V uplynulých dnech oběhlo sociální sítě video z mateřské školy v Dubňanech na Hodonínsku, na němž několik dětí kope do čtyřletého chlapce. Záběry se dostaly do centra pozornosti veřejnosti a vyvolaly otázky, jak se něco takového mezi tak malými dětmi může stát a jak na to mají dospělí reagovat.

První povinnost je jasná: násilí okamžitě zastavit, ochránit dítě, kterému je ubližováno, a zajistit, aby se situace bezprostředně neopakovala. Tím ale odpovědná reakce nekončí.

Pokud však chceme násilí skutečně předcházet, potřebujeme se ptát nejen na to, „co děti udělaly“, ale i na to „co se dětem děje“ a „co incidentu předcházelo“. Dítě, které ubližuje druhému, totiž potřebuje jasnou hranici a vedení přiměřené věku, ale zároveň může samo potřebovat pomoc.

Násilné chování může souviset s tím, že dítě zatím nedokáže dobře regulovat své emoce a impulzy, s napodobováním chování, které vidí ve svém okolí, s obtížemi v rodině, s dynamikou dětského kolektivu nebo s dalšími vývojovými či psychickými potřebami. Příčina nebývá jedna a bez znalosti konkrétní situace ji nelze určit.

A spadá sem i digitální prostředí. U malých dětí bychom neměli podceňovat obsah na platformách typu Roblox, kde velkou část herního obsahu vytvářejí sami uživatelé. Platforma má moderaci a rodičovské nástroje, děti se ale mohou setkat i s násilnými aktivitami a z praxe víme, že ji používají i předškoláci.

Neříkám tím, že právě Roblox nebo jiný online obsah stál za incidentem v Dubňanech. To bychom bez důkazů jen hádali. Média ale uvádějí, že děti situaci vnímaly jako „hru na bitku“. A víme, že u předškolních dětí je napodobování jedním ze základních způsobů učení. Mohou přehrávat scénář, který někde viděly, aniž by domyslely, co kopanec skutečně znamená pro tělo druhého dítěte.

Proto má smysl zajímat se nejen o čas u obrazovky, ale i o konkrétní obsah a mluvit s dětmi o rozdílu mezi herní akcí a reálným ubližováním.

Varovné signály

Jak má ale škola poznat, že se schyluje k vážnějšímu problému? Varováním mohou být opakované afekty nebo silné rozrušení, které dítě nedokáže zastavit ani s pomocí dospělého, zvyšující se intenzita konfliktů mezi dětmi nebo opakované zaměřování negativního chování vůči jednomu dítěti.

U dítěte, kterému je ubližováno, může být signálem strach z pobytu ve škole, vyhýbání se některým dětem či dospělým nebo výrazná změna chování. U předškolních dětí nemůžeme spoléhat na to, že situaci přesně slovně popíšou. O to důležitější je pozorování dospělých.

Když k násilí dojde, škola musí nejprve zajistit bezpečí. Oddělit děti, věnovat se zraněnému či vyděšenému dítěti, událost zaznamenat, informovat rodiče a upravit dohled tak, aby se situace nemohla bezprostředně opakovat. Není vhodné vynucovat okamžitou omluvu ve chvíli, kdy jsou děti stále rozrušené. Smysluplnější je mluvit s nimi odděleně, klidně a přiměřeně věku o tom, co se stalo a co příště udělat jinak.

Také rodiče potřebují vědět, co dělat. Rodič dítěte, kterému bylo ublíženo, by měl jeho strach či změny chování brát vážně, vyslechnout ho a se školou si vyjasnit plán zajištění bezpečí. Rodič dítěte, které ubližovalo, by neměl situaci zlehčovat ani dítě zahanbovat, ale společně se školou hledat, co se stalo a jak opakování předejít.

Pak ovšem přichází část, která bývá nejtěžší: hledání příčin. U opakovaného nebo závažného násilného chování nestačí pracovat jen s posledním incidentem. Je potřeba podívat se na fungování dítěte v různých situacích, na vztahy ve třídě a s pedagogy, jeho schopnost zvládat stres a frustraci, na povahu dění v rodině i na to, zda součástí problému nejsou zdravotní obtíže.

Rodiče přitom škola potřebuje výhradně jako partnery, a nikoli jako obžalované. Užitečnější než říct „vaše dítě je problémové“ je společně hledat, co nebezpečnému chování předchází, co po něm následuje a co dítěti pomůže zvládat náročné situace jinak.

Právě na včasnosti totiž stojí účinná prevence. V České republice se nám zatím nedaří zachycovat problémy včas, koordinovat všechny zainteresované instituce kolem dítěte a efektivně pracovat s rodinou. Škola může vidět agresivní incident, rodiče jinou část života dítěte, psycholožka či pediatr další a sociální pracovnice může znát situaci v rodině. Pokud každý vidí jen svůj výsek, obraz se v celek nespojí.

Škola zkrátka nemá všechno zvládnout sama. U závažných nebo opakovaných problémů má smysl zapojit školní poradenské pracovníky, školské poradenské zařízení, středisko výchovné péče či tým duševního zdraví a při známkách ohrožení dítěte také OSPOD. Podstatné je, aby kolem dítěte vznikl koordinovaný plán podpory a aby se školství, sociální a zdravotní služby dokázaly propojit dřív, než potíže přerostou v závažný incident.

Prevence násilného a dalšího takzvaně náročného chování rozhodně nesmí začínat ve chvíli, kdy už nastal problém. Musí mít základ v každodenním fungování mateřských a základních škol. Děti potřebují bezpečné a předvídatelné prostředí, srozumitelná pravidla a dospělé, kteří rozumějí tomu, že za náročným chováním vždy stojí nějaká příčina. Sama schopnost seberegulace — tedy schopnost zvládat vlastní emoce, stres a impulzy — se u malých dětí teprve vyvíjí a v jejím rozvoji nevyhnutelně potřebují podporu dospělých.

Pravidla prevence

Nestačí proto dětem říkat, že se „nesmějí prát“. Potřebujeme je systematicky učit, co mohou udělat místo toho: rozpoznat, že se v nich zvedá vztek, říct si o pomoc, zastavit se, respektovat hranice druhého, řešit konflikt jinak než fyzickou silou a všímat si nepohody druhého člověka. To je podstata socioemočního učení, které by mělo začínat už v mateřské škole. Nejde o měkký doplněk ke klasickému vzdělávání. Je to jeden ze základů prevence násilí, podpory duševního zdraví a fungování ve vztazích.

Efektivní prevence má zkrátka více vrstev. Všechny děti potřebují bezpečné klima a rozvoj socioemočních dovedností, některé cílenější psychologickou nebo speciálně pedagogickou podporu a propojení školy s rodinou a dalšími službami. Potřebujeme proto pedagožky a pedagogy se znalostmi o účinných přístupech v podpoře duševního zdraví a zmírňování dopadů traumatu, dostupnou školní psychologickou a speciálně pedagogickou pomoc i funkční spolupráci mezi školstvím, sociálními a zdravotními službami.

A do prevence patří také podpora zázemí vyučujících, aby dokázali být dětem v náročných situacích profesionální oporou.

Součástí řešení ovšem musí být také následná péče o dítě, kterému bylo ublíženo. Nestačí, že fyzický útok skončil. Dítě potřebuje pocítit, že mu dospělí věří, situaci berou vážně a mají konkrétní plán, jak zajistit jeho bezpečí. Podporu pak zpravidla potřebuje i celá třída: děti, které násilí sledují, si z reakce dospělých odnášejí zprávu o tom, co je ve skupině přijatelné.

K uzdravení vztahů ve skupině zasažené násilím pomáhá restorativní přístup. Ten v České republice známe především z justice, v zahraničí je ale již řadu let úspěšně využíván i po násilných incidentech ve školách.

Závažné incidenty nesmíme bagatelizovat, neměly by však rozhodně sloužit k hledání účinnějších trestů. Jednotlivý otřesný případ, který právě proběhl veřejným prostorem, je především připomínkou, že prevence a včasná reakce musí být systematičtější. Dobrá odpověď na násilí je síť všímavých dospělých, kteří umějí dobře číst varovné signály, chránit dítě, kterému bylo ublíženo, a zároveň zjistit, proč jiné dítě ubližuje a co potřebuje, aby v takovém chování nepokračovalo.

Ochrana oběti a pomoc dítěti, které ubližuje, nejsou protiklady. Účinná intervence musí zvládnout obojí.