Když přemýšlím, co napsat o Petře, je pro mě těžké oddělit Petru — moji kolegyni a člověka, se kterým jsem strávila velkou část svého profesního života — od Petry Wünschové, která dokázala v České republice změnit způsob, jakým přemýšlíme o dětech zažívajících násilí.

Byla jsem u LOCIKY od jejího začátku. A pamatuji si dobu, kdy spousta věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, samozřejmá vůbec nebyla. Že dítě, které je svědkem domácího násilí, není jen někdo, kdo byl náhodou u toho. Že má vlastní zkušenost, vlastní potřeby a vlastní právo na pomoc. Že dítě nemá dostávat facky proto, že je to výchova. Že když dítě zažije násilí, nemá obíhat instituce a znovu a znovu vyprávět, co se mu stalo, ale systém se má poskládat kolem něj.

Petra měla jednu vlastnost, kterou jsem na ní vždycky obdivovala. Když viděla, že něco nefunguje, nestačilo jí si na to jen stěžovat. Začala hledat, jak to změnit.

Pomoc tisícům dětí

A měla toho na srdci strašně moc. Občas tolik, že jsme ji skoro nestíhali. Dokázala během jednoho rozhovoru přeskočit od konkrétního dítěte k zákonu, od zákona k nějakému novému projektu a od něj k tomu, co bychom měli dělat za pět let. A pořád u toho něco malovala. Petra přemýšlela vizuálně a potřebovala všechno kreslit. Pořád se snažila vidět souvislosti a poskládat věci dohromady.

Možná za tím jejím věčným přeskakováním z jedné věci na druhou bylo i něco, co teď vnímám mnohem silněji. Petra toho chtěla stihnout strašně moc. A nakonec na to měla mnohem méně času, než jsme si všichni mysleli.

Je tu ale ještě jedna věc, za kterou jsem jí já osobně vděčná a o které se možná tolik neví.

Během let v LOCICE jsem vychovávala dvě děti a třetí přivedla na svět. A nemusela jsem si přitom vybírat mezi tím, jestli budu máma, nebo budu dělat práci, která pro mě měla smysl.

Petra totiž nevytvářela podmínky pro pracující matky v proklamacích. Ona je vytvářela doopravdy. Když bylo potřeba být s dítětem, člověk s ním mohl být. Když bylo potřeba práci uspořádat jinak, hledala způsob, jak to udělat. Důležitý byl výsledek, ne to, jestli člověk sedí od určité hodiny na určité židli.

Za těch více než jedenáct let vyrostla z malé LOCIKY organizace, která pomohla tisícům dětí a jejich rodin a stala se respektovaným hlasem v ochraně dětí. Petra prosazovala změny, které trvaly roky. Pomáhala dostat do České republiky dětská advokační centra a přístup Barnahus. Usilovala o to, aby instituce kolem ohroženého dítěte spolupracovaly. A roky se podílela na úsilí o to, aby české právo konečně jasně řeklo, že tělesné trestání dětí není v pořádku.

Změna je možná

Neúspěch pro ni neznamenal konec. Znamenal, že se bude muset najít jiná cesta.

V hlavě mám větu, kterou nám nedávno napsala jedna žena. Děkovala Petře za to, že dětem podala pomocnou ruku a dala jim pocit, že budou viděny, slyšeny a pochopeny. Myslím, že přesně to Petra dělala.

Pro mě osobně odchází člověk, se kterým mám spojenou velkou část svého profesního i osobního života. Pro LOCIKU její zakladatelka a ředitelka. A pro českou ochranu dětí někdo, kdo se nebál být nepohodlný ve chvíli, kdy bylo potřeba říct, že to, jak věci děláme, prostě nestačí. Po Petře však nezůstalo prázdné místo.

Zůstala po ní LOCIKA. Lidé, které pro tuhle práci získala. Děti a rodiny, kterým pomohla. Změny, které dokázala prosadit. A také spousta věcí, které ještě změnit nestihla a které teď budeme muset dotáhnout my. Petra nás naučila, že změna je možná. Jen musíme vytrvat.

A tak budeme pokračovat v práci, kterou započala. Petro, děkujeme.