O šestidílném seriálu na One Play se opravdu hodně psalo. V nejrůznějších rozhovorech s režisérkou, dramaturgyněmi i producentkou jsme se mohli dočíst podrobně o tom, jak pro ožehavé téma řešili psychologickou podporu hercům, ale také — a především — jak pečlivě a ohleduplně celou věc vyjednali s pozůstalými zavražděné Simony Monyové.

Ta v seriálu vystupuje pod vlastním (uměleckým) jménem, zatímco její partner a nakonec vrah má jméno změněné (protože byl odsouzen, veřejnost jeho jméno a osud zná). Dozvěděli jsme se tedy, jak se taková choulostivá věc píše, natáčí, připravuje, produkuje lépe a důsledněji než film Sbormistr.

Po zhlédnutí celé série mohu potvrdit, že Zuzana Kirchnerová je zkušená režisérka, která v seriálu pracuje s jemně volenými filmovými prostředky. Ale šest plus minus hodinových dílů je na příběh přílišná délka, a tak jsou i některé scény zbytečně prodlužované mimo smysl sdělení. To se týká především explicitních scén sexu, byť v nich oba protagonisté hodně uhrají výrazem tváře.

V případě nejdrastičtější scény násilí v pátém dílu je délka až nesnesitelná, ale tentokrát plně funkční. Ukázat, jak surového násilí na ženě se predátor dokáže dopustit, je důležité.

Spisovatelka s komerčním úspěchem

Simona jako postava rozhodně není jednoznačně sympatická, a pokud se s hrdinkou jejích románů (dá-li se taková četba nazvat románem) čtenářky identifikují, pak s autorkou samotnou v seriálu je identifikace obtížná.

Její literární nadání je na hranici grafománie, žádný Viewegh v sukních Monyová rozhodně není. Michal Viewegh v době, kdy se odehrává příběh Simonina tragického osudu, psal a vydával romány, které události privátního života (včetně sexuálních dobrodružství) vyprávěly v souvislostech společenského dění, byl docela kritickým, i když autobiografickým komentátorem procesu nereflektovaného bohatnutí za pomoci mafiánských praktik a propojení byznysu s politikou.

Simona Monyová by klidně mohla být jeho literární postavou — její psaní je monotematické, co do obrazu párových, přátelských a rodinných vztahů povrchní. Protože jsou postavy ploché, připadá jejich skutečným předlohám v seriálu jejich využití v románech urážlivé.

Spisovatelka, ženoucí se za kvantitou („chtěla jsem napsat sto knih“) nemá čas na modelování komplexnějších charakterů a hlubších dialogů. Například román(ek) s odpudivým názvem Tchyně a uzený pracuje s povrchním stereotypem nenávistné tchyně, a to i v podobě televizní inscenace v režii Lenky Wimmerové, která režírovala pro Českou televizi i seriál Božena o Boženě Němcové. Podobně povrchní je i stereotyp zlatokopky, která se vetře do tchýniny přízně.

Knížkám Simony Monyové, podobně jako televizním zpracováním, chybí další plán, každý ten příběh je vždy jen „o jednom“. Proto se to snadno a rychle čte, ale ve filmové podobě to je vlastně nuda, kterou nezachrání ani skvělí herci a explicitní erotika.

Literární kritik a historik Jiří Trávníček, když se po roce 2000 věnoval průzkumu čtenářství, Simonu Monyovou jako autorku oceňoval, sympatizoval i s tím, že si psaním vydělá, že autenticky přenesla na českou literární scénu formát, který jsme doposud znali jen z překladů.

Takových autorů se za léta od smrti Simony Monyové objevilo několik dalších, jejich příběhy jsou už strukturovanější, stereotypy z nich už tolik netrčí — a taky je máme se vším respektem zařazené jako podnikání v popkultuře.

Simona Monyová v sérii — a asi i v realitě — je, jak jsem se už taky někde dočetla — produktem i obětí doby (i uznání pro komerční úspěch a popularita jejích knih tam patří). Vnějšková kritéria vzhledu, úrovně bydlení, značky všeho možného od kosmetiky po auto nabývají významu v bezradném kapitalismu devadesátých let. Skutečný úspěch se rovná peníze.

V téže pasti uvíznou i její synové, které si nový matčin partner snadno koupí (moje osobní i pozorovatelská zkušenost mi říká, že to tak snadné nebývá).

Sonda do domácího násilí

Pečlivě promyšlený seriál Monyová ukazuje některé obecnosti ve vztahu s násilníkem. Připomíná skutečnost, která se s naším maloměšťáckým, falešně křesťanským patriarchátem táhne po staletí, kdy je pro stále velké procento mužů těžké suverénně přijmout ženin úspěch, případně se na něm podílet — tak, jak to ženy zcela samozřejmě dělají. Explicitně to je případ násilníka Adama, ale v mírné podobě se tak vlastně chová i Simonin první manžel.

Dobře je v seriálu ukázáno, jak nebezpečné pro týranou ženu je období, kdy se rozhodla se vztahem skoncovat, ale násilník to nechce či neumí přijmout. V tomto čase je žena opravdu ohrožená na životě, společnost ji musí chránit a i ona sama se musí chovat obezřetně.

Vážím si jasného popření frekventovaného klišé, že násilný partner může být dobrý otec. Nemůže. Kvůli němu jsou přece rodinné vztahy pokřivené, v dětských duších klíčí vadný vzor jednání a traumata, která jim budou komplikovat život. Dětem obojího pohlaví — i když v seriálu jde jen o kluky.

A také je nesmírně důležité připomínat, jak pekelnou roli v rodinných dramatech hraje alkohol a jak nebezpečné je dávat najevo lásku tím, že si založíme společný účet.

Násilí na ženách a dětech jako leitmotiv světového umění

Zhlédnutí seriálu Monyová mě vede k uvažování o tom, jak se naší euroamerickou kulturou táhne násilí na slabším jako červená nit výchovy a disciplinace. Shakespearovo Zkrocení zlé ženy je asi nejznámější zpracování. Ale surové mlácení žen najdeme i u Émila Zoly, také mlynář Vávra z Maryši bratří Mrštíků první ženu bil a utrápil. Laca z Její pastorkyně poranil Jenůfě tvář nožem (jak se jim spolu bude žít, už se nedozvíme).

Ve filmových scénářích Jana Procházky jsou odporně surově mláceny děti (v Trápení malá holka, v Ať žije republika křehký chlapec) a jejich matky se bojí dítěte zastat. Jakuba Katalpa popisuje v románu Zuzanin dech také otřesné násilí.

Bití žen a dětí je plná irská literatura a církve, katolická i protestantská, káravě zvedají prsty ne proti násilníkům, ale proti neposlušným dětem a hříšným — podle jejich mínění — ženám. Násilí se dopouštěl Josef Němec na své manželce a násilné chování vidíme i v románech Karolíny Světlé.

Jedním z uměleckých vrcholů zpracování tématu v moderní kinematografii je Fanny a Alexander Ingmara Bergmana, kde násilnický biskup své surovosti také zdůvodňuje láskou.

Domácí násilí ze strany mužů má i fatální následek, když žena už týrání nevydrží a násilníka zabije. Takovou ženu vražednici nacházíme ve Fassbinderově Brémské svobodě, v Tess z Umbervillu a v naší klasice v Maryše. Bývá popravena.

Maloměšťácký patriarchát — proč se, sakra, otec Simony Monyové za svou dceru nepostaví? — podporovaný hloupými ohledy „co by tomu řekli lidi“ a studem za vlastní trápení, živený dozvuky falešné křesťanské morálky, způsobuje, že ženy, ohrožené násilím, jsou stále ještě málo chráněny, blízcí se od nich distancují a společnost za nimi stojí jen vlažně.

Ohlásit násilí je stále považováno za vměšování do soukromí rodiny. Násilníkům jsou přiznávány polehčující okolnosti, psychologická pomoc pro oběti nejen že není samozřejmostí, ale je téměř nedostupná. A také často není kam se odstěhovat, což platí jak pro oběť, tak pro vykázaného násilníka.

Seriál Monyová je cenný i tím, v čem je jako umělecké dílo omezený: jistou explicitností ústředního příběhu a potlačením okolních souvislostí. Jeho velkou hodnotou jsou herecké výkony, včetně slovenských. Doufám, že pomůže změnit pohled na domácí násilí — i když typy, jako je v seriálu Simonin otec, se na něj pravděpodobně nepodívají.