Odkaz 17. listopadu: Naslouchat těm, jejichž životní zkušenost je jiná než naše
Miroslav ŠtrossDemokracie neznamená jen svobodné volby. Záleží také na tom, zda lidé cítí, že někoho zajímá jejich hlas a každodenní starosti, a zda jim demokracie dokáže zajistit podmínky pro důstojný život. Právě na tom dnes závisí její důvěryhodnost.
Letos jsem měl příležitost promluvit při výročí 17. listopadu. Při přípravě jsem si uvědomil, jak moc se pro mě význam tohoto dne proměnil. Většinu života jsem ho vnímal jako den poděkování. Poděkování studentům roku 1939, kteří za odpor proti okupaci zaplatili svobodou i životem. A lidem roku 1989, kteří vyšli do ulic, aniž tušili, jak to dopadne. V posledních letech se ale 17. listopad znovu stává tím, co slibuje jeho název: dnem boje za svobodu a demokracii.
Není to boj proti okupační armádě ani proti tajné policii. Je to zápas o to, zda bude politika sloužit úzkým osobním zájmům, nebo vytvářet podmínky pro důstojný život všech. Stále častěji se mi vybavují slova Václava Havla: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
Havlova slova platí dnes snad víc než kdy dřív. Sledujeme vzestup krajní pravice a populistických politiků i rostoucí vliv oligarchů a velkých firem na chod státu. Spojuje je snaha využívat politickou moc k prosazování vlastních zájmů, nikoli k řešení společných problémů. Pozornost od toho odvádějí rozdělováním společnosti, vyvoláváním strachu, šířením dezinformací a kulturními válkami. Viníkem je pokaždé někdo jiný: menšiny, Evropská unie, NATO, vědci… Kdokoli, jen ne oni.
Letos nemohl být tento kontrast zřetelnější. Zatímco si lidé na Národní třídě i jinde v zemi připomínali odvahu postavit se útlaku, předseda vlády Andrej Babiš odletěl do Izraele. Na pozvání premiéra Benjamina Netanjahua, na kterého Mezinárodní trestní soud vydal zatykač pro podezření ze spáchání válečných zločinů, tam oslavil Den boje za svobodu a demokracii — v zemi, která Palestincům dlouhodobě upírá svobodu. I to vypovídá o tom, jak dnes zacházíme s hodnotami 17. listopadu.
Odmítnout tuto politiku je teprve začátek. Musíme se ptát, proč nachází tolik příznivců. Svět se rychle mění a pro mnoho lidí je stále méně srozumitelný. Přibývá těch, kteří pracují na plný úvazek, a přesto sotva zaplatí nájem. Mladí lidé nevidí cestu k vlastnímu bydlení, natož k jistotě ve stáří. Kdo žije v nejistotě, je unavený a ztrácí naději, může v líbivých slovech a jednoduchých řešeních najít alespoň příslib změny. Populisté nezískávají podporu proto, že by nabízeli odpovědi. Dokážou však — přinejmenším rétoricky — dát lidem najevo, že se o jejich obavy zajímají.
Nejsme v tom sami
Není to jen český problém. Ve Francii vyšli v říjnu do ulic středoškoláci. Začalo to protesty proti chybějícím učitelům, přeplněným třídám a zchátralým budovám, později se k nim přidaly demonstrace proti drahotě. U nás jsme slyšeli hlavně o rozbitých výlohách, mnohem méně o tom, proč mladí lidé protestují.
Ve Španělsku 11. listopadu poprvé po čtrnácti letech zastavila zemi generální stávka. Svolaly ji obě největší odborové centrály spolu se svazy nájemníků poté, co parlament odmítl vládní opatření na ochranu nájemníků a premiér Pedro Sánchez vypsal předčasné volby. Miliony lidí tím řekly jednoduchou věc: nemůžeme si dovolit bydlet. To nejsou kulturní války. To jsou otázky důstojného života.
Oligarchii, krajní pravici ani populismus neporazíme pouhým opakováním toho, co fungovalo v roce 1989. Tehdy se lidé dokázali spojit v odporu proti režimu. Dnes se nabízí podobná představa: že stačí, abychom se spojili u voleb, získali většinu a bude klid.
Nebude. I kdybychom příští volby vyhráli, lidé, kteří dnes volí ze strachu a hledají jednoduchá řešení, nezmizí. Zůstane jejich únava, vysoké nájmy i obavy o budoucnost dětí. A za čtyři roky může přijít někdo další s ještě jednodušším řešením a hlasitějším viníkem.
Politika vlastních zájmů těží z toho, že si lidé přestávají důvěřovat. Že soused, známý nebo člen rodiny, který volil jinak, se stává nepřítelem. Proto její voliče nesmíme soudit ani považovat za hlupáky. Musíme pochopit, co je k takové volbě vede, a nabídnout jim politiku, která se jejich problémy skutečně zabývá a dokáže je řešit. Jen tak lze oslabit to, z čeho populisté čerpají nejvíc: pocit lidí, že se o ně zajímají jen oni.
V roce 1989 lidé zvonili klíči, protože chtěli zpátky svůj hlas. Dnes ho máme. Otázka je, jestli umíme také naslouchat. To je odkaz 17. listopadu, který bychom si měli připomínat nejen jednou do roka. Svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí ani dědictvím, které nám jednou provždy připadlo. Pečovat o ně znamená zajímat se i o ty, jejichž životní zkušenost je jiná než naše.
