Po devíti měsících vleklých vyjednávání dosáhla odborová organizace v české pobočce Microsoftu zásadního úspěchu v podobě uzavření kolektivní smlouvy. Odbory v Microsoftu působí pod hlavičkou ICT odborů, zastupujících pracovníky z IT sektoru a call center.

Kolektivní smlouva mimo jiné přináší výrazné zvýšení dosavadního odstupného, příspěvky na spoření na stáří, lepší přístup ke komunikačním kanálům pro sdílení novinek z práce odborů, jasnější pravidla spolupráce mezi vedením a zaměstnanci, nebo třeba zařazení informace a školení o odborech do materiálů pro nové zaměstnance.

Kolektivní smlouva navíc ukotvuje mnohá zákonná práva pracujících, čímž přináší jak ochranu před jejich změnou, tak jejich jasný výklad v angličtině pro mnohé zaměstnance, jejichž mateřským jazykem není čeština.

Je to poprvé, co se něco takového v českém prostředí povedlo na pracovišti jedné z největších nadnárodních technologických firem. Unikátní je i to, že se vyšší odstupné vyjednalo i pro pracující, které zasáhlo poslední kolo propouštění pro nadbytečnost v červenci a srpnu, ještě před podpisem kolektivní smlouvy.

Kolektiv dává hlasu sílu

Za tímto konkrétním úspěchem ale vidím i příběh mnohem univerzálnější. Potvrzuje, že pracující mají sílu skutečně měnit své pracovní podmínky, pokud se spojí, mluví jedním hlasem a jednají kolektivně.

Někdy máme tendenci na tuto univerzálnost zapomínat. Americká odborářka Matilda Dowová popsala v článku pro Industrial Worker, jak si lidé svoje pracoviště téměř vždy představují jako jedinečně nevhodné k odborovému organizování.

Jedni řeknou, že je u nich moc vysoká fluktuace a pracující se ve firmě nezdrží dost dlouho na to, aby se organizovali. Druzí řeknou, že u nich ve firmě jsou lidé dlouhá léta a nikdo nechce hýbat zajetými pořádky. Třetí zmíní příliš velkou společnost, čtvrtí naopak příliš malou. Jednotlivé důvody se mohou diametrálně lišit, někdy být navzájem pravým opakem. To ale neznamená, že by neplatily.

Každé pracoviště má skutečně svá specifika, která nejlépe znají právě sami pracující. Když se pak nějakému pracovišti povede zorganizovat a vyjednat kolektivní smlouvu, může to budit dojem, že tam to přece měli jednodušší, že jejich pracoviště je méně komplikované, že to u nich prostě šlo, protože u nich je to jiné.

Nerovnováha sil mezi jednotlivými pracujícími a zaměstnavatelem je ale všude stejná, a proto je stejný i nástroj, kterým se dá vyrovnat: kolektivní síla.

Jednotlivec sám proti zaměstnavateli nemá páky, nemá dost informací, nemá vyjednávací pozici. Jeho hlas zůstane často osamocený. Když se ale k němu přidá druhý, třetí, desátý, ten hlas najednou rezonuje a stává se společným zájmem, který nejde přehlédnout. Kolektivní síla funguje napříč obory ne díky specifikům konkrétního pracoviště, ale jim navzdory.

Mluvme o pracovních podmínkách. Jen tak je zlepšíme

Jenže kolektivní síla nevznikne sama od sebe. Musí se vybudovat. A buduje se od základu, člověk po člověku, rozhovor po rozhovoru. Proto je základním nástrojem odborového organizování osobní rozhovor „jeden na jednoho“.

A přestože mluvíme o rozhovoru, jde především o naslouchání a budování důvěry. Jde o porozumění tomu, co člověka v práci skutečně trápí a jak to dopadá na jeho pracovní i mimopracovní život, jaké má vztahy s kolegy a kde už možná tuší, že by šlo něco změnit, kdyby na to nebyl sám. Právě z takových rozhovorů se pak vynořují lidé, kteří mají na pracovišti neformální důvěru a dokážou za sebou přivést další.

Univerzálnost platí nejen v tom, kde kolektivní síla a kolektivní vyjednávání funguje, ale i v nástrojích organizování samotného. I ty jsou v zásadě pořád stejné, ať už jde kancelář, sklad nebo organizaci sdružující nájemnictvo. Aby ale fungovaly, musí se umět dobře použít pro konkrétní prostředí.

V IT sektoru lidé často pracují rozptýleně, řada z nich se s kolegy nikdy nepotkala osobně, a odborové organizování tu navíc nemá žádnou tradici, na kterou by se dalo navázat. Právě v tom je přidaná hodnota ICT odborů: ne že bychom měli kouzelné nástroje, ale tyhle překážky známe z vlastní zkušenosti a víme, jak na ně.

V ICT odborech se snažíme v lidech probudit a povzbudit jejich schopnost představit si, že práce, pracoviště i společnost obecně nemusí zůstat takové, jaké jsou dnes, že můžou vypadat jinak a líp. Chceme, aby pracující pocítili, že i na jejich hlasu a představě o dobrých pracovních podmínkách záleží. Že i oni můžou spolurozhodovat o podmínkách vlastní práce, ne je jen mlčky přijímat.

Nejde jen o mzdy

Dobrým začátkem může být začít o svých pracovních podmínkách mluvit nahlas s kolegy a kolegyněmi, místo aby si je každý nesl potichu sám. A tyhle rozhovory pak můžou vést k reálným změnám. Co všechno se dá společným hlasem prosadit?

Když se mluví o kolektivním vyjednávání, často se první asociací stanou mzdy. Ale ve skutečnosti se bavíme o všem, co vás o práci napadne. Odbory vyjednávají delší dovolenou, kratší pracovní dobu, příspěvky na penzijní spoření, stravenky, sick days, vyšší odstupné i bezpečnější podmínky. A samozřejmě i ty mzdy. V podstatě cokoliv, co se týká vaší práce a života kolem ní.

A to není přehánění, stačí se podívat, co už odbory dokázaly vyjednat jinde. Někdy jde o zdánlivé detaily, které ale v každodenním životě pracujících znamenají hodně. Třeba možnost čerpat volno na ošetřování dítěte bez složité administrace, nebo jasně daná pravidla pro home office, která nevisí na dobré vůli nadřízeného. Jindy jde o zásadní věci, jako je garance, že váše ohodnocení nezaostane za inflací.

Cesta k nim není vždycky snadná a často trvá měsíce. A začíná u lidí, kteří jsou ochotní to zkusit, a podpory, která jim pomůže překonat ty první, nejtěžší kroky.

Příběh Microsoftu je důkazem, že to jde. Je to výsledek rozhovorů, naslouchání, budování důvěry a společného hlasu. Pracující v Microsoftu odvedli kus práce, na který mohou být pyšní. A jejich úspěch je inspirací pro ostatní. Ukázali, že kolektivní síla se dá vybudovat i v prostředí, kde to nikdo před nimi nezkusil.

A když to šlo tam, tak stojí za to to zkusit i jinde. Každé pracoviště má svá specifika a každá cesta vypadá trochu jinak. Ale první krok je stejný: začít mluvit. S kolegou, s kolegyní, s odbory. Zjistit, že v tom nejste sami. A pak hledat cestu dál — svou vlastní, ale ne osamocenou. Třeba pod hlavičkou ICT odborů.

Co si vyjednáte vy?