Americký klinický psycholog Sam Tsemberis stál v 90. letech u zrodu přístupu k řešení bezdomovectví známého jako Housing First, který se dnes používá po celém světě. Princip je prostý: člověk nejprve dostane bydlení a teprve z bezpečí vlastního bytu řeší další problémy. Výzkumy opakovaně ukazují, že tento přístup pomáhá lidem udržet si bydlení a snižuje počet lidí žijících na ulici.

V českém prostředí znamená Housing First něco mnohem víc než jen metodu sociální práce. Ukazuje totiž, jak málo v celé věci ve skutečnosti jde jen o bydlení. Politická ostrakizace této zcela standardní metody sociální práce s lidmi bez domova u nás nabývá až groteskních rozměrů.

Pořád v sobě neseme hluboce zakořeněnou představu, že člověk si musí pomoc nejprve zasloužit. Že byt má dostat ten, kdo se prokáže jako dostatečně spořádaný, pracovitý, abstinující, zdravý a bezproblémový. Kdo všechny tyto podmínky nesplňuje, dostává se na konec fronty. Housing First říká něco málem skandálního: bydlení není odměna za dobré chování, ale základní podmínka, bez níž lze jen těžko začít budovat něco dalšího. Možná právě proto tolik dráždí.

Tady totiž nejde jen o politiku. Jde i o to, jak se dokážeme dívat na člověka, který měl v životě méně štěstí. A možná i to, zda si ještě dokážeme uchovat ono lévinasovské zděšení při pohledu na zničenou tvář svého bližního. Tohle vám žádný volební průzkum nezměří.

Člověk bez domova — a člověk s domovem

Měl jsem štěstí, že jsem byl přímo v terénu u zavádění Housing First do praxe. Pracoval jsem v prostředí dvou na první pohled velmi odlišných pražských municipalit — Prahy 10 a Prahy 7. Housing First mě tehdy opravdu oslovil. Ne jako politické heslo, ale jako způsob práce. Jeho nízkoprahovost byla velmi blízká mému vlastnímu pojetí případové práce. Do bydlení se dostávali lidé, kteří by často neprošli ani pravidly azylových domů nebo chráněného bydlení.

A přesto to fungovalo. Bez donucování. Bez represe. Bez ponižujícího dokazování, že si byt zaslouží. Jen s laskavou důsledností týmu, v němž měl každý svou úlohu. A především se vztahem, který nebyl založený na tom, že jeden člověk kontroluje druhého. Dokonce mám pocit, že ani moje vlastní přítomnost nebyla příliš důležitá.

Rozhodující byl byt. Byt, který měl zamykatelné dveře. Najednou jsem mohl zabydlet mladého člověka s letitým návykem na toluen, ženu s těžkou schizofrenií, dvojici, která dlouhá léta žila na ulici, nebo mladou romskou rodinu, která v novém bytě zažila rasistický útok. V režimu Housing First nakonec v obecním bytě zcela klidně dožívá i můj dlouholetý klient s dvaceti lety kriminálu na krku.

Tohle jsou okamžiky, kdy se všechny politické řeči o „nepřizpůsobivých“ začnou rozpadat. Protože zblízka člověk vidí něco jiného: hrůzu ulice, kterou si dotyčný často nedokáže přiznat ani sám sobě. Bezpráví. Násilí. Neustálý biologický boj o přežití. Strach z okradení, znásilnění, fyzického napadení.

Člověk bez domova se postupně stává člověkem bez jména. Člověkem, na kterém je dovoleno téměř všechno. „Nepřizpůsobivým.“ A pak najednou dostane klíče. Zamkne za sebou dveře. A svět se na chvíli přestane odehrávat na ulici. Právě tehdy si člověk začne klást otázku: Proč je něco tak elementárního v České republice tak velkým politickým problémem?

Proč Housing First vadí?

Část odpovědi je prostá: politici — především ti, kteří jsou před volbami nejvíc vidět. Dát paní Alexandře Udženiji z ODS do gesce sociální oblast a bydlení je podle mě jako pustit lasičku do kurníku. Pak už nikoho příliš nepřekvapí její politické a mediální působení proti Housing First a proti jeho přijetí veřejností.

Ještě zajímavější je ale schopnost takzvaně slušnějších politiků mlčet ve chvíli, kdy je likvidována práce, kterou sami předtím čtyři roky podporovali. Rozdíl mezi prosociálním a asociálním politikem se totiž může začít rozpíjet velmi rychle. Stačí, když přijde volební rok. Pak se dozvídáme, že je třeba zabránit nástupu fašistických stran. Že se vracejí staré přízraky. Že je třeba chránit demokracii. Jenže demokracie se nepozná podle toho, proti komu se vymezuje. Pozná se také podle toho, jak zachází s člověkem, který nemá žádnou politickou moc. A právě tady začíná další problém: samotná municipalita.

Moje dlouholetá zkušenost je v tomto směru neradostná. V některých úřadech jako by se čas zastavil před několika desítkami let. Dlouholetí vedoucí sociálních odborů si často osvojili především jednu dovednost: nedělat si problémy. Po letech na stejném úřadě se člověk naučí především to, jak přežít další politické vedení. K tomu slouží byrokracie, výkaznictví a PR. Životy klientů se do toho systému vejdou jen velmi obtížně.

Sociální pracovník je navíc v těchto byrokratických domech vždy trochu podezřelý. Je spojován se svými klienty. A člověk, který hájí člověka bez domova, se velmi snadno stane tím, kdo „dělá problémy“.

Housing First na obou municipalitách, kde jsem pracoval, tak nakonec zčásti vykuchali špatným nastavením systému a zčásti každodenní šikanou lidí, kteří ho měli realizovat — tedy i sociálních pracovníků. Je to přitom překvapivě jednoduché. Nemusíte nic otevřeně zakazovat, stačí vytvořit tolik překážek, aby člověk nakonec nemohl dělat svou práci. Je to nenápadné, ale účinné.

Všude vládne také strach z reakce společenství vlastníků jednotek. Stačí jediný problém a politická odvaha se vypaří. Pak přijdou vstupní kauce, vymáhání sebemenších nedoplatků, tvrdý režim a někdy i rasistický přístup ke klientům. A základní princip Housing First je od začátku mrtvý. Sociální pracovníci jsou často jediní, kteří si skutečně přejí, aby projekt uspěl. Proti nim stojí systém, v němž se potkávají politici, úředníci, bytové odbory, právní odbory, správní firmy i úřady práce — a každý má svůj vlastní důvod, proč to nejde.

Zažil jsem sociální odbor, kde měli sociální pracovníci zákaz vstupu na bytový odbor. Vedoucímu dokonce vadilo, když si někdo z nás sedl při obědě ke stolu s kolegyní. Ano, až tak absurdní může být veřejná správa ve chvíli, kdy se někdo pokusí prosazovat to, co sama municipalita svým občanům slíbila. Výsledkem je vyčerpání, vyhoření, nespavost, deprese a odchod lidí, kteří chtěli svou práci dělat dobře. A přitom bez funkčního týmu nejde s tak složitými klienty pracovat. Jenže koho to zajímá?

A přesto něco překvapí

Po všech negativních reakcích politiků na Housing First by člověk čekal, že občany přestane tohle téma zajímat. Opak je pravdou. Z reakcí na mé texty mám pocit, že značnou část těch, kteří na tom nejsou tak špatně, stále lidsky trápí rostoucí počet těch, kteří žijí na ulici, ve stanech, v lesích, v provizorních obydlích nebo v obytných autech. Potkávají mezi nimi lidi s invaliditou, staré lidi, lidi ve věku jejich rodičů a prarodičů.

A je jim opravdu stydno, když s výčitkami a sklopenou hlavou míjejí své spoluobčany, kteří sedí s nepřítomným pohledem plným zoufalství a bezmoci. Možná je právě soucit něco, co nám politika zatím nestačila vzít. A možná právě proto stojí za to znovu nastavit zrcadlo. Ne politikům, nýbrž nám všem.

Protože zatímco lidem to lhostejné není, politický jazyk se posouvá opačným směrem. Toxicitu a nenávist, kterou do veřejného prostoru vnášejí profašistické strany, totiž postupně přebírají i takzvané demokratické strany, jen v poněkud uhlazenější podobě a posouvají tak hranice toho, co jsme ještě ochotni považovat za normální.

K čemu potřebuji jako občan Prahy 10 kávový food truck, autogramiádu s panem Pirkem, povrchní a vykradenou vzpomínku na Jaroslava Haška pod názvem Nešvejkoviny nebo merch „Obleč si desítku“?

Od politiků přitom potřebujeme něco jiného, mnohem prostšího. Aby dokázali říct, že člověk, který skončil na ulici, není odpad, který je třeba uklidit z veřejného prostoru. Aby dokázali respektovat člověka i ve chvíli, kdy už mu nezbylo nic, čím by mohl společnosti dokazovat svou „zásluhovost“. Aby se dokázali postavit za ten zbytek humanity a lidskosti, který nám ještě zůstal.

Kde jsou v debatách, na politických „jarmarcích ohlupování“, v diskurzu politiků všichni ti bezejmenní lidé? Ti, kteří umrzají na ulici, ti, kteří umírají ve stanech, ti, kteří umírají před nemocnicemi. Ti, kterým se říká nepřizpůsobiví, protože je snazší změnit slovo než jejich život. Vytěsněni. Vymazáni. Hlavně pořádek a čistotu, že?

A tak šťastnou ruku u voleb. Volební agentury vám možná řeknou, kdo má kolik procent. Neřeknou vám ale, kolik z nás ještě dokáže při pohledu na člověka na ulici cítit stud. A právě tohle je zrcadlo, které Housing First nastavuje. Ne lidem bez domova. Nám.