Nárůst počtu telefonních hovorů o celých 84 procent. To je mrazivá statistika, kterou v ROSA — centru pro ženy evidujeme na bezplatné celostátní krizové lince 116 016 od chvíle, kdy platforma Oneplay uvedla minisérii Monyová následovanou dokumentárním cyklem Láska nebolí.

Příběh spisovatelky Simony Monyové, kterou v roce 2011 zavraždil její manžel, otřásl veřejností již tehdy. Nyní mrazivý tragický příběh ožil díky televizi. Pro nás v první linii pomoci tento televizní počin neznamená jen kvalitní zpracování tématu a výborné výkony herců, ale především masivní nápor, který znovu obnažil limity systému a otevřel zásadní otázky o stavu společnosti.

Tento nevídaný nárůst zájmu o pomoc nás totiž staví před klíčové dilema: Je dnes v České republice skutečně více případů domácího násilí, anebo jen fatálně nestačí kapacity stávajících služeb?

Na stropě možností: Když krizové linky žhaví systémový deficit

Odpověď na první otázku je prozatím střízlivá. Podle dostupných zdrojů a odborných odhadů násilí za zdmi domácností pravděpodobně dramaticky nepřibývá. Co však strmě roste, je ochota obětí o svém utrpení mluvit a vyhledat odbornou pomoc. A to je bezpochyby dobře. Díky za každou ženu, která najde odvahu zavolat, svěřit se, vyhledat pomoc. Jenže tato nově nalezená odvaha žen naráží na tvrdou realitu podfinancovaného a kapacitně poddimenzovaného systému sociálních služeb.

Příklad naší organizace je v tomto ohledu alarmující. Kvůli extrémnímu nárůstu poptávky po odvysílání série Monyová muselo Informační a poradenské centrum ROSA v Praze z kapacitních důvodů vyhlásit stop stav a na celý červenec zcela zastavit příjem nových klientek do ambulantního odborného poradenství. Dosáhly jsme totiž absolutního stropu našich personálních, časových a prostorových možností.

To je situace, která v sobě nese obrovské riziko. Pokud oběť domácího násilí sebere veškerou svou zbývající odvahu, překoná paralyzující strach z pomsty partnera, zvedne telefon a na druhé straně se dozví, že na osobní konzultaci si musí počkat týdny, může ji to uvrhnout zpět do hluboké beznaděje.

Stát a samosprávy v zajištění stabilní sítě specializovaných služeb dlouhodobě selhávají. Bezpečnost ohrožených osob tak paradoxně visí na obětavosti přetížených neziskových organizací.

Jsou lidé agresivnější nebo si neseme stará traumata?

Masivní vlna volání o pomoc nás však nutí přemýšlet i v širším sociologickém kontextu. Mění se klima ve společnosti? Roste počet lidí, kteří považují kontrolu, manipulaci a moc za jediný správný způsob, jak žít s partnerkou? Nebo se jen odkrývá to, co bylo po desetiletí skryto za zdmi domovů?

Tyto otázky nám možná v budoucnu zodpoví exaktní vědecké analýza. Už dnes však můžeme pracovat se zkušenostmi s transgeneračním přenosem traumatu. Podle našich studií až 70 procent partnerů našich klientek zažilo násilí a hádky v původních rodinách. A přenos pokračuje dál. Na své děti útočí 40 až 60 procent násilných rodičů.

My všichni, kdo jsme v rolích ještě malých, bezbranných svědků zažívali domácí násilí, si tyto nezdravé vzorce chování, strachy a obranné mechanismy podvědomě přenášíme do svých vlastních dospělých vztahů. Na tuto opomíjenou dětskou perspektivu správně poukázala i zmíněná navazující dokumentární série Láska nebolí, která otevřela diskusní prostor pro lidi, kteří se v dospělosti rozhodli své toxické dědictví aktivně reflektovat.

Zatímco hlubinné příčiny agresivity zůstávají předmětem debat, jedno je jisté: O násilí se v České republice hovoří více otevřeně, více nahlas a bez tabuizování. A to je klíčový krok k ozdravení společnosti.

Černá kronika jako realita

Osvěta a diskuse jsou sice na vzestupu, realita všedních dnů ovšem zůstává tragická. V České republice stále umírají ženy v důsledku domácího a partnerského násilí. Oficiální policejní statistiky se přitom fenoménu femicidy — tedy vraždám žen z důvodu jejich pohlaví či partnerského statusu — specificky a systémově nevěnují. Při každoročních přípravách Tichých svědkyň, příběhů žen zabitých svými partnery jsme tak v ROSA centru odkázáni pouze na sledování jednotlivých kauz z médií.

Pohled do zpravodajství z posledních týdnů a měsíců přitom vyvolává mrazení v zádech. Jen v posledních několika hodinách a dnech otřásla veřejností zpráva z pražské Hostivaře, kde bývalý partner zavraždil ženu a následně se pokusil o sebevraždu. Jen pár desítek hodin předtím přišlo svědectví z Brna, kde muž zavraždil svou přítelkyni a poté spáchal sebevraždu oběšením. Další fatální útoky s podobným tragickým scénářem se v letošním roce odehrály v Karlových Varech nebo v Českých Budějovicích.

Za každým tímto titulkem v černých kronikách stojí zmařený lidský život, zničené rodiny a děti, které ztratily přinejmenším svoje maminky. O to více zarážející je, že v praxi se stále setkáváme s tím, že je partnerské násilí ze strany úředníků, některých policistů či opatrovnických soudů bagatelizováno, označováno za „pouhé manželské spory“ nebo sváděno na údajnou hysterii oběti.

Jindy jsou oběti viktimizovány a namísto pomoci a podaných rukou je jim násilí dáváno za vinu. Tento institucionální nezájem a nedostatek citlivosti na straně orgánů veřejné moci bohužel často uzavírá obětem únikové cesty dříve, než konflikty stihnou eskalovat do nejzazší tragédie.

Poděkování těm, kterým to není lhostejné

Právě proto mají projekty typu minisérie Monyová tak zásadní celospolečenský význam. Je proto na tomto místě třeba vyjádřit hlubokou vděčnost všem osvíceným médiím, televizním tvůrcům, producentům a novinářům, kteří se nebojí o této problematice dlouhodobě, citlivě a do hloubky informovat. Mediální prostor věnovaný domácímu násilí totiž není jen publicistickou výplní — prokazatelně zachraňuje lidské životy.

Díky patří každému novinářskému textu, každému dokumentu a každému diskusnímu formátu, který přispívá ke zvyšování citlivosti pro tuto problematiku u široké veřejnosti. Každý takový počin totiž pomáhá bourat mýty a ukazuje obětem, že v tom, co zažívají, nejsou samy.

A v neposlední řadě patří obrovské poděkování všem lidem, kterým násilí v jejich okolí není lhostejné. Těm sousedům, kteří neotočí hlavu na druhou stranu, když slyší zpoza zdi křik, kolegům v práci, kteří si všimnou plíživé změny chování své spolupracovnice, i přátelům, kteří nabídnou bezpečné zázemí. Skutečný posun totiž nenastane pouze schválením nových zákonů, ale proměnou našeho každodenního klimatu.

Potřebujeme, aby strach za zavřenými dveřmi přestal být normou.