Mám starého přítele, se kterým často spolu obědváme někde v centru Prahy. Existují samoobslužné restaurace, ve kterých je dlouhý pult s mnoha jídly a vy si nich něco vyberete. Tento můj známý se natolik nedokáže rozhodnout, že do těchto jídelen nerad chodí.

Podobné to je, když si člověk vybírá z jídelního lístku. Jenže v menu jen čteme název, kdežto v těch zmíněných jídelnách nás přímo oslovují vystavená jídla svým vzhledem a vůní. Chtěli bychom ochutnat všechno, ale je třeba si zvolit.

Můj kamarád si nevybere, a protože chce všechno najednou, naskládá si na talíř kousky z celé nabídky a pak se zlobí, že se to k sobě nehodí. Že touha obšťastnit se všemi chutěmi a vůněmi končí u nechutné směsky.

Toužíme po svobodě. Nejsme-li v kleci, máme dojem, že se můžeme volně rozletět. Naše libovůle se může naplno uplatnit. Můžeme si dělat, co se nám zlíbí. Tou klecí mohou být prolomené reálné mříže, ale může to být i zlatá klec, která nám zabraňuje svobodný rozběh ocenit.

↗

Svoboda založená na poznání předložených možností je mezi občany nepopulární. Volič se dokáže spokojit s fiktivní volností. Místo aby předložené možnosti opravdu poznal, postačí mu zdání. Repro DR

Svoboda uvolňuje a dává prostor, protože jsme-li navenek svobodní, nikomu neotročíme a respektuje se naše důstojnost. A jsme-li i vnitřně svobodni, nezmítá námi kdejaká vášeň a necloumá námi všemožný strach. A to je radost ze svobody.

Svoboda je nutnost volit

Jenže svoboda neznamená mít, co se nám zamane. Jsme-li skutečně svobodní, nemůžeme mít, co je nám libo. Svoboda je schopnost, a vlastně i nutnost volit. Nemít vše a vybírat si mezi možnostmi. Zvolit jednu pochoutku mezi deseti znamená odmítnout pro danou chvíli devět ostatních a nechat si na ně zajít chuť.

Svobodná volba není jen rozletem do všech směrů. Volbou jedné varianty vždy odmítáme mnoho jiných. Proto je svoboda asketická. Volba, má-li to být skutečný výběr mezi poznanými možnostmi, může být trýznivá, a to tím spíše, že jsme mohli zvolit na základě omylu, a tedy špatně, a dopadnou na nás důsledky volby. Zmýlená tady neplatí.

To, že skutečná svoboda volby může být bolestná i při politickém rozhodování, je celkem zřejmé. Svoboda založená na poznání předložených možností je mezi občany nepopulární. Volič se dokáže spokojit s fiktivní volností. Místo aby předložené možnosti opravdu poznal, postačí mu zdání. I českého voliče při právě proběhlých volbách do sněmovny parlamentu motivovaly pocity, dojmy a nálady a víc nepotřeboval.

K demokratické životní orientaci a politické kultuře patří respekt ke každému, bez ohledu na sociální statut, popularitu nebo stupeň vzdělání. Zkušenost koneckonců potvrzuje, kolik je mezi námi slaboduchů, jejichž zásuvky jsou plné diplomů a jméno je zleva i zprava ozdobeno pěkně vypadajícími latinskými zkratkami. A potkávám nemálo lidí se vzděláním základním nebo středním, kteří jsou nejen dobře informováni, ale i moudří.

Český volič jednal hloupě

Český volič však tentokrát, nutno to říct, jakkoli je to nevhodné, jednal hloupě. Nemohl se přece rozhodovat mezi poznanými možnostmi. Pokud by si totiž něco zjišťoval a zjištěné zvažoval, nemohl by hledat bezpečí u politického uskupení, které z této země chce udělat lágr se zadrátovanými hranicemi. Kdyby nejpozději v pátek nebo v sobotu před rituálem ve volebních místnostech a v jeho průběhu přemýšlel, nemohl by hledat uspokojení svých frustrovaných sociálních potřeb u oligarchy, na kterého v jeho firmách dřou lidé v mizerných podmínkách, jak nedávno ukázala Saša Uhlová.

Mohlo by se zdát, že toto stěžování na průběh a výsledek voleb je podobné steskům politiků, kteří neuspějí a rádi by, pokud by to šlo, vyměnili lid, který je nepodpořil. Jenže lid, to jsme my, a jsme takoví, jakými dokážeme být. Potíž je v trýzni svobody, tedy v iluzích, které si činíme ohledně své schopnosti odpovědně vybírat z nabízených programových verzí.

Recept na tuto potíž by mohl být v tom, uvědomit si, jak jsme oklamáváni, jak kampaň apeluje na naše nízké pudy (například strach z cizího a nového), jak se daří nás ošidit, okrást o skutečnou svobodu a přesvědčit, že rozhodování podle rozmarů a vrtochů je svobodné.

Má-li to jakousi naději na úspěch, bylo by třeba volat po občanských ctnostech. Bylo by skvělé, kdyby bylo možno se od sobeckého individualismu vrátit k politice jako péči o polis, o obec i v širokém smyslu. Je nutno vznést kritické námitky vůči vulgárnímu kapitalismu a přesvědčivě ukázat, jak je těžké ho navzdory Michaelovi Novakovi spojit s demokracií. Jak demokracie pouze občanská, bez důstojného postavení člověka práce neumožňuje doopravdy svobodnou volbu. Jak je v něm i politické rozhodování podle známého bizarního výroku Tomáše Julínka na téma zdraví „zbožím jako každé jiné“.

Skutečná vnitřní svoboda, jak pečlivě dokládá ve svém raném spisu Filosofie svobody Rudolf Steiner, závisí na překonání manipulativní racionality a na rozvoji toho, čemu tento znovu objevovaný autor říká morální fantazie. Jak to závisí na obnově myšlení po stupních imaginace, inspirace a intuice. Na tom, jak se myšlení probudí z mrtvé abstrakce k životu. Vše totiž nasvědčuje tomu, že se svobodou je to bez skutečného duchovního života těžké.