Trýzeň volby
Ivan ŠtampachLidé se nechali oklamat a okrást o skutečnou svobodu zodpovědného rozhodování. Bylo by třeba vrátit se od sobeckého individualismu k politice jako péči o polis, o obec i v širokém smyslu.
Mám starého přítele, se kterým často spolu obědváme někde v centru Prahy. Existují samoobslužné restaurace, ve kterých je dlouhý pult s mnoha jídly a vy si nich něco vyberete. Tento můj známý se natolik nedokáže rozhodnout, že do těchto jídelen nerad chodí.
Podobné to je, když si člověk vybírá z jídelního lístku. Jenže v menu jen čteme název, kdežto v těch zmíněných jídelnách nás přímo oslovují vystavená jídla svým vzhledem a vůní. Chtěli bychom ochutnat všechno, ale je třeba si zvolit.
Můj kamarád si nevybere, a protože chce všechno najednou, naskládá si na talíř kousky z celé nabídky a pak se zlobí, že se to k sobě nehodí. Že touha obšťastnit se všemi chutěmi a vůněmi končí u nechutné směsky.
Toužíme po svobodě. Nejsme-li v kleci, máme dojem, že se můžeme volně rozletět. Naše libovůle se může naplno uplatnit. Můžeme si dělat, co se nám zlíbí. Tou klecí mohou být prolomené reálné mříže, ale může to být i zlatá klec, která nám zabraňuje svobodný rozběh ocenit.
Jak se - opět - ukázalo, průměrný volič je zcela iracionální tvor, který se nechá víceméně bez jakéhokoli odporu manipulovat svými nevědomými instinkty, médii, bulvárem, vnějškovými gesty toho či onoho politického aktéra.
Prakticky jediná reálná pojistka proti tomu, že se vedení států pod přívalem této iracionality průměrného voliče už dávno nezhroutilo, spočívá v tom, že zhruba polovina voličstva je - právě ve svém nevědomí - "předprogramována" levicově, a ta druhá pravicově. Takže se ty jejich iracionality nakonec vzájemně vyruší respektive blokují; a v pozadí této patové situace může státní administrativa pracovat relativně racionálně.
Co s tímto stavem? Je vůbec možno, od toho stavu voličské iracionality a manipulativnosti pokročit někam dále, někam k tomu stavu původního ideálu odpovědného občana v antické polis, jak to žádá Ivan Štampach?
Je nutno si právě toto přát; ale aby se tohoto cíle dosáhlo, muselo by se v tomto světě velice mnoho změnit.
Ano, musela by provést svého druhu skutečně "duchovní revoluce", kde by se od pseudohodnot poživačné konzumní společnosti pokročilo k hodnotám pravým.
Tato "revoluce hodnot" by ale nevyhnutelně musela být doprovázena stejně tak zásadními změnami ve sféře institucionální, a ve sféře ekonomické. Jinak by ty "nové hodnoty" zůstaly pouhými chimérami, bez reálné základny.
Potměšilou fikci, která zastáncům systému liberální demokracie podsouvá přesvědčení, že ve volbách rozhoduje moudrý, vzdělaný, inteligentní, uvážlivý a obecnému dobru odpovědný občan /čímž má být liberální demokracie zcela a definitivně demaskována/, jsem doposud přisuzovala nositelům touhy po moudrém, vzdělaném, inteligentním, uvážlivém a obecnému dobru odpovědném autokratovi.
Je to jinak, pane Poláčku?
To jest: tak zcela nová řešení to nejsou; svým způsobem jsou popsána už dávno. Jenom ty cesty k těmto řešením, ty je opravdu zapotřebí hledat nanovo.
Pan Nushart znovu a znovu při jakékoli zmínce o nutnosti zásadní změny používá/zneužívá známý Brechtův výrok o "výměně lidu", když se nechová v souladu s představami těch autokratů.
Co ale postavit tu věc poněkud jinak: co tak místo o "výměně lidu" začít hovořit a uvažovat o zásadní proměně, kultivaci samotného člověka? Člověka, který by se dokázal osvobodit od svých nevědomých, nereflektovaných, atavistických pudů, motivací, závislostí, a který by se - konečně - dokázal začít chovat jako bytost skutečně rozumná? Je to skutečně taková utopie, aby se člověk začal chovat skutečně jako člověk? Bylo by to skutečně takové násilí na člověku, požadovat o něm, aby se choval jako rozumný tvor?...
Jde ale o to, jestli se chceme spokojit s tím, že "nejsme horší" než někdo druhý; anebo jestli si vytkneme závažný cíl, být také jednou o něco lepší, než jak nás náhodně vyprodukovaly právě převládající obecné poměry.
Pochvaly se jim však za to od elit opět překvapivě nedostalo:-)
Slyšela jsem nějakou ženu mluvit o tom, že prý vůbec neměla v plánu volit Babiše, ale setkala se s ním u stánku na ulici. Babiš k ní přistoupil, potřásl jí rukou a podal jí perníkové srdce s nápisem Ano. Pak s ní ještě promluvil pár slov. To na ni tak zapůsobilo, že ho pak zvolila. Zjevně rozhodlo to perníkové srdce.
Vystavili nelichotivé vysvědčení hlavně oné třetí moci, která se má starat o nastolování spravedlnosti. Policii, státnímu zastupitelství a soudům. Evidentně nenaplnily jejich očekávání... A tak se stalo něco naprosto nečekaného - přes ty obrovské úspěchy ekonomické, přes téměř nicotnou nezaměstnanost, růst HDP, růst platů a důchodů lidé hlasovali proti systému. Důležitější je pro ně nyní spravedlnost. A tu jim slíbil Babiš. A oni jsou ochotni zcela přehlédnout, jak je na tom on, že je trestně stíhán pro dotační podvod. V tuto chvíli v něm vidí záruku, že se toto všechno změní.
Vidím v tom i dozvuky ekonomické transformace, kdy se řeklo, že právo dohoní reformy..."
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/lide-ve-volbach-odmitli-politicky-system-je-to-vazne-rika-ex/r~aa2f1676b7e911e7b128002590604f2e/
Co se změnilo?
Civilizace.
Někteří lidé ignorují volby programově. Například anarchisté.
Ta jediná "změna systému" kterou snad opravdu chce provést je nahrazení systému politických partají systémem baťovské organizace práce.
Babiš tedy není "antisystémový" v tom smyslu že by chtěl nějak odstranit systém; on ho chce jenom modifikovat.
Přece si však myslím, že na tom něco je. 40% hlasů devzdaných převážně "obyčejnými" lidmi, jimž není cizí slyšet na populistické a xenofobní argumenty, formacím, favorizovaným právě pro osoby lídrů, jejichž (částečně) cizí původ je známý a zřejmý, no ...nevím, zda se to někde už stalo. Že by nedůvěra v možnosti ryze českého, neimportovaného know how?
Na druhé straně stojí, domnívám se, za pozornost, že se u nás opravdu nenašel nikdo "ryze domácího původu", kdo by znal natolik dobře (české) lidi a měl zároveň dost vůle, peněz a bezskrupulóznosti, aby Babiše a Okamuru buď předešel, nebo překonal.
Jestliže jsme tedy vyprodukovali ryze české předchůdce pouze v osobách V. Bárty a kdysi M. Sládka (váhám-li do stejného ranku přiřadit Klause a Zemana), je otázkou, zda jejich menší úspěch byl dán příliš časným nástupem (rozklad občanských ctností ještě tak nepokročil), nedostatkem ambic a nasazení, příznačných pro příslušníky (relativně) zhýčkaného (a rovnostářského) národa, nebo zda skutečně pomohla Babišovi a Okamurovi trocha exotismu, kterým na české voliče zapůsobili a pro který se jim mohlo dostat větší shovívavosti a méně žárlivosti, vedoucí k zavržení).