Gaza a svátek demokracie

Filip Outrata

To, že se český premiér Babiš rozhodl oslavit 17. listopad oficiální návštěvou Izraele, je pro současnou českou realitu příznačné. Nikde na světě se Česká republika nepodílí na porušování lidských práv tak jako svou podporou Izraele.

↗
Zatímco Izrael stále blokuje přísun humanitární pomoci do Gazy, lidé tu přežívají v naprosto nevyhovujících podmínkách. Foto Umar al-Kattá, AFP

V pátek 6. listopadu zasáhly Pásmo Gazy silné podzimní přívalové lijáky. Déšť zaplavil stany, ve kterých žije většina, odhadem 1,4 milionu, z více než dvou milionů obyvatel. Rodiny s dětmi a staří lidé jsou nuceni přežívat v naprosto nevyhovujících podmínkách, vystaveni chladu, nemocem, ve stanech poničených záplavami a větrem.

Stany a jiné předměty dvojího určení

Za této situace Izrael, který přímo ovládá až sedmdesát procent území Pásma Gazy, včetně všech hraničních přechodů (i Rafahu na hranici s Egyptem), silně omezuje dovoz nových stanů. Podle údajů OSN zhruba 150 tisíc stanů tak čeká mimo území Gazy na to, až budou moci být dovezeny přes některý ze tří fungujících hraničních přechodů.

Podle listu The Guardian Izrael dovoz například stanových tyčí nebo generátorů elektrické energie jakožto „předmětů dvojího určení“, potenciálně zneužitelných k výrobě zbraní, zakazuje humanitárním organizacím, ale povoluje jej soukromým dovozcům.

Tato politika, kterou Izrael provozuje dlouhodobě, má za cíl oslabit humanitární organizace, zejména UNRWA, spadající pod OSN, proti nimž izraelská vláda bojuje různými formami. A na druhé straně slouží k vytvoření systému, ze kterého mohou profitovat jedinci na izraelské, egyptské, ale i palestinské straně.

Podle Guardianem citovaného palestinsko-amerického bloggera Ahmeda Alkhatiba, známého odpůrce Hamásu a kritika propalestinských aktivistů, při dovozu komerčního zboží do Gazy tamní obyvatelé platí daně a poplatky na jedné straně Hamásu v Gaze, na druhé straně obchodníkům v Izraeli. „Gaza byla a vždy bude pro izraelskou ekonomiku důležitým trhem,“ uzavírá Alkhatib.

Pro obyvatele Gazy z toho vyplývá jediné: pokud vůbec mohou sehnat například vybavení na opravu stanu nebo stan nový, je to pouze za vysoké ceny. Aktuálně se pohybují v přepočtu od osmi tisíc korun. Za velký stan, ve kterém může žít rodina, se ale platí podstatně víc, až patnáct tisíc. Je zřejmé, že pro většinu rodin, žijících bez stálého příjmu doslova „z ruky do úst“, je to nedosažitelné.

Vybavení stanů se stalo předmětem sporu mezi Izraelci a americkým velením v rámci Civilně-vojenského koordinačního centra (CMCC), které bylo ustaveno na podzim 2025 jako nástroj pro usnadnění poválečné obnovy Gazy. Američané sestavili seznam položek, které by měly být vyňaty ze seznamu zboží dvojího určení, jako například kovové stanové tyče. Izrael ale omezení na žádné z těchto předmětů nezrušil.

Využívání kategorie „dvojího určení“ jako nástroje ekonomické kontroly má starší historii, podle izraelské lidskoprávní občanské organizace Gisha, založené v roce 2005, platilo omezování dovozu mnoha druhů k životu potřebného zboží již od stažení izraelských osadníků z Gazy armádou v témže roce. Na seznamu v posledních dvou letech pak byly například solární panely, berle, invalidní vozíky či chodítka.

Útoky na nemocnice a mezinárodní tlak

Také léky a zdravotnické přístroje a další vybavení podléhají omezení. Podle listopadové zprávy Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) v říjnu 2026 chybělo v Gaze 42 % léků všech typů, okolo 55 % léků pro chemoterapii a dokonce 73 % přístrojů a materiálu pro kardiochirurgii.

Vedle toho stále pokračuje izraelské bombardování zbývajících částečně funkčních nemocnic v Pásmu Gazy. V noci z 11. na 12. listopadu byla zasažena Násirova nemocnice v Chán Júnisu, zajišťující lékařskou péči pro zhruba milion obyvatel jižní části Pásma Gazy. Zasažen byl operační sál a zemřelo šest lidí včetně chirurga.

Jako vždy při izraelských útocích na zdravotnická zařízení v Gaze, kterých podle generálního ředitele Světové zdravotnické organizace bylo od října 2023 již více než tisíc, šlo podle Izraele o zásah proti bojovníkům Hamásu, ale to nelze nezávisle ověřit, protože Izrael nepovoluje vstup zahraničním pozorovatelům a žádné důkazy nepředkládá.

V posledních dnech přibývá výzev ze strany mnoha států, aby Izrael neomezoval přísun humanitární pomoci do Gazy. Skupina třiapadesáti zemí vedených Velkou Británií, Katarem a Jordánskem zahrnuje mimo jiné Austrálii, Kanadu, Francii, Indii, Itálii, Japonsko, Mexiko, Nizozemsko, Polsko, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko či Turecko. Netřeba asi dodávat, že Českou republiku nikoli.

Samostatné prohlášení vydala Evropská unie, která vyzvala k respektování mezinárodního práva, zajištění neomezovaného přísunu humanitární pomoci, umožnění práce agentur spadajících pod OSN a mezinárodních humanitárních organizací.

Jako poslední se přidali ministři zahraničí Austrálie, Kanady, Itálie a Velké Británie, kteří ve společném prohlášení konkrétně zmínili oněch 150 tisíc stanů zadržených před hranicí a vyzvali k okamžitému vpuštění humanitární pomoci v co nejvyšší míře.

Oslavit svátek demokracie v Izraeli?

V této situaci český premiér Andrej Babiš odjel na narychlo naplánovanou cestu do Izraele, v rámci níž se oficiálně setkal se svým protějškem Benjaminem Netanjahuem. Český premiér tak podle všeho učinil, aby se vyhnul povinnosti položit 17. listopadu květinu na Národní a čelit občanskému nesouhlasu. Jistě mohl využít faktu, že izraelský premiér, poražený v nedávných parlamentních volbách, nemá co do oficiálních zahraničních návštěv příliš plný diář: od začátku roku přijal pouze albánského premiéra, indického premiéra a prezidenta Argentiny.

O několik dní dříve naopak zavítal do České republiky Josi Dagan, předseda Regionální rady Samaří, předák izraelského osadnického hnutí a člen Netanjahuova Likudu. Setkal se mimo jiné s ministrem Borisem Šťastným (Motoristé sobě) nebo poslanci ANO Denisem Doksanským a Miloslavem Janulíkem. Z větších českých médií informoval o návštěvě pouze Deník N.

Pikantní na věci je, že krátce předtím nebyl Dagan, představitel stále radikálnějších a násilnějších židovských osadníků v severní části Západního břehu, vpuštěn do Francie. A to i kvůli jeho deklarované podpoře židovského znovuosídlení Gazy.

Česká republika je ale pro osadnické hnutí dlouhodobě oblíbeným partnerem: dosud vždy zablokovala sankce proti osadnickým radikálům na půdě Evropské unie. Spojenectví České republiky a Izraele, ke kterému se po vzoru všech svých předchůdců hlásí i Andrej Babiš, nabývá stále více podoby spojenectví politických extremistů na obou stranách. Pro pravicové extremisty ze všech zemí světa je ostatně Izrael stále přitažlivějším partnerem.

Testování demokracie

Z jednoho úhlu pohledu ale dává připomínka 17. listopadu právě v Izraeli smysl. Pokud se v těchto dnech někde testuje demokracie jako politický systém, pak je to právě v Izraeli. Ve volbách do izraelského parlamentu Knesetu na konci října získaly nebývalý počet mandátů strany zastupující arabskou, palestinskou pětinu izraelského obyvatelstva.

Netanjahu se již těsně po volbách pokusil znevěrohodnit výsledek obviněním, že za nebývale velkým počtem hlasů pro arabské strany byly peníze ze zahraničí, konkrétně z Kataru. Obvinění ale nebyla ničím podložena, a naopak se dokonce objevila svědectví o tom, že kauza stála na uměle vyrobených důkazech, které bezpečnostním složkám dodal sám šéf premiérovy kanceláře Ido Norden.

Není divu, že Netanjahuův rival Gadi Eisenkot mluví o tom, že Netanjahu je „zřetelnou, přímou a bezprostřední hrozbou pro izraelskou demokracii“. Kritici často opakovaného klišé o Izraeli coby „jediné demokracii na Blízkém východě“ přitom dlouhodobě a zcela správně upozorňují, že je to demokracie jen pro některé.

I arabští občané Izraele jsou co do reálných práv v horším postavení — například v možnostech výstavby, rozvoje infrastruktury, financování škol a podobně. Ještě horší je postavení obyvatel Izraelem ilegálně okupovaného Východního Jeruzaléma, o situaci na ilegálně okupovaném Západním břehu nemluvě.

V Izraeli se nyní vyjednává o tom, zda vznikne vláda současné opozice s podporou arabských stran, nebo „národní koalice“ Netanjahua a Eisenkota, která by arabské strany vyloučila. Důležitou roli hraje využívání strachu z Íránu. Na další případné válečné dobrodružství už ale bude zřejmě Izrael sám, protože i kdyby pro Donalda Trumpa nebyly zdrcující výsledky voleb do Kongresu dostatečným poučením, nová demokratická většina v obou komorách amerického parlamentu by pokračování války proti Íránu znemožnila.

Mnozí v České republice — a jistě i v jiných zemích světa — se ptají, jak dění v Izraeli a Palestině souvisí s tím, o co se hraje u nich doma, jak souvisí se svobodou, demokracií a právním státem v jejich zemích. Dalo by se odpovědět jednoduše a zcela výstižně, pro mnoho lidí však příliš obecně a nekonkrétně: svoboda, demokracie, lidská práva tvoří jeden a nedělitelný celek. Kdo dělá v těchto věcech ústupky na jedné, byť zahraniční frontě, bude je časem dělat i na té domácí.

Když to ale obrátíme a formulujeme pozitivně, zní to lépe: kdo se učí citlivosti k lidským právům, svobodě, demokracii a spravedlivé společnosti na komplikovaných zahraničních případech, bude o to citlivější a důslednější v prosazování svobody, demokracie, právního řádu a spravedlivé společnosti doma. Ať mír dál zůstává s touto krajinou a dostane se ho i Gaze a všem krajinám vzdáleným!