Pracující bojovali za svá práva celé generace. Babišova vláda je teď ničí
Irena Ferčíková KonečnáBelgický ústavní soud potvrdil plná pracovní práva i pro ty nejvíce prekarizované profese, kdežto česká vláda osekává ochranu zaměstnanců a legalizuje švarcsystém. Každý pracující bez výjimky má mít právo na garanci sociálního bezpečí.
Boj za práva pracujících pro mě není politickou rekvizitou, ale dlouhodobou prací. Změnila se jen moje role — dnes v tomto zápase pokračuji z poslanecké lavice, kdy v České republice vzdorujeme tlaku na omezování základní ochrany zaměstnanců a lidí v prekarizovaných profesích.
Před pár dny mi přišla úžasná zpráva od Marianne z belgické odborové organizace UTSOPI. Belgický ústavní soud definitivně potvrdil, že osobám pracujícím v sexbyznysu náleží pracovní práva — nárok na placenou mateřskou dovolenou, nemocenskou a všechna standardní práva jako zaměstnankyním a zaměstnancům v jiných sektorech.
Tomuto historickému kroku předcházela mobilizace během pandemie covidu-19, kdy lidé v sexbyznysu propadli sítem jakékoli státní sociální pomoci. Belgická vláda však na rozdíl od jiných států začala se zástupci této skupiny jednat a připravila regulaci, která nemá v Evropě obdoby.
Zatímco země jako Nizozemsko, Německo či Rakousko zvolily cestu tzv. legalizace, která často vede ke striktní registraci, licencím či povinným zdravotním prohlídkám, což kritizuje i Světová zdravotnická organizace, Belgie se vydala cestou dekriminalizace. Vyňala tento sektor z trestněprávního rámce a zasadila jej přímo do zákoníku práce. Lidé v sexbyznysu tam mohou pracovat na standardní pracovní smlouvu se všemi garancemi jako v jakékoli jiné profesi.
Nicméně myšlenka postavit sexuální práci na roveň ostatních profesí se nelíbila všem. Někteří považují tuto „nejstarší profesi na světě“ za inherentně škodlivou — jak pro osoby v sex byznysu, tak pro společnost — a usilují o její úplné vymýcení, tedy abolici. Odpůrkyně a odpůrci podali stížnost u belgického ústavního soudu. V té době jsem ještě nebyla ve Sněmovně a spolupracovala jsem s řadou organizací občanské společnosti. Podařilo se mi mobilizovat skupinu těch nejlepších právníků a společně ve spolupráci s belgickými organizacemi a samotnými sexuálními pracovnicemi jsme zkompilovali robustní podklad pro belgické ústavní právníky.
Jedním z klíčových argumentů v debatě o sexuální práci je otázka lidské důstojnosti a tělesné autonomie. Belgický ústavní soud v tomto ohledu poskytl zásadní vodítko. Ve svém rozsudku zdůraznil, že posouzení lidské důstojnosti je etickou úvahou zákonodárce a že přiznání plných pracovních a sociálních práv při garantovaném sebeurčení pracujících lidskou důstojnost neporušuje. Ba naopak, upevňuje ji.
Vláda jde na ruku digitálním platformám
Tato úvaha ovšem daleko přesahuje konkrétní profesi sexuální práce. Tělo ke své práci totiž nepoužívají jen sexuální pracovnice. Je nástrojem výkonu práce vojáků a stavbařů, zdravotních sester a pečovatelek, skladníků, uklízeček či kurýrů, kteří i v dešti rozvážejí cizí večeře.
Důstojnost se v žádné z těchto profesí neměří tím, nakolik nám práce připadá „slušná“, ale tím, zda mohou pracující říct ne, zda jsou chráněni před úrazem a zda mají nárok na nemocenskou či odpočinek. Trh sám o sobě totiž žádné důstojné podmínky nevytvoří — ptá se jen po ceně, nikoli po tom, jakou daň si práce vybírá na zdraví a těle pracujících. Důstojnost byla vždy výsledkem pravidel, která si pracující dokázali vybojovat.
Teď, když čtu čerstvé rozhodnutí soudu, jsem dojatá. Nejenže nám belgický ústavní soud dal ve všech bodech za pravdu a argumenty abolicionistek — tedy osob usilujících o vymýcení prostituce jako takové — zcela odmítl. Belgické sex workers tak mají definitivně garantovanou plnou ochranu zákoníku práce.
Rozhodnutí soudu přichází v momentě, kdy jako poslankyně zblízka sleduji sílu nadnárodní lobby digitálních platforem. Ta se snaží chystaný zákon o platformové práci — který má garantovat základní práva kurýrním službám a řidičům pracujícím přes aplikace — vykastrovat a minimalizovat jakoukoli jejich skutečnou ochranu.
Komentář●Irena Ferčíková Konečná
Zákon o platformové práci je největší ranou pracovnímu právu za třicet let
Právě této lobby se v očích části veřejnosti i politiků téměř podařilo udělat ze slova „minimalistický zákon“ ctnost. Zní to, jako by jakákoli ochrana lidí, jejichž práci řídí algoritmy, byla nechtěnou přítěží volného trhu. Jako by „důstojná práce“ — tedy pojem běžně užívaný Mezinárodní organizací práce i odbory — a spolu s ní zdraví, sociální a pracovní práva nikoho nezajímaly.
Ve jménu trhu tak budou kurýři a kurýrky huntovat svá těla bez jakýchkoli jistot, zatímco nadnárodní platformy budou profitovat z nulové ochrany těchto lidí a vyhýbat se odpovědnosti a odvodům do sociálního a zdravotního systému. Náklady na zničené zdraví pak ponesou pracující sami a stát, který za ně platí zdravotní péči.
To, že zde vzniká nový digitální prekariát, však není všechno. Ve snaze vyhnout se za každou cenu pokutám za zastřený pracovní poměr — tedy takzvaný švarcsystém — dokázala tato lobby přesvědčit ministra Juchelku (ANO) a jeho tým, že je třeba změnit přímo klíčovou definici závislé práce v zákoníku práce. Ta v navržené podobě připomíná spíše návod, jak postihům za obcházení zaměstnaneckých poměrů uniknout.
Nastupující mladá generace s velkou pravděpodobností už klasickou pracovní smlouvu ani neuvidí. Trh práce se mění a lidé podle nedávného výzkumu ČMKOS a NMS Market Research flexibilitu vítají — stala se vyžadovaným zaměstnaneckým bonusem. Zítra se však flexibilita nabízená namísto pracovní smlouvy může stát pastí, která nás zbaví sociální a právní ochrany těžce vybojované už v 19. století.
Opravdu má takhle vypadat budoucnost práce v 21. století? V Belgii se právě píše historie — zákoník práce tam nabídl plnou ochranu jedné z nejvíce prekarizovaných profesí na světě. U nás se v oblasti ochrany pracovních práv vracíme zpátky do 19. století.
