„To, co se teď v Gaze děje, mě děsí. Cítím, že nad námi zase visí stín hladomoru. Lidé chodí ulicemi, hledají jídlo ve stáncích a obchodech, a někde není vůbec nic. Lidé stojí v dlouhých frontách, jen aby dostali chleba. A tam, kde nějaké jídlo mají, jsou ceny tak vysoké, že hodně rodin si nemůže dovolit koupit ani ty nejzákladnější potraviny.“

Tato slova mi před pár dny napsala moje kamarádka Angham Al-Najjar, která s celou rodinou žije už tři roky ve stanu v Chán Junis v Gaze. Z jejich domova v Khuz´a je vyhnala armáda a následně ho srovnala se zemí. Angham, která je vystudovaná sociální pracovnice, má přezdívku Nana, což znamená, jak mi vysvětlila, soucit, milosrdenství, měkkost a laskavost. Píšeme si už půl roku skoro denně, posílá fotky, popisuje mi svůj život. Já se snažím sbírat od přátel peníze a posílat jí je.

Jako vysídlená rodina v táboře pro vnitřní uprchlíky totiž nemají žádný způsob, jak si normálně vydělat na živobytí. Nana peníze od nás využívala vždycky i na pomoc svému okolí — například kupovala jídlo pro rodiny, které na tom byly nejhůř, dvakrát objednala cisternu vody pro celý tábor, když se vody zvláště nedostávalo. Dnes ale už to, co jsme zatím schopni posílat, nestačí ani pro její rodinu.

Nana mi napsala: „Jedna z mých největších obav se týká malého Abdulláha, který stále ještě závisí na mléku. Snažím se ho kojit, zkouší pít dlouhé hodiny, ale má ode mě velmi málo mléka. Vím, že potřebuji dostatek výživného jídla, abych mohla kojit. Jak ale můžu kojit své dítě, když nemám dost jídla ani pro sebe? Tenhle strach mě pronásleduje každý den a modlím se, abych se nikdy nedostala do bodu, kdy ho nebudu moci nasytit.“

Jako většina matek v Gaze musí Nana přikrmovat dítě kojeneckou stravou, protože ženy kvůli chronické podvýživě a stresu často nemohou kojit plnohodnotně nebo vůbec. Tříměsíční Abdulláh má zatím dost mléka, byť umělého. Ale cena kojeneckého mléka v obchodech v okolí stoupá.

V tuto chvíli stojí čtyřsetgramová plechovka kojenecké výživy asi 300 až 400 Kč a dítěti vydrží jen asi tři dny. Podobně dramaticky rostou ceny chleba — kilo chleba stojí přes 80 Kč, pytel mouky přes 1400 Kč — zeleniny a dalších potravin. Celá rodina už jeden hladomor zažila a děsí se dalšího.

Nana má kromě Abdulláha ještě tři další děti: syn Juda má dvanáct let, dcery Alaa a Maria mají deset a šest. I oni potřebují jíst. Chodí do nedaleké školy UNICEF, i když jen na tři hodiny denně. Nemají už dostatek oblečení, potřebují boty a školní brašny. Zatím nosí učivo v plastovém pytli na odpadky. Také by si přály každý aspoň jednu hračku. Ale to jim zatím nemůžeme splnit, protože všechny peníze, které seženeme a pošleme Naně, jdou teď na jídlo.

Ale co bude s ostatními rodinami? Bude se opakovat scénář z minulých let, kdy lidé, a zejména malé děti, budou umírat hlady a svět bude opět nečinně přihlížet? Už víc než rok trvá bezzubé „příměří“, při kterém Izrael nedodržel ani jedinou podmínku první fáze.

Armáda pronikla hlouběji do srdce Gazy a dva miliony lidí se tak tísní v necelé třetině svého původního, již tak velmi malého území. Izrael také nadále střílí civilisty a je přímo zodpovědný za hlad v Gaze, protože ovládá — a omezuje — přísun veškerého zboží do Gazy. Úmyslně blokuje i dovoz materiálů k opravě rozbité kanalizace, takže mezi stany a v ruinách domů, kde žije většina Gazanů, pobíhají velcí hlodavci a zhoršují už tak katastrofální hygienickou a epidemiologickou situaci.

Nana už mi víckrát psala, že se bojí hmyzu a také velkých hlodavců, kteří pobíhají v okolí a lezou i do stanů. Používá proti nim pasti i insekticidy. Ale stejně drží malého Abdulláha skoro pořád v náručí, protože v okolí nedávno hlodavci jedno malé dítě silně pokousali.

„Malého Abdulláha chovám v náručí, hlavně když spí. Vyčerpává mě to, ale je to moje miminko. V těchto podmínkách si netroufám naplno usnout, když vidím, že může být v nebezpečí. Sním o dni, kdy ho budu moci bezpečně uložit do jeho vlastní postýlky a zavřít oči beze strachu,“ vypráví mi. Jak dlouho bude trvat, než se tenhle Nanin sen uskuteční?

„Děkuji ti z celého srdce, že na mě a mou rodinu stále myslíš a snažíš se, aby naše hlasy byly slyšet. Neumíš si ani představit, co to pro mě znamená, že nám někdo naslouchá a skutečně se zajímá o to, co v Gaze musíme prožívat,“ napsala mi Nana.

Gazanský lékař Izzeldin Abuellaish ve své knize Nebudu nenávidět, podle níž byl nedávno natočen i stejnojmenný film, hovoří o tom, že pro zajištění spravedlnosti a míru by měly v Gaze začít „promlouvat silnějším hlasem“ ženy a dívky.

Zachovejme si tedy sílu a naději a snažme se, aby byly hlasy dívek a žen, jako je Nana, více slyšet. Žen, které navzdory téměř nepředstavitelné každodenní zátěži a nejistotě vždy znovu vstanou a pečují o svou rodinu a lidi ve svém okolí.

Snažme se podle svých sil měnit také atmosféru v České republice, která — navzdory stále zřejmějším fašizujícím a kolonialistickým tendencím v izraelské vládě a společnosti — zůstává možná nejoddanějším spojencem Izraele v Evropě.

Ve znamení naděje jsme založily i tento profil na darovací platformě, kde můžete přispět na to, aby Naniny děti přece jenom dostaly školní brašny, boty, nové oblečení a snad i hračky, které si tolik přejí.