bude podílet na rozhodování. Tak to tam určitě nefunguje."
Tak to není nikde. Nicméně, samotná definice demokracie nedává úplný návod, kdo má být občan, a podle mého se o to ani nemá snažit, právě proto, že nemá být úplným hodnotovým systémem od A do Z. (Ono to totiž má i nevýhody.)
"Kromě toho si myslím, že na vývoj švýcarské demokracie mělo v minulosti silný vliv náboženství (konkrétně kalvinismus)."
Náboženství samozřejmě k demokracii není potřeba (ono není potřeba skoro k žádné lidské hodnotě).
To je trochu jiná nadřazenost, než kterou vytýkám Poláčkovi, ale když už jsme u toho, z hlediska demokracie to považuji za problém. Pokud někdo někde žije desítky let a stále nemá občanství, a je fakticky občanem druhé kategorie. Snad je to jasné. Nicméně tímhle trpí hodně zemí EU, stačí se třeba podívat proč jsou u nás tolik populární Ukrajinci jako zaměstnanci.
Nicméně, z mojí zkušenosti, Švýcaři, kteří propagují PD mimo Švýcarsko tím většinou netrpí.
Já bych samozřejmě nejraději, abychom měli celosvětovou demokracii (s principem subsidiarity), ale to je ještě hodně daleko, bohužel.
"Píšete o švýcarské přímé demokracii, ale právě Švýcaři nejsou ti, kteří by řekli: Pustíme sem každého a každý se bude podílet na rozhodování. Tak to tam určitě nefunguje."
Tak to není nikde. Nicméně, samotná definice demokracie nedává úplný návod, kdo má být občan, a podle mého se o to ani nemá snažit, právě proto, že nemá být úplným hodnotovým systémem od A do Z. (Ono to totiž má i nevýhody.)
"Kromě toho si myslím, že na vývoj švýcarské demokracie mělo v minulosti silný vliv náboženství (konkrétně kalvinismus)."
Náboženství samozřejmě k demokracii není potřeba (ono není potřeba skoro k žádné lidské hodnotě).
JS
"A ono by bylo možno vypočítat ještě celou řadu věcí, pro které zcela evidentně nemáte žádnou schopnost porozumění."
Tohle je přesně příklad té elitářské nadřazenosti, kterou vytýkám některým filozofům a intelektuálům.
Demokracie fakt není komplikovaná věc, dokáže ji pochopit i prvňáček.
Mohl jsem napsat, že Koháka nemám rád, protože se vyjadřuje příliš složitě v porovnání se skutečným obsahem. Tedy, že je mluvka. Ale to by byla stejně nízká úroveň diskuse, jako to, co jste napsal vy. Napsal jsem místo toho, kulantně, že mu nerozumím. Protože pro mne debata nespočívá v tom, kdo ocituje uznávanější autoritu, ale kdo dodá přesvědčivější argument.
Tohle je přesně příklad té elitářské nadřazenosti, kterou vytýkám některým filozofům a intelektuálům.
Demokracie fakt není komplikovaná věc, dokáže ji pochopit i prvňáček.
Mohl jsem napsat, že Koháka nemám rád, protože se vyjadřuje příliš složitě v porovnání se skutečným obsahem. Tedy, že je mluvka. Ale to by byla stejně nízká úroveň diskuse, jako to, co jste napsal vy. Napsal jsem místo toho, kulantně, že mu nerozumím. Protože pro mne debata nespočívá v tom, kdo ocituje uznávanější autoritu, ale kdo dodá přesvědčivější argument.
November 15, 2017 v 18.20
Jistěže náboženství k fungování demokracie není potřeba. Já jsem napsala, že zanechává jisté stopy v historii lokality, kde bylo v minulosti rozšířeno. Podílí se na formování lidské psychiky i na způsobu fungování společnosti, která je vždy do jisté míry ovlivněna tradicí.
November 15, 2017 v 18.36
Neberte to, prosím, jako důkaz, že by tady přímá demokracie fungovat nemohla. Tak jsem to nemyslela. Jenom chci poukázat na to, že věci jsou složitější.
Ostatně, pokud si pamatuji, Valach mluvil o tom, že k přímé demokracii musí obyvatelstvo toho kterého státu teprve dozrát. A zralost občanů pro přímou demokracii se prý pozná podle toho, že začnou o přímou demokracii sami usilovat. To zatím asi nebude případ ČR.
Ostatně, pokud si pamatuji, Valach mluvil o tom, že k přímé demokracii musí obyvatelstvo toho kterého státu teprve dozrát. A zralost občanů pro přímou demokracii se prý pozná podle toho, že začnou o přímou demokracii sami usilovat. To zatím asi nebude případ ČR.
November 15, 2017 v 21.46
Ještě chci dodat, že já jsem na teorie Milana Valacha nikdy nijak zvlášť nedala. Píšu o něm, jen protože jste ho zmínil i vy.
JS
"Neberte to, prosím, jako důkaz, že by tady přímá demokracie fungovat nemohla. Tak jsem to nemyslela."
OK. Já jsem zase už trochu alergický na neustálá tvrzení, jak jsou Švýcaři vyspělí (a proto u nás PD nemůžeme mít), když, jak sama říkáte, to není pravda.
"Ostatně, pokud si pamatuji, Valach mluvil o tom, že k přímé demokracii musí obyvatelstvo toho kterého státu teprve dozrát."
Tohle já si nepamatuji, ale asi má pravdu. A když nad tím teď přemýšlím, tak je vidět, že to lidé chtějí.
Podívejte, 4 nové strany (VV, ANO, SPD, PS) co se za poslední dobu dostaly do sněmovny s programem právě přímé demokracie (že je to někdy jen trapný slib je věc druhá). Totéž se děje i v zahraničí, třeba Syriza a její referendum, DiEM, atd. Mně z toho plyne jednoznačný závěr - lidé to chtějí.
Tady v DR se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, co by měla dělat ČSSD. Nestačilo by tohle? Jako 4 nové strany, to už by mohlo někoho trknout. A nad tím tu pražská (nebo brněnská) kavárna elitářsky medituje, co je vlastně ta pravá demokracie, a jak jí poznat.
Je to smutné. Parafrázoval bych to - demokraty už máme, teď ještě tu demokracii.
OK. Já jsem zase už trochu alergický na neustálá tvrzení, jak jsou Švýcaři vyspělí (a proto u nás PD nemůžeme mít), když, jak sama říkáte, to není pravda.
"Ostatně, pokud si pamatuji, Valach mluvil o tom, že k přímé demokracii musí obyvatelstvo toho kterého státu teprve dozrát."
Tohle já si nepamatuji, ale asi má pravdu. A když nad tím teď přemýšlím, tak je vidět, že to lidé chtějí.
Podívejte, 4 nové strany (VV, ANO, SPD, PS) co se za poslední dobu dostaly do sněmovny s programem právě přímé demokracie (že je to někdy jen trapný slib je věc druhá). Totéž se děje i v zahraničí, třeba Syriza a její referendum, DiEM, atd. Mně z toho plyne jednoznačný závěr - lidé to chtějí.
Tady v DR se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, co by měla dělat ČSSD. Nestačilo by tohle? Jako 4 nové strany, to už by mohlo někoho trknout. A nad tím tu pražská (nebo brněnská) kavárna elitářsky medituje, co je vlastně ta pravá demokracie, a jak jí poznat.
Je to smutné. Parafrázoval bych to - demokraty už máme, teď ještě tu demokracii.
JS
November 15, 2017 v 23.03
A to jsem možná ještě v tom seznamu zapomněl SZ a SPOZ.
Já vím, že ČSSD má PD v programu. Ale už 20 let!
Já vím, že ČSSD má PD v programu. Ale už 20 let!
Souhlasím, že lidé patrně chtějí referenda o určitých věcech a volí toho, kdo jim je slibuje. Ale jinak žádnou zvláštní aktivitu neprojevují - tedy ne, že by brali "vládu věcí svých do svých rukou" na všech frontách (podle mě by museli bojovat i o tu ekonomickou demokracii a taky by se museli osobně angažovat např. v obcích - tlačit se k rozhodování i tam, apod). Spíš mají tendenci volit si nějaké "ochránce" před někým. Přesouvat na někoho odpovědnost. Zájem o veřejné záležitosti je docela nízký.
Jednou jsem byla seznámena s takovým návrhem dvou lidí o tom, jak by měla vypadat přímá demokracie, jakým způsobem by se mělo hlasovat, především v obcích. Už si na ty okolnosti projektu přesně nevzpomínám, ale zaujalo mě, že tam byla i možnost přenechat někomu svůj hlas, když se necítím kompetentní v některých věcech. Někomu, ke komu mám důvěru, vím, že určité problematice rozumí víc než já a věřím, že mě nezklame. Prostě tak, aby můj hlas nepropadl. Samozřejmě vždycky jen na konkrétní hlasování, ne napořád. Jak se na to díváte? Mě pak ale napadlo, že by to nakonec mohlo vést až k obchodování s těmi hlasy. Těžko by tomu šlo nějak zabránit.
Jednou jsem byla seznámena s takovým návrhem dvou lidí o tom, jak by měla vypadat přímá demokracie, jakým způsobem by se mělo hlasovat, především v obcích. Už si na ty okolnosti projektu přesně nevzpomínám, ale zaujalo mě, že tam byla i možnost přenechat někomu svůj hlas, když se necítím kompetentní v některých věcech. Někomu, ke komu mám důvěru, vím, že určité problematice rozumí víc než já a věřím, že mě nezklame. Prostě tak, aby můj hlas nepropadl. Samozřejmě vždycky jen na konkrétní hlasování, ne napořád. Jak se na to díváte? Mě pak ale napadlo, že by to nakonec mohlo vést až k obchodování s těmi hlasy. Těžko by tomu šlo nějak zabránit.
HZ
myšlenka přenechání hlasu při rozhodování o záležitostech obcí mi nepřipadá jako smysluplná už jen z toho důvodu, že znám-li někoho kompetentního, mohu se ho jednoduše zeptat, jak bude hlasovat, a je to.
November 16, 2017 v 14.38
Asi máte pravdu, paní Zemanová.
A ještě se vrátím zpět k článku. Přát Zemanovi smrt jistě není slušné. A není to ani křesťanské.
A ještě se vrátím zpět k článku. Přát Zemanovi smrt jistě není slušné. A není to ani křesťanské.
+ Další komentáře