Psát o událostech, jako byl vražedný útok v příměstském vlaku v Portlandu v americkém státě Oregon minulý pátek, má hned několik úskalí. Jednak je to přesně ten typ tragédie, která vyvolá zvláště silné emoce, nabízí mimořádně odpudivého (podle fotky, která prošla všemi médii) pachatele a stejně tak mimořádně přitažlivé kladné hrdiny. Je těžké nesklouznout k vykreslování romantických a emocemi nabitých obrazů.

A také a především, asi by bylo potřebnější psát o jiných útocích jinde na světě, které mají více obětí a někdy se o nich v našich médiích přesto referuje méně. Z těch zcela čerstvých třeba o útocích na koptské křesťany v Egyptě. Nebo o sebevražedném útoku v Afghánistánu na první den ramadánu. A samozřejmě také o útoku na návštěvníky koncertu v Manchesteru. Kde a s jakým počtem obětí se zatím v roce 2017 teroristické útoky odehrály, ukazuje poučná interaktivní mapa. 

Pochod za svobodu nenávidět a zabíjet

Přesto je útok nožem v portlandském vlaku něčím neobyčejný. Jako by se v něm ve zkratce ukázala celá dnešní situace. Pětatřicetiletý neonacista, který vyhrožoval dvěma na pohled muslimským dívkám (muslimkou je ovšem jen jedna z nich) a vyčítal jim mimo jiné zabíjení křesťanů v muslimských zemích, se sám jmenoval křesťan — Christian. Pak sám vzal život dvěma lidem, třetí vyvázl jen stěží.

Jeremy Joseph Christian se o měsíc dříve, 29. dubna, účastnil „pochodu za svobodu projevu“. Svobodou projevu ovšem účastníci pochodu mínili neomezované šíření nenávisti, rasismu, antisemitismu spolu s trumpovskými hesly, že má být Amerika opět velká.

Tento typ „svobody slova“ ve skutečnosti žádnou svobodou není, vede jen k úplnému zotročení nenávistí a násilím. Poté, co ubodal své oběti, Christian údajně řekl: „Tohle je svobodná Amerika, můžu si dělat, co chci“ a pak se dal na útěk. 

Spolu s hajlujícím Christianem s baseballovou pálkou v ruce šli v pochodu chlapíci ve vojenských helmách a pláštěnkách popsaných křesťanskými slogany. Tito „pouliční kazatelé“ zjevně neměli s neonacismem, antisemitismem a rasismem žádné problémy, spíš naopak. Ve jménu těchto „křesťanů“, ne skutečných křesťanů z Blízkého východu, pak o měsíc později Jeremy Christian vraždil. Sám sebe nepovažoval za rasistu, ale za „bílého nacionalistu“.

↗

Poté, co ubodal své oběti, Christian údajně řekl: „Tohle je svobodná Amerika, můžu si dělat, co chci“. Foto sinclairstoryline.com

Ve svých statusech na sociálních sítích se ovšem vyznával mimo z toho, že se rád připojí k jednotkám SS nového Hitlera — Trumpa, a učiní konec veškerému monoteismu. Sionističtí Židé, křesťané, „kteří nenásledují Kristovo učení lásky k bližnímu a odpuštění“ (!) a džihádističtí muslimové, ti všichni půjdou buď na Madagaskar, nebo do pecí. Nenávist nerozlišuje, zahrnuje a požírá nakonec všechny.

Tři stateční

Tolik o temné straně příběhu. Co kladní hrdinové? Dvě šestnáctileté dívky, které se staly první obětí agrese, opustily scénu ještě předtím, než Jeremy Christian vytáhl nůž. Jedna ze dvou dívek je muslimka a měla na hlavě hidžáb, její kamarádka Destinee Mangumová má „jen“ tmavou pleť. Destinee podle jejích vlastních slov pronásleduje vzpomínka na její zabité ochránce.

Třiapadesátiletý Rick Best, válečný veterán, žil pro svou rodinu a pro komunitu. V roce 2012 po třiadvaceti letech služby v armádě, mimo jiné i v Iráku a Afghánistánu, odešel do výslužby, poté pracoval pro město Portland. Byl republikán, kandidoval do místního zastupitelstva. Otec čtyř dětí se právě vracel domů do místa s příznačným názvem Happy Valley (Štastné údolí).

Druhý zabitý, třiadvacetiletý Taliesin Myrddin Namkai-Meche, právě absolvoval studium ekonomie a začal pracoval jako poradce v oblasti životního prostředí. Podle svědectví lidí, co ho znali (i podle zveřejněných fotek), to byl přátelský a optimistický člověk, který vždy myslel na druhé. V roce 2015 navštěvoval přednáškový kurz úvodu do islámu.

Jediný přeživší, Micah David-Cole Fletcher, jedenadvacetiletý student a básník, v roce 2013 vyhrál básnickou soutěž s verši odsuzujícími předsudky vůči muslimům. Ve svých básních se často obracel proti rasismu, předsudkům a sociální nespravedlnosti.

Pokud by se ze tří mužů, kteří se zastali napadených dívek a těžce za to zaplatili, měli stát hrdinové, příkladné postavy, byly by to dobré vzory. Bývalý voják a otec početné rodiny, navíc republikán, a vedle něj mladík bojující proti předsudkům, sociální nespravedlnosti a násilí z nenávisti slovem i skutkem.

Plivnout do tváře nenávisti

„Plivl jsem do tváře nenávisti a žiju“, napsal zraněný Micah Fletcher na nemocničním lůžku. Vystihl tím dvojí rozměr svého činu: troufalou, až sebezničující odvahu, ale také to, že plivnutím nenávist nelze zastavit. Lidí, jako je Jeremy Christian, nebo těch, kteří jeho čin schvalují, není málo a zřejmě jich bude přibývat.

Velký podíl viny na tom má současný americký prezident. Je nepochybné, že s nástupem Donalda Trumpa získali američtí neonacisté a rasisté pocit, že mají oporu na těch nejvyšších místech, že mají spojence až v Bílém domě. To jim může v některých situacích dodávat kuráž přejít od slov k činům, kterou by jinak třeba nenašli. Cítí se součástí jakéhosi celonárodního boje, jejich nacionalismus z nich v jejich myslích dělá bojovníky za celou Ameriku, za bílé lidstvo.

Donald Trump si rasistickou a islamofobní rétorikou ve volbách nesporně velice pomohl. Poté, co se stal prezidentem, měl možnost svým nevábným spojencům dát najevo, že to z jeho strany byla skutečně jen předvolební karta a žádné spojenectví v nějakých bělošských amerických SS se konat nebude.

To se mu ale příliš nedaří. S odsuzováním rasistických útoků, na nichž nese nepřímou, ale nespornou vinu, zatím nespěchá. Po vraždění v Portlandu čekal několik dní, než se k incidentu vyjádřil, a to ne na svém nejsledovanějším osobním twitterovém účtu. Mezitím ovšem stihl několikrát tweetem gratulovat republikánskému kandidátovi v doplňovacích volbách v Montaně, který den před volbami napadl novináře britského Guardianu.

Trump zjevně nechce ztratit přízeň amerických bělošských rasistů, proto se dá očekávat, že to s odsuzováním takto zaměřených útoků ani nadále nebude přehánět. A bílí supremacisté a ti, kteří chtějí učinit Ameriku znovu jakýmikoli prostředky „velkou“, to vědí.

Boj s nenávistí bude o to těžší. Plivnout jí do tváře, zastoupit násilníkovi cestu, nenechat se přemoci strachem, bude úkol pro nové hrdiny. Snad se najdou, když bude potřeba. Stejně důležité ale je vytvářet prostředí, ve kterém se psychopatičtí násilníci, extremisté a rasisté všeho druhu nebudou cítit podporováni, nebudou cítit sympatie, nebudou se setkávat se shovívavostí ať již politiků, nebo policistů, a vůbec všech spoluobčanů.

A to není jen úkol pro výjimečné hrdiny, ale pro úplně všechny.