Zpráva o tragické smrti středoškolačky v Pardubicích, kterou podle dosavadních informací a svědectví spolužáků dlouhodobě pronásledoval její bývalý partner, hluboce otřásla veřejností. Jako lidskoprávní expertka však musím konstatovat, že tato tragédie není izolovaným incidentem ani bleskem z čistého nebe. Je to nejzazší, nejextrémnější projev systémového problému, pro který má moderní kriminologie a sociologie jasný termín: femicida.

Tento pojem definuje záměrné usmrcení ženy jednoduše proto, že je ženou. Ve většině případů jde o vyvrcholení dlouhodobého cyklu domácího násilí, nebezpečného pronásledování neboli stalkingu a snahy o absolutní kontrolu ze strany partnera či ex-partnera.

Podle statistik organizací, které se v České republice této problematice věnují, u nás rukou partnera či bývalého partnera zemře zhruba dvacet až třicet žen ročně. Pardubický případ tak zapadá do mrazivé mozaiky dalších českých tragédií, jako byla například brutální vražda v Mohelnici, kde bezvládné tělo ženy v bytě bylo rovněž výsledkem útoku bývalého přítele, či medializovaný případ známé spisovatelky Simony Monyové, která o toxických vztazích psala a nakonec ji v roce 2011 doma ubodal tehdejší manžel.

Česká média a veřejný diskurz mají stále tendenci tyto činy bagatelizovat jazykem románů z červené knihovny. Výrazy jako „tragédie z lásky“, „zločin z vášně“ nebo „žárlivecký zkrat“ maskují podstatu problému, kterým není neopětovaná láska, ale hluboko zakořeněné přesvědčení pachatele, že má na ženu a její život vlastnické právo.

Když se žena rozhodne ze vztahu odejít, pro násilníka to znamená ztrátu kontroly. Právě moment rozchodu a období bezprostředně po něm jsou pro oběti statisticky nejnebezpečnější. Stalking, který podle spolužáků zavražděné dívky útoku v Pardubicích předcházel, proto není projevem zlomeného srdce, ale jasným varovným signálem, který volá po okamžité intervenci.

Tento konkrétní případ obnažuje hned několik rovin, kde jako společnost a stát selháváme. Prvním zásadním problémem je podceňování hrozby ze strany okolí a institucí. Stalking a psychické týrání jsou často zlehčovány slovy, že se z toho dotyčný pronásledovatel časem dostane, což v obětech vyvolává pocit, že přehánějí a vlastně se nic neděje. Natož aby toto jednání nahlásili na policii, kde očekávají stejnou reakci jako ve svém okolí. Pokud se přece jen nakonec rozhodnou toto chování nahlásit, systém včasného varování a vyhodnocování rizik ze strany bezpečnostních složek často nedokáže zajistit adekvátní ochranu.

Dalším selháním je nedostatečná prevence na školách. Násilí na partnerských schůzkách, takzvané dating violence, se totiž týká i velmi mladých lidí. Na středních školách však zoufale chybí systémové vzdělávání o respektujících vztazích, osobních hranicích a o tom, jak rozpoznat toxické chování dříve, než přeroste ve fyzické ohrožení.

K tomu všemu se přidává chybějící legislativní ukotvení a oficiální statistiky, protože Česká republika dodnes nemá femicidu jasně definovanou v metodických pokynech pro vyšetřování, což komplikuje specifickou prevenci a sběr relevantních dat.

Aby k podobným tragédiím v budoucnu nedocházelo, musíme jako společnost přejít od pouhého projevování soustrasti k razantním systémovým krokům a zajistit, aby ochrana obětí nebyla jen formalitou.

Klíčové je důsledné vymáhání zákazů kontaktu. Pokud existuje důvodné podezření ze stalkingu, instituce musí jednat okamžitě a opatření jako zákaz přiblížení nesmí být jen kusem papíru, nýbrž nástrojem, jehož porušení s sebou nese okamžité trestněprávní důsledky.

Současně je nezbytné zavést specializované vzdělávání pro policisty, soudce i sociální pracovníky. Ti by měli procházet povinným školením na dynamiku genderově podmíněného násilí, aby dokázali správně vyhodnotit, kdy oběti hrozí bezprostřední nebezpečí života.

V neposlední řadě musíme projít hlubokou společenskou proměnou a definitivně destigmatizovat oběti. Je na čase přestat klást otázky typu, proč žena neodešla dřív nebo proč situaci neřešila, a jasně si uvědomit, že odpovědnost a vina leží stoprocentně na pachateli.

Pardubická tragédie je další bolestnou připomínkou toho, že dokud budeme před partnerským násilím zavírat oči a považovat ho za soukromou záležitost, budeme jako společnost spoluzodpovědní za zmařené životy dalších dívek a žen.