Čtyři miliony stávkujících Španělů vzkazují: „Bydlení je právo, nikoli byznys“

Petra Dvořáková

11. listopadu se ve Španělsku konala stávka za bydlení. Co do rozsahu mobilizace šlo o mimořádný úspěch. Vzhledem ke specifické předvolební politické situaci zatím asi nepovede k bezprostředním změnám. Aktivisté ale nehodlají polevit.

↗
Čtyři miliony Španělů stávkovaly 11. října za dostupné bydlení. Statisíce stávku podpořily na demonstracích navzdory nepříznivému počasí. Heslo na demonstraci v Barceloně říká: „Život, ne přežívání.“ Foto Josep Lago, AFP

Nebe nad Madridem má zasmušile šedou barvu. Třetí den v kuse prší — a dnes obzvlášť vydatně. Centrem hlavního španělského města se trousí pár rozmrzelých turistů, o jejichž pozornost se přetahují ostře osvícené obchody s turistickým kýčem či s turónem, cukrovinkou podobnou tureckému medu. Kolikrát jsem slyšela obyvatele této země žertovat, že když ve Španělsku byť jen poprchává, život se zastaví!

Dnešní pomalé tempo v ulicích obvykle uspěchané metropole má nicméně kromě počasí ještě jednu zásadní příčinu. „Generální stávka! Dnes se nekonzumuje ani nepracuje!“ skanduje přibližně sto lidí na jednom z nejdůležitějších madridských náměstí Puerta del Sol. Mnoho z nich urputně píská na umělohmotné píšťalky či duje do vuvuzel.

„Pojďme na Hlavní ulici!“ zavelí kdosi, načež se hlouček vydává na druhou stranu náměstí. Dav chvíli váhá, jaký podnik představuje nejvhodnější cíl, načež zamíří k herně na rohu náměstí. „Generální stávka! Dnes se nekonzumuje ani nepracuje!“ naléhá skupinka a své skandování doprovází tleskáním. Herna záhy za euforických ovací davu poslušně stahuje rolety.

„Generální stávka! Zavřeme tento McDonald!“ přesouvají se aktivisté k sousední pobočce fastfoodového řetězce. Černě oděný zaměstnanec ochranky s rukama založenýma v bok postává za vchodovými dveřmi a upírá na hlouček káravý pohled. Osoba důkladně zahalená do černé přistupuje k vitríně řetězce a neonově oranžovým tagovacím fixem na ni napíše „HUELGA“ — STÁVKA.

Navzdory dešti, který smáčí většinu země, stávkové hlídky obcházejí továrny a pobočky velkopodniků či řetězců v celé zemi už od dnešní půlnoci. Píše se jedenáctý listopad. Jde o dlouho očekávané datum: první generální stávka ve Španělsku od roku 2018, a hlavně první generální stávka za právo na bydlení v moderní historii země.

Krize bydlení se stala nejpalčivějším problémem Španělska

O organizaci stávky z důvodu prohlubující se krize bydlení se mezi nájemnickými a zaměstnaneckými odbory debatovalo od loňského roku. Navzdory skutečnostem, že Španělsko vede osm let levicová vláda v čele se socialistou Pedrem Sánchezem a že španělská ekonomika patří k nejrychleji rostoucím v Evropské unii, totiž málokoho sužuje globální problém rostoucích nákladů na bydlení tak moc jako obyvatelstvo této jihoevropské země.

Dle španělského statistického úřadu mezi rokem 2015 a 2025 vzrostly ceny bydlení o osmdesát procent, ceny nájmů pak vystřelily o sedmaosmdesát procent — takřka na dvojnásobek. Mzdy mezitím stouply pouze o třicet procent.

↗
„Zavřeno kvůli stávce,“ napsali demonstrující na výlohu McDonaldu, který ovšem nezavřel. Foto Petra Dvořáková, DR

Z mezievropských srovnáních cen nájmů v přepočtu na průměrný příjem vycházejí španělské metropole Madrid a Barcelona nejhůře spolu s portugalským Lisabonem. V průzkumech veřejného mínění španělská populace označuje nedostupnost bydlení za vůbec nejpalčivější problém země.

Rozbuškou současných protestů za právo na bydlení se stal tragický osud sedmaosmdesátileté Maricarmen Abascalové, kterou 22. září vyklidili z bytu v centru Madridu, v němž žila sedmdesát let. Investiční fond, který koupil její byt, zvýšil její nájem na více než dvojnásobek, na což její důchod nestačil.

Ve Španělsku byly už předtím denně nuceně vystěhovány desítky nájemníků, kteří si po konci své krátkodobé smlouvy nemohli dovolit zaplatit zvýšený nájem. V roce 2025 se v celé zemi odehrálo téměř pětadvacet tisíc nucených vystěhování.

Abascalová se nicméně před svým vyklizením obrátila na Odbor nájemníků a nájemnic v Madridu. Scéně, kdy rozrušenou důchodkyni vynášeli soudem pověření vykonavatelé z bytu na nosítkách, načež jí odvezla sanitka, tak přihlížely desítky aktivistů, kteří ji přišli podpořit. Abascalová, o níž celá země hovoří familiárně jako o Maricarmen, dva týdny po svém nuceném vystěhování zemřela v nemocnici.

První protest svolaly nájemnické odbory hned den po vyklizení jejího bytu, tedy na 23. září. Demonstrace v sobotu 26. září se pak zúčastnilo téměř půl milionu lidí a vyvrcholila vztyčením protestního kempu na madridském náměstí Puerta del Sol. Protestní kempy následně vyrostly i v ostatních španělských velkoměstech.

Kempující měli na vládu jasný požadavek: přijetí občanského návrhu, který vypracovaly nájemnické odbory a který obsahoval opatření jako uzákonění nájemnických smluv na dobu neurčitou, zákaz nuceného vystěhování zranitelných osob nebo přísnější regulace turistických a sezónních pronájmů.

Vláda občanský návrh rozdělila do dvou královských dekretů. Jakkoliv však královské dekrety vstupují v platnost v den svého vyhlášení, jejich platnost zaniká, pakliže jejich přijetí do třiceti dnů neposvětí parlament. Sánchezova vláda nicméně nemá většinu a hlasování o obou dekretech na konci října skončilo nezdarem. Sánchez, jehož křehkou vládu ochromovaly korupční skandály či nezvládnutá krize v Ceutě, následně vyhlásil na 29. listopad předčasné volby.

Nepotřebujeme levicovou vládu, nýbrž silné lidové hnutí

Studenty Ota a Francesca potkávám usazené na betonové kašně počmárané anarchistickými a propalestinskými tagy v protestním kempu na Katalánském náměstí v Barceloně. Dlouhovlasý vousáč Ot je prý celoživotním skautem a začátek října chtěl původně trávit stanováním v lese.

„Když jsem se ale dozvěděl, že královské dekrety parlament zřejmě neschválí, rozhodl jsem se raději stanovat tady,“ směje se nad porcí žlutě zbarvené paelly, kterou obědvá z krabičky. „Občas chodím načerpat síly domů do své vesnice. Bolí nás záda, je tu hluk… Ale zároveň máloco je tak krásné jako společně bojovat za naše práva, ne?“

↗
Poslední protestní kemp nevyklizený policií je v Barceloně. Foto Petra Dvořáková, DR

Kemp na Katalánském náměstí představuje poslední protestní kemp v zemi — ostatní během uplynulého měsíce vyklidila policie. Ptám se, do kdy zde hodlají vydržet. „To nezáleží na nás. Nemáme moc ani zodpovědnost řešit problémy gentrifikace, bezdomovectví či nucených vystěhování. Dokud tyto problémy nezačnou řešit politici, nezbývá nám než tu zůstat,“ odpovídá rezolutně Ot.

Brýlatý Francesco v kempu nepřespává, jezdí sem nicméně pomáhat s jeho údržbou. Bydlí u rodičů v městečku kousek od Barcelony. „Lidé jako já nebo moje sestra, která pracuje v pohostinství, si nemohou život v Barceloně dovolit,“ vysvětluje. Za další starost, která je vede k účasti v hnutí, označuje posilování ultrapravice.

Ultrapravice pravděpodobně zasedne v příští vládě. Průzkumy předvídají vítězství španělských lidovců s třicetiprocentním ziskem, ultrapravicové straně Vox pak přisuzují třetí příčku s přibližně dvaceti procenty. Obě formace spolu již vládnou v koalici v mnoha samosprávách.

Francesco nicméně zdůrazňuje, že ultrapravice posiluje kvůli selhání deklaratorně levicové vlády, která během osmi let u moci nedokázala prosadit, aby rostoucí počet lidí nepřicházel o střechu nad hlavou. „Vítězství socialistů ve volbách by nebyla žádná výhra. Potřebujeme silné lidové hnutí, které nepřestane vyvíjet na vládu tlak — ať už v ní zasedne kdokoliv,“ shrnuje.

Stávka jak proti levicové vládě, tak proti pravicové opozici

Kořeny španělské krize bydlení sahají k hypoteční a finanční krizi z roku 2008, která rozbila do té doby převládající model vlastnického bydlení. Přístup běžné populace k vlastnímu bydlení se tehdy zásadně ztížil, a rostoucí podíl lidí proto začal bydlet v nájmu.

K rozsáhlému portfoliu nemovitostí se v důsledku nesplacených hypoték dostaly banky, které jejich část převedly či rozprodaly investičním společnostem a zahraničním fondům. Z bydlení se pak stala lukrativní investice, obzvlášť v metropolích či přímořských oblastech, kam si jezdí užívat kalamáry a milosrdné klima turisté.

↗
„Bydlení je právo, nikoli byznys.“ Názor, jemuž patří v Evropě budoucnost. Foto Petra Dvořáková, DR

Španělský trh s bydlením se přitom — podobně jako trh český — vyznačuje jedním z nejmenších podílů veřejného bydlení v Evropské unii: to se pohybuje okolo pouhých tří procent. Z evropských srovnání přitom vyplývá, že právě dostatečně velký veřejný bytový fond je zásadní nástroj účinné bytové politiky.

Dle studie organizace Oxfam ve Španělsku představuje nájemní bydlení jeden z hlavních rizikových faktorů chudoby: v chudobě žije celých pětatřicet procent pracujících nájemníků. Pro srovnání: mezi lidmi žijícími ve vlastním bydlení zatíženém hypotékou je to deset procent a mezi těmi, kdo mají bydlení plně splacené, pouze osm procent.

„Jde o problém, který viděli úplně všichni a který byl zřejmý už před deseti lety. Hnutí za právo na bydlení postupně sílilo, jelikož se stále více lidí potýkalo s nuceným vystěhováním, nepřiměřeným zvyšováním nájemného nebo zneužívavými podmínkami v nájemních smlouvách. Vláda je u moci osm let, a protože nepřijala žádná zásadní systémová opatření, která by situaci změnila, problém přerostl v celospolečenskou krizi,“ komentuje situaci Pablo Carmona, analytik organizace Fundación de los Comunes.

Regulovat růst nájmů v místech označených za oblasti napjatého trhu s bydlením měl teoreticky zákon o bydlení z roku 2023. Již v době jeho přijetí jej nicméně hnutí za právo na bydlení označovalo za nedostatečný, jelikož se nevztahoval na turistické a sezónní pronájmy a neobsahoval sankční mechanismy. Ba, dle mluvčí Odboru nájemníků a nájemnic z Madridu Alicie del Ríové, situaci ještě zhoršil, jelikož se v jeho důsledku roztrhl pytel s nabídkami sezónních pronájmů.

Přesto se nyní premiér Pedro Sánchez pokouší využít dynamiky, učinit z bydlení hlavní předvolební téma a přesvědčit voličstvo, že krizi dokáží vyřešit jedině jeho socialisté. Dva dny před generální stávkou za bydlení zveřejnil na sítích video, v němž vzpomíná na ty, kdo „zasvětili svůj život práci, aniž by měli právo na odpočinek nebo možnost zůstat doma, když onemocněli“ — načež jim tato práva vybojovala masová sociální hnutí protesty a stávkami.

11. listopadu se pak demonstrací a stávkových hlídek účastnili i vládní politici. „Specifickou charakteristikou této stávky je, že ji podporuje vláda. To je v evropském kontextu něco neslýchaného,“ potvrzuje analytik Carmona. Situace využívá i pravicová opozice: třeba lidovecký poslanec Miguel Tellado stávkující označil za „mluvčí Sánchezovy vlády“.

Hnutí za bydlení se nicméně od Sánchezovy vlády rázně distancuje s tím, že stávkuje jak proti levicové vládě, tak proti pravicové opozici. Valeria Racuová, mluvčí Španělských nájemnických odborů, označila Sánchezovu socialistickou stranu za „stranu rentiérů“ - sedmnáct socialistických poslanců včetně premiéra Sáncheze a ministryně pro bydlení Isabel Rodríguezové Garcíové si totiž k poslaneckému platu přivydělává ještě pronájmem nemovitostí.

„Chceme zabránit tomu, aby socialisté stávku reinterpretovali jako výraz podpory vládě, která se jim hodí ve volební kampani. Stejně tak je však stávka varovným vzkazem pro pravici,“ vysvětluje Iñaki García z barcelonského anarchistického knihkupectví El Lokal a člen stávkové komise v centrální dělnické čtvrti Raval. Připouští, že názory na to, nakolik se ve vypjaté předvolební atmosféře od vlády distancovat, se v hnutí různí. „Samozřejmě se všichni shodneme, že si nepřejeme vítězství pravice!“ spráskne ruce.

Dle Any Belén Muñozové Ruizové, profesorky pracovního práva a sociálního zabezpečení na madridské Univerzitě Karla III., je nynější stávka za bydlení specifická organizační strukturou. Nejzvučnějšími hlasy současných mobilizací a hlavními organizátory stávky jsou představitelé, a především představitelky nájemnických odborů, které nicméně spolupracují s velkými zaměstnaneckými odbory jako CCOO nebo UGT. Generální stávku organizuje zezdola téměř tři sta stávkových komisí tvořených aktivními občany z celé země.

Pokud se sjednotíme, svět se zastaví

Dva dny před stávkou Konfederace nájemnických odborů zveřejnila své požadavky jako třeba konec turistických a sezónních pronájmů, vyvlastnění prázdných bytů, vyvlastnění bytů patřících bankám a investičním fondům, zákonnou regulaci nájemného na podstatně nižší hladině, než je ta „tržní“, zákaz spekulativního skupování nemovitostí, uzákonění smluv na dobu neurčitou, konec veškerých nucených vystěhování či zvýšení mezd.

„Je pravda, že seznam požadavků je dlouhý. Ale všechny požadavky jsou oprávněné a potřebné! Ve všech výrobních sektorech panuje vysoká míra nejistoty a prekarity. Právě proto je dnešní generální stávka nezbytná,“ agituje s rukama založenýma na hrudi Juan Javier Herrera, představitel kulturního a uměleckého sektoru v odborech CNT. Potkávám jej 11. listopadu odpoledne v rámci stávkové hlídky před divadlem La Latina, které hodlá večer otevřít, jako by se nestávkovalo.

Dnešní deštivý den strávila se stávkovými hlídkami v ulicích i Lucía, dvaadvacetiletá sociální pracovnice, kterou potkávám podvečer cestou na demonstraci v obklopení souputníků z madridské organizace Moc mladých, jejíž zářivě oranžovou vlajku nese v ruce. „Pokud se sjednotíme, svět se zastaví. My, pracující, jsme přece většina!“ líčí euforicky. Když si ji fotím, Lucía s roztomilým úsměvem lamentuje, že jí déšť rozdělil ofinu do několika velkých mokrých pramenů.

Bydlí s rodiči a v současnosti hledá práci s důstojným platem a důstojnými podmínkami. „Od sociálních pracovníků se očekává, že budou k dispozici ráno, odpoledne i večer za minimální mzdu, která člověku neumožňuje se osamostatnit,“ poukazuje. Průměrný věk, v němž se Španělé stěhují od rodičů, činí třicet let — to je o čtyři roky později, než je unijní průměr.

Na prostranství před nádražím Atocha přešlapují již půl hodiny před počátkem shromáždění vyšší tisíce lidí. Místo transparentů drží většina z nich v rukou deštníky — někteří si dokonce vytvořili transparent z deštníku či pláštěnky, na něž napsali slogany jako „Žádné domy bez lidí“ nebo „Právo na střechu“. Těm, kdo se nemají před deštěm pod čím schovat, rozdává usměvavý třicátník černé deštníky, z nichž dosud visí cedulka.

↗
Průměrný věk, v němž se Španělé stěhují od rodičů, činí třicet let — to je o čtyři roky později, než je unijní průměr. Foto Petra Dvořáková, DR

„Žádáme dostupné bydlení pro všechny pracující. Rentiéři a pronajímatelské společnosti jsou zloději!“ hlásá muž v dodávce Sousedské federace do megafonu, který pozměňuje barvu jeho hlasu, pročež zní poněkud žertovně. Vzhledem k počasí se shromáždění dává za hlasitého hvízdání píšťalek do pohybu ještě před oficiálním začátkem demonstrace.

Největší část trasy tvoří ulice Gran Vía, blikající obchodní třída dlouhá takřka kilometr a půl, které se přezdívá „španělská Broadway“. „Co se děje, co se děje? Nemáme kde bydlet! Po zaplacení nájmu nemáme co jíst!“ skanduje průvod, zatímco mnohé z okolních podniků nerušeně servírují, co hrdla a peněženky jejich klientů ráčí.

Policie se zničehonic postaví mezi průvod a načančanou růžovou kavárnu. „Podívejte na ně, jak hrdinně brání matcha latté!“ uchichtne se jeden z demonstrantů. Prodejce ve vedlejší pizzerii, v jejímž interiéru bliká neonový nápis „Pizza orgasm“, viditelně znervózní. „Demonstrujeme za vaše práva, nikoliv proti vám!“ uklidňuje jej žena ve středním věku. „Pojďte s námi!“ vybízí je muž v černém baretu s červenou hvězdou. Prodejce jen nejistě zavrtí hlavou.

Těsně před Španělským náměstím, kde má demonstrace končit, policie průvod bez vysvětlení zablokuje. Protestující chvíli přešlapují na místě za příležitostného skandování španělské verze italského Siamo tutti antifascisti, lidé jsou vyčerpaní a promočení.

Průvod se tak postupně rozchází různými směry: někteří odcházejí domů, jiní se pokoušejí dostat na náměstí bočními cestami. Ty, kdo se rozhodli pro druhou možnost, policie následně ztrestá slzným plynem.

Stávka byla úspěšná. Zatím však zřejmě mnoho nezmění

Dle odborů 11. listopadu stávkovaly čtyři miliony pracujících. V některých výrobních sektorech stávkovala většina zaměstnanců: v automobilovém průmyslu stávkovalo až devadesát procent pracujících, v továrnách Volkswagen v Navaře a Seat v Barceloně se v ten den výroba úplně zastavila.

Stávka se rovněž těšila devadesátiprocentní účasti v přístavech. Zcela ochromila provoz v jihošpanělských přístavech Algeciras a Valencia. Poptávka po elektřině v den stávky klesla přibližně o deset procent.

Jak však bylo patrné z dění na světélkující „španělské Broadwayi“, v některých sektorech byla účast na stávce menšinová. „Generální stávka ve smyslu pracovní stávky neměla takový dopad, jaký mívala v minulosti, kdy bylo ochromení dopravy, logistických odvětví nebo průmyslu mnohem viditelnější. Ekonomika je dnes z velké části orientovaná na sektor služeb, působí v ní mnoho malých podniků a osob samostatně výdělečně činných. Je proto obtížné dosáhnout vzájemné koordinace a zajistit, aby se provoz skutečně zastavil,“ shrnuje průběh stávky analytik Carmona.

↗
„Žádné domy bez lidí“ Foto Petra Dvořáková, DR

Poukazuje ale i na to, že účast na odpoledních demonstracích byla dešti navzdory po celé zemi vysoká. Madridem pochodovalo dle odborů až půl milionu lidí, Barcelonou až čtyři sta tisíc. Vysokou účast zaznamenaly i přímořské oblasti v Katalánsku a Andalusii: v Malaze zmítané přívalovými dešti vyšlo do ulic padesát tisíc lidí, kteří skandovali „Malaga mokne za bydlení“, v čarokrásné Granadě pak v ulicích moklo na protestech za dostupné bydlení pětadvacet tisíc lidí.

„Stávku lze tedy považovat za úspěch, pokud ji chápeme jako sociální stávku: její význam spočívá především v tom, že lidé vnímají, že se narušil běžný chod země,“ doplňuje Carmona.

12. listopadu Diputación Permanente, stálý orgán španělského Kongresu poslanců, který během rozpuštění parlamentu přebírá některé jeho pravomoci, těsnou většinou schválil jeden z královských dekretů v oblasti bydlení, které parlament na začátku října zamítl. Tento dekret zapovídá nucené vystěhování zranitelných osob, automaticky prodlužuje nájemní smlouvy o dva roky a přináší nové regulace turistických a sezónních pronájmů či spekulativních nákupů nemovitostí investičními fondy. Naopak druhý dekret, který obsahuje hlavní požadavek hnutí, tedy uzákonění smluv na dobu neurčitou, Disputación Permanente zamítl.

13. listopadu zahájily politické strany volební kampaň. Dle posledních průzkumů lidovci a Vox mírně navýšili svůj náskok před levicovými stranami. Obě pravicové strany slibují v případě volebního úspěchu zrušit jak čerstvě schválený královský dekret v oblasti bydlení, tak zákon o bydlení z roku 2023.

Krizi bydlení hodlají řešit snížením spotřební daně na koupi prvního bytu či urychlením procesů městského plánování. Tři čtvrtiny španělské populace se přitom domnívají, že trh s bydlením je třeba regulovat.

Lidovecká primátorka Madridu Isabel Díaz Ayusová obvinila stávkující, že si z obyvatel města udělali rukojmí a představitele odborů označila za mafii. Jde o tutéž političku, která měla zneužít 6,3 milionů eur z veřejných prostředků na koupi luxusního bytu coby své „dočasné kanceláře“.

Třenice mezi příznivci pravice, stranické levice a občanské levice mezitím probíhají i na záchodcích kavárny, v níž dopisuji tento text. Na cihlově okrových kachličkách za toaletou je připevněná oranžová nálepka „stávkuji za bydlení“, na níž dvě různé ruce připsaly propiskou odpovědi: „já ne“ a „přestaňte se vysmívat Sánchezovi“.

Z hostelu jsem vyšla časně zrána. S neochotně ustupující tmou kolaborovala sivě zbarvená mračna, která tlumila příchod slunečního svitu.

Pod podloubím na pitoreskním rudě zbarveném madridském Hlavním náměstí se tyčilo několik stanů, mezi nimi kartonové krabice, igelitové tašky a siluety choulící se pod dekami, zpod nichž čouhala bezbranně vyhlížející lidská chodila. Jako srdcervoucí ilustrace krize, která bude pravděpodobně mohutnět i po nadcházejících volbách.

Článek vznikl v rámci projektu PULSE, evropské iniciativy na podporu přeshraniční novinářské spolupráce. Na přípravě textu se podílely Lola García-Ajofrínová a Ana Somavilla ze španělského deníku El Confidencial, jehož materiály byly v textu použity.