Život politika je krutý. Třicet let si usilovně dláždíte kariéru, ale poněvadž se o veřejné dění zajímá jen zhruba třetina občanů, víc si jich zaručeně všimne seriózně i bulvárně podaných zpráv z vašeho soukromí.

Stalo se Jaroslavu Foldynovi, poslanci za SPD. V červenci 2026 byl vykázán ze svého děčínského bytu pro podezření z domácího násilí. Týrat měl ženu i děti. Foldyna toto popírá a na jeho stranu se postavila dcera z prvního manželství. Ovšem soud už opakovaně rozhodl, že Foldyna se domů zatím nevrátí. Orgány činné v trestním řízení zjevně berou vyšetřování vážně. Zároveň Foldyna musel dočasně odevzdat legálně držené střelné zbraně.

No považte, není to pech? Foldyna má pověst pracanta. Do čeho se zakousne, to nepustí. Už v mládí mu učarovala voda — a dotáhl to až na kapitána vnitrozemské plavby. Vyzkoušel si i další profese, ale nakonec vsadil na politiku. Před listopadem 1989 sice koketoval s KSČ, po něm ale vstoupil do sociální demokracie. Od druhé půlky devadesátých let dělal asistenta dvěma jejím výrazným politikům — Vladimíru Laštůvkovi a Egonu Lánskému. Zároveň stoupal partajní hierarchií, takže se v roce 2010 stal poslancem a na Ústecku byl aktivní i v krajské politice.

Z levice na krajní pravici

Vždycky ho bylo všude plno od počátku působení v dolní parlamentní komoře. Jedni na něj vzpomínají jako na zábavného společníka, druhým z paměti nevymizí, jak jim ve Sněmovně předváděl svůj samopal. Já si pamatuji některé vášnivé diskuse, které jsem s ním vedl v době, kdy sociální demokraty vedl Vladimír Špidla. Tehdy byl krajním levičákem a protipólem environmentalistů.

Známý je jeho výrok, že za všechno špatné na našich silnicích jsou odpovědní ekologové. Prosazoval prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí. Vášnivě podporoval vznik děčínského jezu na Labi — a teď se zdá, že se po třiceti letech dočká. Na počátku tisíciletí bylo také zajímavé sledovat jeho polemiky se Stanislavem Křečkem. I ten byl mezi sociálnědemokratickými poslanci řazen hodně vlevo, na rozdíl od Foldyny však přírodu hájil.

Snad všechny tehdejší Foldynovy kontroverze překrylo konstatování, že je „srdcař“. Priority, na něž se soustředil, se týkaly nízkopříjmových skupin, zejména z dělnických profesí. Působil jako levicový radikál, který klidně obětuje životní prostředí i prozápadní zahraniční politiku, jen když uhájí zájmy „lidí práce“.

Neznamená to však, že by jeho pozdější přestup do Okamurova týmu — stalo se v roce 2020 — byl nečekaným saltem. Překvapení mohli být jen lidé pozorující Foldynu zpovzdálí.

Po matce je Srb. Svoje slovanské cítění dával vždy hlasitě najevo. Když se válčilo na území bývalé Jugoslávie, když působil v kontroverzním pravoslavném Řádu sv. Konstantina nebo když se sblížil s Nočními vlky, nacionalistickou motorkářskou úderkou Vladimíra Putina.

Nakonec se se zarputilostí tvrdého boxera — další Foldynova záliba — vrhl na politiku, která je mnohem víc nacionální než sociální. Přispěla k tomu migrace do Evropy z jihu, válka na Ukrajině i další podněty.

Protože je život spletitý, staví politikům, kteří víc než na promyšlený program sázejí na emoce a instinkty, mnohé překážky. Jaroslav Foldyna byl třeba známým kritikem Spojených států a jejich intervencionistické politiky. Jenže nyní hájí barvy hnutí masivně se inspirujícího Donaldem Trumpem. Jak se stavět k jeho obratům, náladám a přešlapům?

Pikantní otočku letos Foldyna předvedl na pozadí debaty o nákupu zbraní pro Ukrajinu. Když se objevila informace, že i Babišův kabinet najde na tyto účely peníze, byl jako první proti. Následně si ale nechal situaci „vysvětlit“. Když prý budou peníze směřovat v rámci aliančního programu ne do „zkorumpovaného“ Kyjeva, nýbrž do Washingtonu, a zbraně se pak z Ameriky vyvezou na Ukrajinu, nebude s tím mít problém. Přitom se stejnou logikou by mohl podporovat i českou muniční inciativu, která však ve skutečnosti SPD i dalším stranám dnešní koalice leží hluboko v žaludku…

Bylo by marné hledat v řadě současných politických posunů a proměn logiku. Není nouze o politiky ani politické pozorovatele, kteří ze dne na den změnili svoji inklinaci. Z liberálů se stávají konzervativci, hlasatelé volného trhu a minimálního státu sekají schodky a dluhy. Oportunismus kvete.

Ačkoli se Jaroslav Foldyna stal ze sociálního demokrata okamurovcem a přesídlil z levice na krajní pravici, od klasických oportunistů se liší. A to přesto, že mezi kořeny dělnického hnutí a českého fašismu je hodně velký rozdíl. Sociální demokracie mu byla těsná dávno. Když byla silnou stranou, směřovala spíš ke středu — a na Foldynův vkus byla málo sociálně radikální a málo národovecká.

Nikdy nebyl fanouškem politických kompromisů, ba ústupků. Bylo to zřejmé už u středolevých koalic, v nichž sociální demokracie zakotvila za Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Proto zřejmě těžko nese i momenty, kdy SPD musí couvat před jejími koaličními partnery — hnutím ANO a Motoristy. Nejvýraznější to je v zahraniční politice.

Přesto jsou témata, která koalici dál tmelí. Například přísnost, ať už na pachatele trestných činů, nebo na migranty, úředníky či občanské organizace. Ústřední roli ale hraje téma tradic a národní suverenity.

Foldynovi nepochybně vyhovuje relativizování našich závazků v NATO a EU koaličními špičkami. K Bruselu trpěl nedůvěrou vždy. Stejně jako ke Kyjevu. O užší integraci Evropy krajní pravice nestojí, ovšem jiný koncept než spolupráci národních států nenabízí. Jen si to představme, jakou oázou klidu a míru se starý kontinent stane, až se všude ujmou vlády nějací ti po zuby ozbrojení „noční vlci“…

„Tradiční“ rodina

Nadšení krajní pravice pro tradice a národ nezřídka naráží na její nedostatečnou znalost české historie, kultury, někdy i jazyka. Jinou slabinou politiků z této líhně je rozpor mezi jejich slovy a činy. Tradiční rodinou se zaklínají všichni. Česká máma, český táta, české děti, obrázek jako ze žurnálu. Žádní gayové, žádné lesby, žádné děti s genderovými pochybnostmi, žádní cizinci. Nic exotického.

Jenže stejně jako nejde v budování tradiční rodiny příkladem šéf PRO Jindřich Rajchl, jehož proslavila lechtivá videa, kde se o ženu dělí s dalšími muži, nejde jím ani Jaroslav Foldyna.

Zastánci patriarchálního modelu, kde se žena stará o domácnost, plní zadání svého muže, a když neposlouchá, přijde trest, jsou v udržování svých „tradičních“ rodin stále méně úspěšní. Potom může dojít i na nevěru, násilí nebo nevázaný život, z něhož by voličům těchto tradicionalistů lezly oči z důlků.

Zároveň se ale netvařme, že rozpor mezi slovy a činy je typický jen pro část politického spektra. Chovat se jako hovada nemusí jen extremisté. Stačí si připomenout osud někdejšího miláčka liberálů, exposlance za TOP 09 Dominika Feriho: na povrch moderní mladý muž, uvnitř despota.

Proto by bylo předčasné soudit Jaroslava Foldynu podle jeho rodinného příběhu. Zcela stačí analýza jeho politické dráhy, která jej řadí ke sněmovním matadorům, přestože v ní najdeme víc prudkých zvratů než voličsky atraktivních úspěchů. Jako ostatně u většiny těch, kterým jde nejlépe křičet „Ne!“.

Pamatujme ale, že negace jde nezřídka ruku v ruce s nenávistí a nenávist s násilím. Od politiků s destruktivním nebo konfrontačním stylem potom těžko očekávat, že nás přivedou do rozkvetlé zahrady plné hojnosti, lásky a bílých mírových holubic.