Další ženy umírají. Vláda přesto odmítá řešit domácí násilí a bezpečí dětí
Irena Ferčíková Konečná, Gabriela SvárovskáVládní tažení proti Istanbulské úmluvě není izolovaný krok. Současná vláda cíleně rozbíjí vše, co se zde v oblasti lidských práv dlouhodobě budovalo. Lidské tragédie jsou jí lhostejné.
Vláda Andreje Babiše zrušila souhlas s ratifikací Istanbulské úmluvy. Neoznámila žádný plán, jak lépe ochránit oběti domácího a sexuálního násilí. Nepředstavila novou síť krizových center. Nepřišla s jistotou dostupných azylových domů, specializované psychologické pomoci, lepší prevence ani systematické práce s pachateli. Jen se zbavila mezinárodního závazku, který to požadoval.
Česká republika Istanbulskou úmluvu podepsala už v roce 2016. V roce 2023 vláda souhlasila s ratifikací a poslala ji parlamentu. Senát ji v roce 2024 těsně neschválil. A nyní vláda zrušila souhlas s ratifikací. Je to politický signál. Signál obětem násilí, že vládu jejich problémy nezajímají.
Istanbulskou úmluvu potřebujeme. Česká legislativa nestačí
Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí vychází ze čtyř jednoduchých principů: předcházet násilí, chránit oběti, stíhat pachatele a zajistit, aby stát postupoval koordinovaně. Neříká lidem, jak mají žít. Nezavádí žádná „nová“ pohlaví. Nezasahuje do rodiny. Nevztahuje se k žádné ideologii. Jen nastavuje rámec opatření, která mají ochránit lidi v situacích, kdy se z jejich rodiny stane místo strachu, kontroly a násilí.
Často slyšíme, že úmluvu nepotřebujeme, protože „všechno už máme v zákonech“. Jenže to je problém. Nestačí mít paragrafy na papíře. Oběti potřebují vědět, kam se obrátit. Potřebují bezpečná útočiště. Potřebují policii, která jejich výpovědi nebude zpochybňovat. Potřebují soudní řízení, které je nebude znovu zraňovat a po přestálém traumatu opakovaně psychicky rozebírat. Potřebují dostupnou psychologickou pomoc.
Více než polovina případů domácího násilí se týká dětí. Přibližně každé páté dítě v České republice je obětí nebo svědkem násilí v rodině. Statisíce dětí vyrůstají v násilném prostředí a potřebují odbornou podporu. A nakonec i pachatelé potřebují programy, které sníží riziko, že budou v násilí pokračovat. Často i oni mohou pocházet z násilnického prostředí, které je nenaučilo, jak jinak než násilím reagovat na neshody a konflikty a jak zacházet se stresem, negativními emocemi a životními těžkostmi.
Domácí a sexuální násilí během života zažívá přibližně každá třetí žena a každý čtrnáctý muž. Ve více než polovině případů domácího a partnerského násilí jsou přítomny děti. Častou obětí jsou senioři závislí na pomoci a péči svých příbuzných.
Není to tedy jen otázka trestní spravedlnosti, ale i zdravotnictví, školství, sociálních služeb, policie, soudů, OSPODů, obcí a krajů. Přesně proto existuje mezinárodní úmluva, která státům pomáhá budovat funkční systém a poskytuje jim skrze odborný výbor pravidelnou a nezávislou zpětnou vazbu, jak se budování systému daří.
Donekonečna opakované lži
Odpůrci úmluvy léta opakují stejné mýty a nesmysly. Že prý staví ženy proti mužům. Úmluva ovšem říká jen to, že ženy jsou nejčastějšími oběťmi některých forem násilí, a zároveň výslovně umožňuje a ukládá státům chránit všechny oběti domácího násilí — ženy, muže, děti, seniory i seniorky.
Že úmluva vnucuje školám ideologii? Úmluva mluví o prevenci, respektu, výchově k nenásilnému řešení konfliktů a překonávání stereotypů, které ospravedlňují a bagatelizují násilí.
Že je úmluva diktát zvenčí? Je to dokument Rady Evropy, na jehož vzniku se podílely členské státy, včetně České republiky.
Kolik tragédií ještě musí přijít?
O tom, jak fatální mohou být trhliny v našem systému, svědčí i nedávná tragédie z Ostravy. Muž s násilnou minulostí, který si již v devadesátých letech odpykal trest za smrt své první manželky, postřelil svou současnou ženu — cizinku, která před ním a jeho agresí utíkala.
Přestože v rodině již dříve zasahovala policie a sousedé o dlouhodobé agresi i strachu oběti věděli, státní aparát nedokázal recidivě násilí předejít. Tento případ poukazuje, že bez systematické práce s pachateli a bez skutečně funkční sítě prevence a ochrany, kterou Istanbulská úmluva vyžaduje, zůstávají oběti i se svými dětmi tváří v tvář brutálnímu násilí v podstatě osamoceny.
Cizinky pak představují kategorii obzvlášť zranitelných obětí, nejen kvůli jazykové či kulturní bariéře a v důsledku ztíženému přístupu k informacím, ale také díky situacím, kdy jejich povolení k pobytu může být přímo závislé na vztahu k agresorovi. V případě rozvodu jim může hrozit zrušení pobytového oprávnění.
Postoj k lidským právům jako v autoritářském Turecku
Nejvýmluvnější je mezinárodní srovnání. Úmluvu přijala velká většina evropských zemí. Patří k ní státy s různými právními tradicemi, politickými kulturami i náboženským zázemím — od severských zemí přes Německo, Francii a Španělsko až po Polsko nebo Ukrajinu. Evropská unie k úmluvě přistoupila v roce 2023.
Česká republika se naopak řadí po bok malé skupiny států, které ji neratifikovaly, a politicky se přibližuje těm, kde se ochrana žen a obětí domácího násilí stala terčem populistické kulturní války.
Podobně tomu bylo v Turecku, které od úmluvy odstoupilo za vlády současného autoritářského vůdce Recepa Tayyipa Erdoğana. Viděli jsme to v Polsku za minulé vlády strany Právo a spravedlnost, která připravovala odchod od úmluvy, ale současná vláda Donalda Tuska tento záměr zrušila.
Viděli jsme to v Lotyšsku, kde parlament odhlasoval odchod, ale prezident zákon vrátil a rozhodnutí bylo odloženo. Vždy se opakuje stejný vzorec: místo debaty o ochraně obětí přijde strašení „genderem“, útok na lidskoprávní organizace a tvrzení, že stát už přece všechno dělá. A masivní dezinformační útok.
Kdyby stát opravdu dělal všechno potřebné, nebyl by takový tlak na nedostatečné kapacity krizových center. Nechyběly by specializované služby. Nebyly by stále mezery ve vzdělání policie, zdravotníků, soudů ani sociálních pracovníků a pracovnic.
Nepotřebovali bychom redefinici znásilnění, která v České republice prošla až po letech tlaku obětí, expertek a občanské společnosti. A nepotřebovali bychom neustále dokola vysvětlovat, že přeživší násilí si zaslouží důvěru, bezpečí a pomoc, ne podezírání, politické poučky a ideologické slogany o tradiční rodině.
Ano, potřebujeme bránit rodinu. Rodinu, která je místem bezpečí, jistoty a ochrany, ne místem, odkud se utíká před nátlakem a násilím.
Česká vláda rozkládá celou agendu lidských práv
Odvolání souhlasu s ratifikací Istanbulské úmluvy není izolovaný krok. Je to součást širšího postoje vlády k lidským právům: méně závazků, méně nezávislé odborné kontroly, méně institucionální paměti, méně odpovědnosti. Vláda jako by říkala, že ochranu zranitelných lidí lze řešit nahodile, resortně, bez jasných standardů a bez nepříjemné zpětné vazby.
Do tohoto obrazu bohužel zapadá i širší rozklad lidskoprávní agendy na Úřadu vlády. Vláda v přímém přenosu rozbíjí institucionální zázemí ochrany lidských práv, které se tu budovalo léta právě proto, aby se lidská práva, rovnost žen a mužů, ochrana menšin, práva lidí se zdravotním postižením, práva dětí nebo role občanské společnosti neřešily jako vedlejší přívažek agend jednotlivých resortů, ale systematicky, jako průřezová odpovědnost celé vlády.
Je příznačné, že na Úřadu vlády má zůstat už jen kancelář zmocněnkyně pro lidská práva, zatímco odborné zázemí agend se rozpadá mezi ministerstva. Funkce bez skutečného aparátu, zázemí a zřejmě i bez politické odvahy se pomalu mění v alibi.
Právě současná zmocněnkyně pro lidská práva je smutným obrazem rozkladu lidskoprávní politiky. Taťána Malá v minulém volebním období patřila k političkám, které se zasadily o lepší ochranu obětí sexuálního násilí, změnu definice znásilnění a ochranu dětí. Bez velkých slov a sebeprezentace sehrála Taťána Malá klíčovou roli pro získání hlasů tehdejší opozice. Dnes je čelnou političkou vládního hnutí ANO a reprezentuje vládu, která odstupuje od mezinárodních závazků a oslabuje lidskoprávní infrastrukturu státu.
Jestliže vláda tvrdí, že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, měla by okamžitě říct, čím ji nahradí. Kolik vznikne nových specializovaných služeb a krizových center pro oběti sexualizovaného násilí? Jak zlepší dostupnou pomoc dětem, které vyrůstají v násilném prostředí? Jak zvýší povědomí a odbornost policie, státních zastupitelství, soudů, OSPODů a zdravotnictví? Jak zajistí, aby oběti nezůstávaly samy, bez pomoci, s traumatem a ve strachu, že nahlášení násilí nic nevyřeší a přinese jim jen odsouzení, stigma, zpochybňování a další trauma?
Co vláda udělá pro lidi, kteří zažívají násilí a bojí se požádat o pomoc? Odpověď zatím zní: Nic — a hlavně už s tím přestaňte otravovat.
To, že Česká republika neratifikovala Istanbulskou úmluvu, je podlé a hanebné. Už jen proto, že jsou desítky zemí,kde by přinesla reálné zlepšení situace, a každá evropská země, která úmluvu zpochybňuje, těmto zemím poskytuje alibi.
Nicméně ta úmluva není všeléčivý dryák. Nijak by nezabránila příběhům, jako je ten z Ostravy, a sama o sobě nevytváří lepší podmínky pro to, aby se obětem domácího násilí dostalo účinnější pomoci a ochrany. Ty pasáže, které by k tomu mohly vést, jsou zcela a beznadějně deklaratorní.
To, že Česká republika neratifikovala Istanbulskou úmluvu, je pro ženy v ČR dobrou zprávou. Zavedení pojmu „gender“ do právního řádu představuje pro biologické ženy nepřijatelnou nejistotu v objektivním určení pohlaví a ve svém důsledku bohužel vede k těžkému poškození práv (biologických) žen.
Typicky by se jednalo například o přístup „žen“ (například násilnických partnerů týraných žen, identifikujících se účelově jako ženy) do zařízení určených výhradně ženám.
Vím, je horko a právnické pojmosloví je těžké. Ale dovolím si Vás ujistit, že Istanbulská úmluva sice operuje několika souslovími, které se v českých zákonech nevyskytují, ale právě to nebezpečí, kterého se obáváte, opravdu nevyvolává.
Nevyvolává. Jen si bohužel nemůžeme být jisti zda osoba s penisem na ženské nudapláži v Bernu je pro účely této Úmluvy diskriminovanou utlačovanou ženou, nebo toxicky maskulinním predátorem. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách totiž pojem „žena“ nikde nedefinuje.
V minulosti samozřejmě žádná taková „definice ženy“ potřeba nebyla, ovšem v době, kdy ženou může být prakticky kdykoliv, taková definice už potřeba je.
Ať už je tedy osoba s penisem na ženské nudapláži v Bernu ženskou obětí násilí nebo toxicky mužským násilníkem, můžeme si v obou případech být stoprocentně jisti, že nejen pro účely Úmluvy je toto násilí genderově podmíněné:-)
Pro potřeby této smlouvy je podstatné nikoli to, zda jste osoba s dělohou nebo penisem , či sofistikovaněji s určitou kombinací chromozomů – ale to, zda na Vás je či není pácháno násilí z důvodů, které se odvolávají na určitý genderový stereotyp (na sociální roli, která je Vám na základě takových či makových znaků připisována jako násilníkem).
Řečeno příkladně:
Pokud násilník doslova vychází z lidové instrukce české hospody: "Zbij ženu dvakrát denně, ona už bude vědet, za co“, jedná se o genderově motivované násilí.
Pokud násilníci vyvraždí například ve Srebrenici všechny chlapce, protože rolí muže je být bojovníkem a nositelem etnické identity a z těch chlapců by vyrostli muži, jedná se (také, určující je zde etnické) o genderové násilí.
Zatímco, pokud se jedná o stanovení striktních pravidel zavedených kvůli ochraně obětí, pak do azylového zařízení pro týrané ženy prostě nemají mít přístup potenciální násilnící (bez ohledu na jejich pohlaví, ono týrání partnera se vyskytuje i v stejnopohlavních partnerstvích) a právě tak provoz uzavřené nudistické plaže určené pro osoby s definovanými pohlavními znaky (nikoli genderovými rolemi, ty jaksi plavčice pohledem neprověří0) náleží rozhodnutí provozovatelů -- je na volbě klientů a klientek, zda chtějí na otevřenou pláž vyžadující plavky, obvyklou nudistickou pláž nebo na pláž uzavřenou pro určitou skupinu. Nejde tedy o genderově motivované násilí, ani o neúnosné diskriminační jednání.
Takže máte nesporně pravdu v tom, že oba příklady, které uvádíte, jsou absurdní. Ale nemají nic společného se zavedením slova gender. Protože my to rozlišení pohlaví a genderu (ošklivé slovo, ale nikdo včas neprosadil českou alternativu) potřebujeme pro popis faktu, že určité očekávané "ženské" nebo "mužské" chování nevychází rovnou z toho, zda máte dole ocásek nebo šterbinu, ale ze scénářů, které Vám ta či ona společnost nabízí jako přijatelné.
Ano, pane Profante, zcela správně podotýkáte, že plavčice na ženské nudapláži je nanejvýš schopna pohledem prověřit pohlavní znaky, nikoli však genderové role. Z tohoto důvodu bude na té ženské nudapláži v Bernu ve spolupráci se specializovanou kanceláří pro rovnost v genderové problematice nově zřízena funkce osvětového pracovníka (viz odkaz), který bude ženám vysvětlovat, že (řečeno vašimi slovy) „určité moderní ‚ženské‘ chování vychází z toho, že máte dole ocásek a nikoliv ze scénářů, které Vám ta či ona společnost nabízí jako přijatelné“. Švýcarsko ale Istanbulskou úmluvu ratifikovalo už dávno, „jsou oddáni společenství solidarity, které je proti diskriminaci a vyloučení“, takže ten osvětový pracovník (samozřejmě ve spolupráci se specializovanou kanceláří pro rovnost v genderové problematice) je na rozdíl od pouhé hloupé plavčice schopen i pouhým pohledem (do průkazu totožnosti) prověřit (kromě pohlavních znaků) také i genderové role.
Tato „solidarita, která je proti diskriminaci a vyloučení“, může být ovšem snadno kvalifikována jako sexuální obtěžování a porušuje tak ustanovení článku 36 b a článku 40 Istanbulské úmluvy.
Nechce se mi dohledávat relevantní zdroje k událostem kolem Bernské ženské nudistické pláže. Ale nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne provozovat pláž pro osoby, které se identifikují jako ženy – a je na instituci, která pláž provozuje, zda chce z vlastních zdrojů platit osvětu o genderu, popřípadě, pokud se jedná o městskou pláž, zda to chce platit obec a zda s tím souhlasí její občané.
Diskriminace by to byla, pokud by se jednalo o zařízení, které musím používat – například pouze společné záchodky pro klientelu na obecním úřadě, které diskriminují ty, kdo jsou od dětství vychováni v tom, že se určité věci nedělají před osobami druhého pohlaví. Anebo, kdyby nějaká instituce bránila vedle pláže pro všechny osoby cítící se jako ženy zřízení pláže, přístupné pouze těm osobám, u nichž se jejich genderová identifikace shoduje s určitou kombinací chromozomů.
Také, pane Profante, nevidím nic špatného na tom, pokud se někdo rozhodne provozovat pláž pro osoby, které se identifikují jako ženy. Problém je jen v tom, že je to v praxi neproveditelné, protože nejde objektivně zjistit, kdo se identifikuje jako žena a kdo to účelově předstírá. Je to stejný nesmysl, jako kdyby se někdo rozhodl provozovat pláž pouze pro heterosexuály – to je úplně stejně neproveditelné, protože také nejde objektivně zjistit, kdo se identifikuje jako heterosexuál a kdo to účelově předstírá (asi nechceme, aby heterosexualita byla úředně potvrzována v průkazu totožnosti, ale ani to by nic neřešilo).
Ať už jde tedy o pláž pouze pro osoby, které se identifikují jako ženy, nebo pláž pro osoby, které se identifikují jako heterosexuálové, v obou případech je možné spoléhat se pouze na jejich věrohodnost. Ty pláže jsou ovšem zřizovány právě jako opatření proti falešné věrohodnosti, že všichni lidé jsou slušní a všichni se tedy vyvarují jakékoliv formy sexuálního obtěžování.
Zřizování pláže pro osoby, které se identifikují jako ženy, stejně jako zřizování pláže pro heterosexuály tedy postrádá jakýkoliv rozumný smysl.
Ale samozřejmě, že to jde. Jen to také jde obcházet. No a co nejde?
A obava z násilníka na pláži. V té mase vesměs zdravých žen v přijatelné fyzické kondici? Určitě menší riziko, než jít po desáté přes Letenské sady.
Vaše odpověď, pane Profante, je názorným příkladem toho, kam to vede, když se šmíráctví zařadí v intencích Istanbulské úmluvy na úroveň znásilnění a přestane se mezi nimi rozlišovat:
Když tedy žena bez oblečení [v tomto případě samozřejmě ta žena, která je jako žena objektivně rozlišitelná, nikoliv ta, která se jako žena jen sama identifikuje] nechce, aby ji v prostorách vyhrazených pouze pro ženy očumoval kdejaký šmírák, odpovíte, že je to určitě menší riziko, než jít po desáté večer přes Letenské sady.
----------------------------
Chápu, že oblečení nemá (alespoň podle vaší propagandy) na pravděpodobnost znásilnění žádný vliv, ovšem ty obavy z násilníků jsou samozřejmě opodstatněné tam, kde se v těchto vyhrazených prostorách zdržují ženy osamoceně, anebo poté, co tato idiotská legislativa „na ochranu žen“ umožní „ženám“ s penisem navštěvovat tyto prostory (vyhrazené pouze ženám – tedy prostory oddělené podle pohlaví a nikoliv podle genderu) ve velkém počtu nebo v organizované skupině násilníků. Ty obavy „naštěstí“ nebudou mít dlouhého trvání, sexuální obtěžování i sexuální násilí, které tato legislativa umožní, pochopitelně povedou k vytlačení žen [těch, které jsou jako ženy objektivně rozlišitelné] z těchto prostor. V horším případě pak bude každý pokus tyto samostatné prostory pro ženy (pro ženy podle pohlaví a nikoliv podle genderu) obnovit a chránit je tak před sexuálním obtěžováním a násilím označen jako diskriminace žen. Dopadlo by to tedy tak nějak podobně jako s ochranou dělníků v NDR v roce 1953. Bertolt Brecht by nejspíš ironicky doporučil „rozpustit ženy a zvolit si jiné“. Přesně to se děje, jen to už není ironie.
Toxického násilníka na bernské pláži jste zavedl Vy. A protože -- zjevně na rozdíl od Vás -- mezi skrytým voyeurismem (což je to jediné, co může na té Vaší hypotetické pláži provozovat hypotetický přestupník, který by se na ni vetřel, předstíraje jinou sebeidentifikaci, aniž by se proflákl) a násilným jednáním rozlišuji, je celý Váš výpad zoufalou snahu nahradit alespoň zdání argumentace.
A pokud Vám přijde něco udivujícího na tom, že opuštěný noční park je pro potenciální oběť násilí nebezpečnější než místo, kde je spousta lidí a navíc nikam nepospíchají (tedy jakákoliv pláž), pak jaksi nemáme společné pole k rozpravě.