Večerníčkova čepice stačit nebude. Generace Z má právo chtít víc

Albert Husák, Veronika Tůmová

Budeme-li opatrní, nedosáhneme ničeho. Ba co víc, ztratíme i to, co máme. Je namístě hájit veřejnoprávní média, jakkoli selhávají. Je ale namístě také jasně říct, že nás ohrožuje oligarchizace a fašizace. Jsme Gen Z a tohle se nás týká.

↗
Politická mobilizace potřebuje emoce, společné příběhy, identitu a srozumitelné symboly. To vše pomáhá utvářet kolektivního ducha, s nímž se může každý jednoduše ztotožnit. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je symbolem nahrazen politický obsah. Foto Andrea Myška

Je namístě zbavit se představy, že politický úkol naší generace spočívá pouze v zachování toho, co vybojovaly generace předchozí, a začít bojovat o budoucnost vlastní.

V době, kdy generace Z zaplňuje ulice po celém světě a bojuje za svoji budoucnost, se odpor mladých začíná projevovat i u nás. České studentky a studenty ve velkém mobilizoval pokus o omezení nezávislosti veřejnoprávních médií. Plánované změny jejich financování, poprvé projednávané v dnes již symbolických 4:36 ráno, donutily reagovat mnohé instituce a tisíce lidí vyšly do ulic po celé republice.

Navzdory plnému respektu k aktuálnímu dění se však musíme ptát, proč impuls k široké mobilizaci nepřišel už dřív. Proč spouštěčem nebyl kolektivní hněv na nové magistrátní koalice, které zhusta ignorují pro nás existenční krizi bydlení, ani alarmující přístup vlády k ekologickým a sociálním problémům. Jako mladé, často studující, by nás měla také rozhodně zajímat připravovaná novela zákona o vysokých školách, která se bude snažit přímo omezit jejich autonomii.

Zaznívají názory, že veřejnoprávní média ztrácejí pro mladší ročníky relevanci. To je ale příliš zjednodušený pohled na věc. Gen Z dnes konzumuje obsah jiným způsobem, veřejnoprávní média jsou však důležitou institucí pro všechny části společnosti bez ohledu na věk. V naší kapitalistické době hrají nezastupitelnou roli také v kulturním sektoru, kde pomáhají projektům, které by pouze na základě tržní logiky nemohly vzniknout.

Kdo ale sledoval, jakým způsobem ČT informuje o roky trvající genocidě v Gaze, se musel sám sebe ptát, jestli má opravdu smysl za takové zpravodajství bojovat. Toto selhání ČT dobře odhaluje potenciální nebezpečí spojené s fungováním veřejnoprávních médií, vahou jejich hlasu i tím, co se může stát, když přestanou být objektivní a selžou ve svých základních hodnotách a povinnostech. Kritika přístupu ČT ke Gaze zaznívala dlouhodobě, nikdy se ale nepodařilo dosáhnout jakéhokoli odsouzení ze strany větší části společnosti, natož pak proniknout do českého mainstreamu.

Požadovat zachování veřejnoprávnosti i přesto smysl má. Rozlišovat mezi nutnou kritikou veřejné instituce a obranou její nezávislosti je totiž základem demokratického uvažování.

V aktuální situaci tedy nebojujeme pouze za Českou televizi a Český rozhlas. Snažíme se především zabránit tomu, aby se kontrola komunikačních prostředků dostala do rukou určité skupiny lidí. Ta by pak totiž mohla jejich prostřednictvím jednoduše obhajovat svou politiku či pohled na svět, a napřímo tím ohrožovat celou společnost.

Řekněme si, co je špatně

Nabízí se otázka, proč ani mladí lidé zatím nepojmenovávají problémy české společnosti komplexněji. Jako by nám bylo v době dospívání předkládáno, že hodnota politického protestu se určuje počtem lidí, kteří se ho zúčastní. A není proto namístě tříštit síly tím, že by se tematizovaly záležitosti, které by mohly kazit náladu lidem stojícím vedle nás, kteří přitom nejsou rozhodnutími jednotlivých vlád přímo existenčně ohroženi.

Absurdita celé situace ještě narůstá, když si uvědomíme, o jakých „tabuizovaných“ tématech vlastně mluvíme. Vláda Andreje Babiše (ANO) v létě poslala do Poslanecké sněmovny novelu, která by legalizovala švarcsystém, a tím ohrozila postavení velkého množství zaměstnanců a zaměstnankyň v ČR, včetně těch, kteří pracují právě v České televizi a Českém rozhlase.

Pokud by česká generace Z měla pocit, že se jí to (zatím) dostatečně netýká, stačí se podívat na ministerstvo práce a sociálních věcí. Tam se totiž aktuálně navazuje na práci Mariana Jurečky (KDU-ČSL) a minulé vlády. Již dnes přicházejí českým studentům a studentkám vyrozumění o tom, že na novou formu superdávky nemají nárok, protože nebydlí u svých rodičů. Argument je to tak nelogický, že se proti němu už několik lidí ohradilo u českých soudů a ty jim začínají dávat za pravdu.

Generace Z v poslední době potvrdila, že má sílu měnit zaběhlé pořádky. Z Francie k nám ve velkém přicházejí obrazy hořících aut a rozbitých výloh, málo se ale mluví o tom, co stálo na počátku těchto protestů — obrovské rozdíly mezi kvalitou výuky na státních a soukromých školách. Tamní mladí lidé se cítí jednoduše podvedeni systémem, protože jsou znevýhodněni jen kvůli tomu, do jaké sociální třídy se narodili.

V České republice je v posledních letech skoro nemožné dostat se na vysněnou střední školu. Rodiny tedy hledají alternativy a naději v soukromých školách, a to nemůže vést k ničemu jinému než k postupné privatizaci českého školství. Nemusí to tedy trvat dlouho a čeští žáci budou postaveni před stejnou situaci jako ti francouzští.

Kam chceme dojít?

Odpor může být radikální, a přitom striktně nenásilný. Tak tomu bylo i během dvouletého boje srbského studentstva proti korupci, netransparentnosti a politickému tlaku ze strany vládních představitelů jejich země.

Forma protestu vedla k zásadním a konkrétním výsledkům. Součástí úspěchu byla jak decentralizace hnutí, tak mobilizace celé společnosti — od lidí pracujících v zemědělství až po univerzitní profesory. Situace v Srbsku je a byla naprosto odlišná, přesto bychom si z ní mohli v lecčem vzít příklad. Kultura protestů tamního hnutí byla srozumitelná a jasně komunikovala jeho požadavky.

Politická mobilizace potřebuje emoce, společné příběhy, identitu a srozumitelné symboly. To vše pomáhá utvářet kolektivního ducha, s nímž se může každý jednoduše ztotožnit. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je symbolem nahrazen politický obsah.

Současná česká protestní „mytologie“ se vyvíjí jen velmi pomalu a okrajově. Jsme generace, která sametovou revoluci nezažila, a přesto jsme se stali jejími nejaktivnějšími promotéry. Rétorika i symboly se cyklí. Staly se pevnou součástí důležité historické zkušenosti, kterou nám připomínají. Jisté propojení dává smysl i vzhledem k tomu, jaká byla situace médií v době normalizace. Reflektovat tyto skutečnosti je ale jistě možné i jinak a tato ohlédnutí by se neměla stát jediným prostředkem společenské soudržnosti.

Novým symbolem současných demonstrací se stala Večerníčkova čepice. Tento dětský symbol zároveň jako by definoval aktuální dynamiku českých protestů. Jsou to poklidné demonstrace, které dokážou mobilizovat tisíce lidí, vytvořit pocit sounáležitosti a na chvíli nám připomenout, že společenská změna je možná. Ukazují nám, že jsme se dokázali sejít, nikoliv však nutně to, že víme, kam chceme dojít. Proto by možná bylo nejlepší zbavit se představy, že politický úkol naší generace spočívá pouze v zachování toho, co vybojovaly generace předchozí, a začít bojovat o budoucnost vlastní.

Jak jsme zmínili, existuje spousta věcí, které mladé lidi ohrožují. Kolektivní odpor vůči nim ale zatím nepřichází. Možná i proto, že po vznesení konstruktivních požadavků přichází na řadu nálepkování aktivních lidí třeba jako komunistů, čímž se jakákoliv jejich snaha v očích veřejnosti okamžitě znevěrohodňuje. Komunismus ale není aktuálně největší hrozbou české společnosti. Tou je naopak oligarchizace, populismus a pokus o normalizování fašistických postojů. Než si ale tyto skutečné hrozby naplno přiznáme, může být kvalita demokracie a života v našem státě v takovém stavu, že najít cestu zpět bude trvat roky.