Chvála stranické schůze
Jan ŠíchaInaugurace amerického prezidenta byla vrcholem antipolitiky. Místem, odkud se bude rehabilitovat politika, budou stranické schůze.
Inaugurace realitního magnáta do role prezidenta USA přeci jen nakonec přinesla jeden svátek. Stala se svátkem antipolitiky.
V přítomnosti hned několika bývalých prezidentů zaznělo, že politika lidi nezastupuje a stará se o sebe. Že z ní lid nic nemá, naopak. Někdejší první muži světa tam stáli jako tvrdá Y. Být to v Sovětském svazu, jistě by se pakovali do Gulagu. Takto snad v Americe o západní politice naposledy mluvil Chruščov.
Nový americký prezident dal vládu zpátky lidu. Neřekl kterému. Začít by se mělo od indiánů. Hodně rozlišovat. Když se ale někdo na život dívá z vlastní věže ve městě, v němž sídlí nejvlivnější burza na světě, vypadá všechno dole jako lid.
Mé oblíbené německé noviny napsaly, že politika nového amerického prezidenta nesleduje žádný z dosavadních směrů americké zahraniční politiky. Vyjmenovali čtyři, jeden z nich Wilsonův, s důrazem na Společnost národů, který mu doma neprošel, ale nám se stal až do nacismu programem.
Noviny myšlenku uzavřely zjištěním, že nová americká matérie je tématem pro psychology, ne pro politology. V každém případě, antipolitika je na vrcholu. Už by mohla sestupovat.
×
Diskuse
JP
January 23, 2017 v 13.19
Zajímavá úvaha. Ovšem - abychom zůstali u daného příměru - takové vůdcovské typy jako D. Trump se k řízení toho kamionu dostávají jenom a jedině proto, že lid obecný má do značné míry pocit, že ten kamión v rukou oněch stranicky ostřílených a stranicky prověřených kádrů stojí stále na tom samém místě. A že se s ním nikam dál nedostaneme.
AM
January 24, 2017 v 8.07
Bělohradský si myslí, že politické strany jsou už dnes mrtvé struktury, jen to ještě není úplně vidět:
https://www.novinky.cz/kultura/salon/426469-vaclav-belohradsky-rozkoly-doby-postmoderni.html
Jako příteli politických stran zakotvených na celostátní místní úrovni se mi to nečte dobře, ale že strany ztrácejí přitažlivost a vliv, je fakt.
((( osobně bych třeba onehdá Okamuru a jeho "stranu" s osmi členy vůbec nepustil do parlamentu, je to výsměch ústavě )))
Akorát nechápu, proč by měl kapitál brát ohled na názor "multitudines".
https://www.novinky.cz/kultura/salon/426469-vaclav-belohradsky-rozkoly-doby-postmoderni.html
Jako příteli politických stran zakotvených na celostátní místní úrovni se mi to nečte dobře, ale že strany ztrácejí přitažlivost a vliv, je fakt.
((( osobně bych třeba onehdá Okamuru a jeho "stranu" s osmi členy vůbec nepustil do parlamentu, je to výsměch ústavě )))
Akorát nechápu, proč by měl kapitál brát ohled na názor "multitudines".
JP
January 24, 2017 v 13.06
Ten Bělohradského text jsem četl už před nějakým časem, nechtělo se mi teď se tím probírat znovu. V zásadě to není nic jiného nežli věčná Bělohradského představa o tom, že "to pravé lidské" je dáno, když veškerá iniciativa přichází zdola. Svým způsobem to není nic jiného než další varianta na věčný sen o "dobrém poctivém nezkaženém lidu". Kterýžto sen svého času snili i komunisté.
V jedné věci má ale Bělohradský přece jenom pravdu: v té své poslední větě, že všechno záleží na tom aby se ten destruktivní potenciál těchto spontánních aktivit zdola z a n t i demokratických přetavil na demokratické.
Jenom Bělohradský bohužel nedodává žádný návod k tomu, jak právě toho docílit. A dokonce ani nijakým způsobem nedokládá, proč ti divocí "anti"-aktivisté by vlastně měli mít nějakou motivaci k tomu, stát se "demokratickými", ve smyslu odpovědné účasti na seriózní správě státu a věcí veřejných.
V jedné věci má ale Bělohradský přece jenom pravdu: v té své poslední větě, že všechno záleží na tom aby se ten destruktivní potenciál těchto spontánních aktivit zdola z a n t i demokratických přetavil na demokratické.
Jenom Bělohradský bohužel nedodává žádný návod k tomu, jak právě toho docílit. A dokonce ani nijakým způsobem nedokládá, proč ti divocí "anti"-aktivisté by vlastně měli mít nějakou motivaci k tomu, stát se "demokratickými", ve smyslu odpovědné účasti na seriózní správě státu a věcí veřejných.
January 24, 2017 v 13.17
Komunisté nikdy nesnili o dobrém poctivém nezkaženém lidu, tedy o tom, že by lid takový byl sám od sebe, pane Poláčku. Naopak se domnívali, že lid je zapotřebí neustále vychovávat a zbavovat jej maloburžoazního myšlení.
JP
January 24, 2017 v 16.39
To přijde na to, paní Hájková. Ten (pseudo)komunistický režim se tu nacházel - opět jednou - ve stavu trvalé schizofrenie: na jednu stranu si pěstoval ten svůj idealizovaný obrázek toho dobrého a zdravého "dělného lidu" (stačí si jenom vzpomenout na všechny ty televizní inscenace s příslušným zaměřením) - ale na straně druhé se tím "svým" vlastním lidem cítil být neustále ohrožen, a právě proto cítil potřebu ho neustále převychovávat, k obrazu svému.
January 24, 2017 v 17.44
To jsem ráda, pane Poláčku, že vy (na rozdíl od komunistů) necítíte žádnou potřebu převychovávat lid k obrazu svému. Patrně se jím ani necítíte být ohrožen.
Mimochodem, nenapadlo vás, že komunisté (aspoň někteří z nich) to s lidem mysleli vlastně dobře?
Mimochodem, nenapadlo vás, že komunisté (aspoň někteří z nich) to s lidem mysleli vlastně dobře?
MP
Ale ano, mysleli. To ale nic neomlouvá.
JP
January 25, 2017 v 12.49
Paní Hájková, já už vlastně dlouho mám v plánu napsat recenzi o knize vzpomínek Čestmíra Císaře. Tedy "reformního komunisty". Právě na jeho případě je velice názorně vidět, jaký byl vlastně vztah komunistů (a to právě těch skutečně poctivějších, kteří to skutečně "mysleli dobře"), k onomu lidu. Snad se k tomu někdy časem dostanu.
JP
Paní Hájková, já opravdu nejsem v takové pozici, že bych se musel cítit být ohrožen nějakým masovým povstáním lidu. ;-)
Co se ale té jeho převýchovy týče: asi se shodneme na tom, že pokud by tento svět měl být opravdu lepší nežli jak je teď, bylo by k tomu zapotřebí dosti podstatně změnit člověka, jeho hodnotové orientace.
Jaký je pak vlastně rozdíl mezi touto "proměnou člověka" a jeho "převýchovou"?...
Co se ale té jeho převýchovy týče: asi se shodneme na tom, že pokud by tento svět měl být opravdu lepší nežli jak je teď, bylo by k tomu zapotřebí dosti podstatně změnit člověka, jeho hodnotové orientace.
Jaký je pak vlastně rozdíl mezi touto "proměnou člověka" a jeho "převýchovou"?...
January 25, 2017 v 16.22
Dnes se kdekdo cítí být ohrožen lidem. Ne sice jeho povstáním (toho se mohou bát skutečně jen vládcové), ale například jeho hlasováním ve volbách. Právě na tento způsob se dnes jedna část lidu cítí být ohrožena jinou částí lidu.
Jaký rozdíl je mezi "proměnou člověka" a jeho "převýchovou"?
Takovýto: Proměnit se může člověk sám, eventuálně s Boží pomocí. Zatímco převychovat ho mohou pouze jiní lidé.
Jaký rozdíl je mezi "proměnou člověka" a jeho "převýchovou"?
Takovýto: Proměnit se může člověk sám, eventuálně s Boží pomocí. Zatímco převychovat ho mohou pouze jiní lidé.
JP
Toto rozlišení sice v zásadě souhlasí; jenže - on asi žádný člověk sám o sobě (to jest: žádný Robinson žijící na pustém ostrově) nepřipadne na myšlenku, že by sám sebe měl nějakým zásadním způsobem vnitřně proměnit.
Jinak řečeno: i ta "vnitřní proměna" probíhá vždycky jenom a pouze v kontextu nesčíslných vztahů k ostatním lidem. V neustálé konfrontaci s tím, jak ti ostatní reagují na to, jaký jsem já, jaké já mám myšlenky, názory, způsoby chování. A opačně já zase vnímám a se sebou samým srovnávám to, jací jsou ti ostatní. Jaký je jejich - převládající - životní názor, jaké jsou jejich postoje, jaké jsou jejich hodnotové normy.
A dokonce i ten Bůh je zprostředkovaný tím okolím: asi sotva sám od sebe někdo přijde na to, najít či vytvořit si nějakého svého vlastního, úplně nového Boha.
Takže, to celé: jestli já v sobě vůbec najdu nějaký impuls k vlastní proměně, to záleží ve velice podstatné míře na tom, v jakém žiji světě, v jakém prostředí. A tedy to mé okolí v každém případě na mě působí výchovně. Ať už v dobrém nebo špatném. Jediný rozdíl je v tom, jestli toto působení okolí je vědomé a cílené, anebo nevědomé a spontánní.
A pak je ještě jeden zásadní rozdíl: pokud to výchovné působení je vědomé a cílené, pak je principiální rozdíl v tom, jestli tak provádí cestou fixních předpisů a zákazů - anebo s plným respektem k mé vlastní vnitřní svobodě.
Jinak řečeno: i ta "vnitřní proměna" probíhá vždycky jenom a pouze v kontextu nesčíslných vztahů k ostatním lidem. V neustálé konfrontaci s tím, jak ti ostatní reagují na to, jaký jsem já, jaké já mám myšlenky, názory, způsoby chování. A opačně já zase vnímám a se sebou samým srovnávám to, jací jsou ti ostatní. Jaký je jejich - převládající - životní názor, jaké jsou jejich postoje, jaké jsou jejich hodnotové normy.
A dokonce i ten Bůh je zprostředkovaný tím okolím: asi sotva sám od sebe někdo přijde na to, najít či vytvořit si nějakého svého vlastního, úplně nového Boha.
Takže, to celé: jestli já v sobě vůbec najdu nějaký impuls k vlastní proměně, to záleží ve velice podstatné míře na tom, v jakém žiji světě, v jakém prostředí. A tedy to mé okolí v každém případě na mě působí výchovně. Ať už v dobrém nebo špatném. Jediný rozdíl je v tom, jestli toto působení okolí je vědomé a cílené, anebo nevědomé a spontánní.
A pak je ještě jeden zásadní rozdíl: pokud to výchovné působení je vědomé a cílené, pak je principiální rozdíl v tom, jestli tak provádí cestou fixních předpisů a zákazů - anebo s plným respektem k mé vlastní vnitřní svobodě.
+ Další komentáře