Vážím si každého, kdo se účastí i organizací podílel na letenské demonstraci na obranu veřejnoprávních médií, která byla počtem lidí největší v polistopadové historii. O to víc mě mrzí, že jsme všichni v takovém počtu museli sledovat strategickou a programovou bezradnost Milionu chvilek pro demokracii. Zdá se, že máme velkou šanci v příštích letech Babiše porazit. Bude se to však muset stát navzdory Mikuláši Minářovi.

K porážce Andreje Babiše a jeho spojenců skutečně není daleko a mohou k ní vést v zásadě dvě cesty. Jednou z nich je silná opoziční politická vize, která dokáže překonat Babišovu společenskou smlouvu. Ta je založená na jednoduché premise: „Všichni víte, že si hrabu pro sebe a svůj byznys, ale nechám vám víc než asociální opozice vedená ODS.“

Současnou vládu tak bude schopen porazit aktér, který předloží vizi atraktivní i pro část voličů současných vládních stran, a to tím, že bude akcentovat základní problémy současné České republiky a bude schopen je věrohodně reprezentovat. Program založený na řešení rostoucích životních nákladů, nedostupnosti bydlení, nízkých mezd, nedostupnosti veřejných služeb v regionech a podfinancování školství, zdravotnictví a dopravy může současnou vládu celkem snadno zbavit moci.

Samozřejmě bych si přál, aby nositelem byla nějaká sociálně-ekologická aliance zahrnující roztříštěné levicové strany a občanskou společnost. Nicméně v nějaké zpotvořené podobně budou schopni takovou vizi představit — ne však nutně reprezentovat — i Starostové nebo Lidovci, dokáží-li alespoň částečně překročit vlastní stín.

Druhá cesta k porážce Babiše vede přes jeho vlastní slabost. Kdo v posledních týdnech viděl premiérovy výstupy, sledoval unaveného a stárnoucího politika, kterému ve světě i doma ubývají spojenci a kterému docházejí síly. Z vyčerpané Babišovy tváře lze vyčíst, jak silně se na něm podepisuje věk a jak mocně ho zasahují prohry Orbána, Vučiče a Trumpových republikánů i odchody vlastních lokálních politiků, kteří značku ANO začínají vnímat jako přítěž.

Budou-li pokračovat současné politické trendy, mezi nimi propad vládních Motoristů a SPD, a nezachrání-li Babiše jemu vstřícná změna poměrů v ODS nebo vzestup Našeho Česka Martina Kuby, může současné opozici spadnout moc do klína, aniž by se o to sama jakkoli musela přičinit.

V takovéto politické situaci se na Letné konala největší demonstrace za posledních sedmatřicet let. A přitom nedokázala nijak přispět ani k jedné z obou cest, jež mohou vést k Babišově porážce.

Strategická bezradnost chvilkařů

Suverénně nejslabší částí nedělní demonstrace na Letné byla snaha Mikuláše Mináře představit budoucí směřování jeho občanské iniciativy proti současné vládě. S dlouhým úvodním představením Havlovy slavné eseje Moc bezmocných a velkým dramatickým představením hlavní tvář Milionu chvilek vyzvala lidi, aby podepsali další petici a do výloh a oken si vylepili protivládní hesla. Rozuměj, jako „ten Havlův zelinář“.

Minář tím vzbudil pochybnosti, zda vůbec Havlovu Moc bezmocných četl, neboť zelinář v ní nevyvěšuje do své výlohy protivládní hesla, nýbrž režimní propagandu, nota bene aniž by jí sebeméně věřil. A není tak symbolem sebevědomého občanského postoje, nýbrž všudypřítomného normalizačního pokrytectví. Ale i kdybychom tuhle školácky nepodařenou interpretaci klasického Havlova eseje Minářovi prominuli, pořád tu zůstává fakt, že zkrátka nechápe ani základní principy toho, jak občanská společnost bojuje s mocí.

Občanská hnutí všude na světě získávají navrch nad vládní mocí ve chvíli, kdy jsou schopna masově odepřít poslušnost a systematicky vládní moc zbavovat pilířů, na kterých stojí. V plné síle jsme to viděli před pár dny ve Španělsku, kde vláda okamžitě po paralýze celé země čtyřmiliónovou generální stávkou prosadila zákony na řešení bytové krize, nebo ve Francii, kde vláda ustupuje požadavkům neposlušného studentského hnutí.

Co svět světem stojí, klíčových společenských změn dosahovali lidi skutečně neposlušní, Minářovým dějinami nepoučeným slovům o klidné síle občanské společnosti navzdory. Mimochodem, kdyby si Mikuláš Minář Moc bezmocných přečetl, zjistil by, že Havlem doporučované strategii daleko spíše odpovídá postup španělských či francouzských protestních hnutí, zatímco Minářova líbivě mírná slova o „klidné síle“ daleko spíše odpovídají reformistickým snahám různých představitelů SSM.

Co si budou lidi dávat do oken a vitrín, je Babišovi úplně jedno, a vydávat to za neposlušnost v duchu Havlovy Moci bezmocných je taková trapnost, že v neděli patrně nechybělo mnoho k tomu, aby bývalý prezident vstal z hrobu a osobně přišel Minářovi za jeho takticky plytké a věcně nesprávné extempore vyhubovat: „Pardon, Mikuláši, ale takhle jsem to nemyslel.“

Stejně tak Babišem samozřejmě nepohne další petice. Minářovy plytké výzvy reálně obracejí vniveč občanské odhodlání a tím pádem nepřispívají k oslabování Babišovy podlomené pozice vůbec ničím.

Programová bezradnost chvilkařů

Ani k programové vizi, která by mohla Babiše porazit, nepřispěl v neděli Mikuláš Minář vůbec ničím. Ani jeden ze čtyř požadavků totiž nepostihuje hlavní problémy, které tu lidé dnes řeší. Požadavek stáhnout zákon o zrušení poplatků veřejnoprávních médií je vzhledem k situaci a tématu demonstrace logický a správný. Podle průzkumů veřejného mínění však nedisponuje ani nadpoloviční společenskou podporou.

Dále chvilkaři požadují dialog, jiný, méně silový způsob výkonu moci a zbavení vlivu SPD nad tuzemskou obranou. Skoro se tak zdá, že se Mikuláš Minář spokojí s tím, když bude Babišova vláda lépe komunikovat svoje kroky, bude je prosazovat méně silovým způsobem a přání tuzemských zbrojařů v čele s oligarchou Strnadem nebudou naplňovat Okamurovi rasisté, ale někdo z ANO. Kdyby chvilkaři vybírali na letenskou demonstraci vstupné, chtěl bych vrátit peníze.

Náznaky programu, který může Babiše porazit, tak do demonstrace nakonec vnášeli až další mluvčí. Jako když zástupce odborového svazu OS Media zkritizoval vládní snahu vykostit veřejnoprávní média, ale i plánovanou legalizaci švarcsystému, spisovatelka Klára Vlasáková — dosti nesměle — pojmenovala klíčové sociální problémy, zemědělci kritizovali oligarchizaci svého odvětví nebo odvolaný náměstek správy krkonošského národního parku Jakub Kašpar zpřítomnil aroganci současné moci, ztělesněné novým ředitelem Krkonošského národního parku Petrem Moravcem.

Člověk se ale nemůže zbavit dojmu, že by si všichni tito lidé zasloužili lepší občanskou organizaci a kvalitnější reprezentaci, než jaké jim v současnosti Milion chvilek pro demokracii nabízí. Těch skoro čtyři sta tisíc lidí na Letné si zaslouží lepší pojmenování toho, co se v České republice dneska děje, než do ztracena vyznívající neustálé opakování stejného morálního kýče, který jim Mikuláš Minář dokola servíruje.

My všichni, kdo každodenně pracujeme na pádu současné krajně pravicové autoritářské vlády, si zasloužíme kvalitnější debatu o strategiích občanské společnosti. Stovky dobrovolníků a dobrovolnic zajišťujících organizaci letenské demonstrace si zaslouží, aby jejich vyčerpávající a neviditelnou práci někdo přetvořil v smysluplnou a efektivní politickou akci.

Zatímco český stát je v zajetí Babišova podnikatelského projektu, hlavní proud občanské společnosti je zajatcem strategické a programové bezradnosti Milionu chvilek pro demokracii. Naštěstí se však politická gravitace netočí kolem Mikuláše Mináře.

Jako houby po dešti v posledních letech vyrůstají iniciativy a hnutí, které mají ambici organizovat lidi a řešit klíčové problémy tohoto státu. Jestli to nakonec k porážce Babiše bude stačit, teprve uvidíme. Po nedělní demonstraci se však zdá jisté, že změna poměrů v České republice nenastane s přispěním Mikuláše Mináře a jeho iniciativy, ale jim navzdory.