Den před izraelskými volbami jsem procházela bohatou čtvrtí v západním Jeruzalémě, plnou parků a zeleně, jen pár minut chůze od rezidence prezidenta Jicchaka Herzoga. Mířila jsem na schůzku s expertem na práva palestinských občanů Izraele, s nímž jsem chtěla pořídit rozhovor o volbách, ve kterých se očekávala vysoká účast palestinských voličů.

Ze skluzavek na nedalekém hřišti seskočily tři děti, kterým mohlo být nanejvýš tak sedm, osm let, a rozběhly se ke mně. Jedno z nich se zeptalo, koho budu volit. Zvláštní otázka u takhle malých dětí, pomyslela jsem si v duchu.

Odpověděla jsem, že se chystám volit Sjednocenou kandidátku. Vůdce té party se mě zeptal: „A co je to Sjednocená kandidátka? To je Bibi?“ Ne, řekla jsem a vysvětlila jsem mu, že je to sdružení několika arabských stran.

„Takže vy nebudete volit Netanjahua?“ zeptal se kluk.

Ne, odpověděla jsem. Plivl na mě a ostatní děti mi ukázaly vztyčený prostředníček.

Nejspíš si myslely, že jsem Židovka, která opustila voličský tábor premiéra Benjamina Netanjahua. Ráda bych věděla, co by udělaly, kdyby zjistily, že jsem Palestinka.

Děti plivající na ženu ve středním věku zjevně žádného kolemjdoucího nevyvedly z míry.

Pro liberální sionisty se v těchto volbách rozhodovalo o limitech izraelské demokracie a také o tom, zda můžeme být její součástí i my jakožto Arabové. Čím víc ale nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že je tu ve hře něco mnohem hlubšího než pouhá nenávist k jedné menšině — jakkoli ta je ve společnosti hluboko zakořeněná. Reakce na sedmý říjen jen vynesla na světlo věci, které už dlouho doutnaly pod povrchem.

Kdekoli se rozhlédnete, na ulicích i kolem dálnic všude spatříte světelné nápisy, plakáty i předvolební billboardy, které varují Židy před hrozbou představovanou Palestinci a otevřeně volají po posílení okupace, vyhánění a deportací.

Palestinci žijící v Jeruzalémě nesmějí ani pípnout, pokud chtějí v této realitě přežít. Nemají právo si stěžovat na další samolepku či plakátek vybízející k jejich vyhánění a zabíjení.

Nejen v každé předvolební politické debatě, ale i na ulici často zaslechnete: „S Araby do vlády — nikdy.“ A veškeré diskuse se točí kolem toho, jak postavit koalici bez arabských hlasů.

Palestinci jdou k volbám kvůli vlastnímu přežití

Tři izraelské politické strany kandidovaly s programem, který otevřeně podporuje deportace, vysídlování a vyhánění Palestinců — a to i těch, kteří mají izraelské občanství.

Ministr financí a předseda strany Náboženský sionismus Becalel Smotrič postavil svou předvolební kampaň na myšlence „judaizace“ Galileje a Negevu, dvou oblastí v Izraeli s početnou arabskou komunitou. To vše pod taktovkou člověka, který by podle zákona měl být končícím premiérem, ale nadále zemi řídí — Benjamina Netanjahua.

Deník Haaretz analyzoval Netanjahuovy příspěvky na sociálních sítích v den voleb. V každém druhém končící premiér útočil na arabské voliče — čímž si také připravoval půdu pro následné zpochybnění regulérnosti voleb.

Odpověď palestinských občanů Izraele, kteří tvoří pětinu populace, přišla vzápětí. K volebním urnám se dostavili v masovém počtu a jejich strany získaly nevídaných devatenáct poslaneckých mandátů, čímž se staly třetím nejsilnějším politickým blokem v Knesetu po Netanjahuově Likudu a straně Jašar jeho vyzyvatele Gadiho Eizenkota.

Volit přišli vůbec poprvé i lidé, kteří doposud po celý život volby bojkotovali.

Nebylo to žádné náhlé prozření. Všichni Palestinci žijící v Izraeli dávno vědí, že jejich volební právo je tu jen proto, aby plnilo roli fíkového listu pro izraelskou demokracii, a účast ve volbách má na jejich reálné životy nulový dopad. V minulosti proto chodila k urnám jen polovina z nich.

Tentokrát to ale bylo jiné.

Izraelští Palestinci si uvědomují, že to, co se stalo v Gaze a co dnes pokračuje na okupovaném Západním břehu, může v budoucnu potkat i je. Izrael spáchal genocidu a prošlo mu to. V těchto volbách šlo o přežití: jejich hlas byl vyjádřením zcela existenciálního strachu.

Palestinský sociolog Amír Fachúrí řekl serveru Middle East Eye: „Když je v sázce holý život, mění se samotný smysl občanství. Nikdo by neměl chodit k volbám jen proto, aby přežil — na takovém základu nemůže demokracie fungovat. Jakmile se hlavní motivací stane pouhé přežití, pravidla běžné politické participace se hroutí a občanství ztrácí svůj symbolický i reálný význam.“

V „normální“ demokracii by podobný volební výsledek jako ten letošní znamenal vítězství opozice.

V Izraeli to ovšem zjevně neplatí. Prohra Netanjahuova politického bloku se proměnila v přehlídku rasistických výlevů, ve festival nenávisti vůči Palestincům.

Neexistují dobří a špatní Arabové

Izraelská televizní stanice Aruc 12 přinesla zprávu o tom, že bezprostředně po volbách narostly verbální projevy rasismu na sociálních sítích o čtyři sta procent. — většina z nich v reakci na obvinění, že „Arabové ukradli volby“.

Ajala Chasonová, dlouholetá novinářka působící ve izraelské veřejnoprávní televizní stanici Kan 11, tvrdila bez jediného důkazu, že někteří z devatenácti nově zvolených členů Knesetu ze stran Raam a Sjednocená kandidátka „převáděli finanční prostředky Hamásu“.

Chasonová, která se řadí k novinářům otevřeně podporujícím Benjamina Netanjahua, rovněž zpochybnila regulérnost voleb a prohlásila, že palestinští voliči obdrželi v rámci protiprávní kampaně za mobilizaci voličů obálky s penězi.

Zjevně nezáleží na tom, jaké jsou vaše politické postoje. Samotný fakt, že jste Arab, je dostatečným důkazem vaší viny.

Mansúr Abbás, lídr strany Raam, otevřeně přijal sionistickou linii, když uznal Izrael jako „židovský stát“, a vyzval k zavedení civilní služby pro palestinské občany. Přesto se s ním zachází úplně stejně. Z toho plyne jediné: i Palestinci, kteří se zcela vzdají vlastní národní identity, se nemohou stát součástí politického systému, určeného výhradně Židům.

Totéž potkalo také Lucy Aharíšovou, arabskou novinářku provdanou za izraelského Žida, který sloužil jako rezervista v bojových jednotkách izraelské armády během genocidy v Gaze. Aharíšovou ostře napadali prominentní představitelé Likudu. Icik Buncl, poslanecký kandidát Likudu, zveřejnil na síti Facebook příspěvek, v němž Aharíšové říká: „Můžeš chodit po našich ulicích, jak je libo, ale samotný fakt, že žiješ mezi námi, z tebe v žádném ohledu Izraelku nedělá. Nikdy nebudeš jedna z nás a nikdy nebudeš patřit k izraelskému národu.“

Nutno podotknout, že Aharíšová je odpůrkyní palestinských národních snah. Přesto o ní Buncl prohlásil, že je „cizorodým elementem, který nemá v této zemi skutečné kořeny“ a že „nikdy nebude skutečnou Izraelkou“. Svůj příspěvek uzavřel pohrůžkou: „Uvědom si, kde je tvoje místo.“

Arabové v Izraeli už nemohou přehlížet, že pro velkou část izraelské společnosti, dnes už možná i pro její většinu, neexistují žádní dobří a špatní Arabové. A nic na tom nezmění ani skutečnost že někteří přejdou na jejich stranu.

Palestinci podle nich nemají žádné právo v zemi žít či se podílet na jejím směřování — a měli by být z židovského státu vyhoštěni. Genocidou v Gaze nic neskončilo. Velmi podobný scénář by mohl pokračovat i v Izraeli samotném. A palestinské politické vedení by tento fakt nemělo přehlížet.

V rozhovoru pro jistou kanadskou rozhlasovou stanici jsem dostala otázku, jestli si myslím, že Palestinci přijdou v takto hojném počtu k volbám také příště. A jestli prý si myslím, že je tenhle výsledek povzbudil?

Hloupost té otázky mi vyrazila dech. „Povzbudil? Mě nic nepovzbudilo, cítím jen strach,“ odpověděla jsem.

Z anglického originálu How an election defeat triggered a carnival of racism against Palestinians, publikovaného internetovým deníkem Middle East Eye, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ.