Inaugurace realitního magnáta do role prezidenta USA přeci jen nakonec přinesla jeden svátek. Stala se svátkem antipolitiky.

V přítomnosti hned několika bývalých prezidentů zaznělo, že politika lidi nezastupuje a stará se o sebe. Že z ní lid nic nemá, naopak. Někdejší první muži světa tam stáli jako tvrdá Y. Být to v Sovětském svazu, jistě by se pakovali do Gulagu. Takto snad v Americe o západní politice naposledy mluvil Chruščov.

Nový americký prezident dal vládu zpátky lidu. Neřekl kterému. Začít by se mělo od indiánů. Hodně rozlišovat. Když se ale někdo na život dívá z vlastní věže ve městě, v němž sídlí nejvlivnější burza na světě, vypadá všechno dole jako lid.

Mé oblíbené německé noviny napsaly, že politika nového amerického prezidenta nesleduje žádný z dosavadních směrů americké zahraniční politiky. Vyjmenovali čtyři, jeden z nich Wilsonův, s důrazem na Společnost národů, který mu doma neprošel, ale nám se stal až do nacismu programem.

Noviny myšlenku uzavřely zjištěním, že nová americká matérie je tématem pro psychology, ne pro politology. V každém případě, antipolitika je na vrcholu. Už by mohla sestupovat.

Proti lesku a průraznosti antipolitiky chtěl bych tímto vytáhnout zbraň stranické schůze. Až se karta obrátí ve prospěch politiky, všichni se budou tlačit na schůze. Přitom mohou přijít už teď.

Stranická schůze začíná chvilkou napětí, zda bude usnášeníschopná, a to i v případě, že se nevolí, ani nehlasuje o něčem podstatném. Do místnosti, často v přízemí či suterénu, se trousí lidé různého věku, povolání, sociálního postavení, různých zájmů, odlišného intelektu.

V každé místní organizaci bývá alespoň jeden méně oblíbený člen či členka. Někdo zná proceduru a točí se na ní, někdo mluví o idejích. Trochu se drbe. Všichni se sešli ve svém volném čase, protože chtějí mluvit o veřejném zájmu. A podílet se na realizaci veřejného zájmu ve svém dalším volném čase a zadarmo.

Na schůzi někdo píše zápis. Svolává se podle stanov. Když se hlasuje, zvolí se komise, lístky se uchovávají. Ti, kdo chtějí být zvoleni, mluví o tom, proč zrovna oni, a co už všechno udělali. Kdo stojí proti nim, slušně argumentují, proč to, co bylo řečeno, není úplně pravda.

↗

Antipolitika je na vrcholu a už by mohla pomalu začít sestupovat. Repro DR

Odměnou běžným lidem v politické straně je vědomí, že ovlivňují dění kolem sebe. Že nežijí zbytečně. K tomu, aby ovlivňovali, musí uzavírat kompromisy a vybojovat střety. Musí se mezi sebou domluvit.

Lidé ve straně se často vídají jen na schůzích, při rozdávání volebních letáků a na občasných akcích. Přesto k sobě mají navzájem blízko.

Je to velmi jemná práce. Na vrcholu politických stran většinou stojí lidé spíše průměrní, kteří se vypracovali. Místo nahoře je jim odměnou za to, že dokázali s mnohými vyjít a některé vytlačit.

Do chodu politické strany může zasáhnout parazit. Někdo, kdo nakoupí hlasy. Manipuluje. Uplácí, ať penězi nebo posty. Kupčí s veřejnými zakázkami. Stranický chod napadený parazitem se ale dobře pozná. Na schůzi se nevede diskuse o veřejném zájmu a jeho demokratickém prosazování.

Antipolitika jednadvacátého století, jak ji momentálně k dokonalosti dovedl realitní magnát za oceánem, se vyznačuje schopností v jednom gestu poslat k čertu kolektivní domluvu a kolektivní akci. Proto se od antipolitiky dá očekávat dvojí. Nejdříve vítězství na základě jednorázové vlny nebo rány. Pak změna pravidel hry, aby se udržela u moci.

Zákon o střetu zájmů je v našich podmínkách nejdůležitějším obranným činem vůči antipolitice. Když u nás antipolitika zvítězí, ke změně pravidel stačí změnit zákon o financování politických stran. A pomocí fízlovských metod a mediálních kampaní zlikvidovat nemnoho vůdčích osobností ve stranách.

Po prezidentské inauguraci v USA se po celém světě uvažuje, jak se dají mírnit ještě nenapáchané škody. Do politiky by měli smět jen lidé s potvrzením, že si odschůzovali XY hodin ve straně s programem. Číslo XY je k diskusi. Auto se také nesmí řídit bez řidičáku. Antipolitika poslepu řídí kamion.