Vláda Andreje Babiše zrušila souhlas s ratifikací Istanbulské úmluvy. Neoznámila žádný plán, jak lépe ochránit oběti domácího a sexuálního násilí. Nepředstavila novou síť krizových center. Nepřišla s jistotou dostupných azylových domů, specializované psychologické pomoci, lepší prevence ani systematické práce s pachateli. Jen se zbavila mezinárodního závazku, který to požadoval.

Česká republika Istanbulskou úmluvu podepsala už v roce 2016. V roce 2023 vláda souhlasila s ratifikací a poslala ji parlamentu. Senát ji v roce 2024 těsně neschválil. A nyní vláda zrušila souhlas s ratifikací. Je to politický signál. Signál obětem násilí, že vládu jejich problémy nezajímají.

Istanbulskou úmluvu potřebujeme. Česká legislativa nestačí

Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí vychází ze čtyř jednoduchých principů: předcházet násilí, chránit oběti, stíhat pachatele a zajistit, aby stát postupoval koordinovaně. Neříká lidem, jak mají žít. Nezavádí žádná „nová“ pohlaví. Nezasahuje do rodiny. Nevztahuje se k žádné ideologii. Jen nastavuje rámec opatření, která mají ochránit lidi v situacích, kdy se z jejich rodiny stane místo strachu, kontroly a násilí.

Často slyšíme, že úmluvu nepotřebujeme, protože „všechno už máme v zákonech“. Jenže to je problém. Nestačí mít paragrafy na papíře. Oběti potřebují vědět, kam se obrátit. Potřebují bezpečná útočiště. Potřebují policii, která jejich výpovědi nebude zpochybňovat. Potřebují soudní řízení, které je nebude znovu zraňovat a po přestálém traumatu opakovaně psychicky rozebírat. Potřebují dostupnou psychologickou pomoc.

Více než polovina případů domácího násilí se týká dětí. Přibližně každé páté dítě v České republice je obětí nebo svědkem násilí v rodině. Statisíce dětí vyrůstají v násilném prostředí a potřebují odbornou podporu. A nakonec i pachatelé potřebují programy, které sníží riziko, že budou v násilí pokračovat. Často i oni mohou pocházet z násilnického prostředí, které je nenaučilo, jak jinak než násilím reagovat na neshody a konflikty a jak zacházet se stresem, negativními emocemi a životními těžkostmi.

Domácí a sexuální násilí během života zažívá přibližně každá třetí žena a každý čtrnáctý muž. Ve více než polovině případů domácího a partnerského násilí jsou přítomny děti. Častou obětí jsou senioři závislí na pomoci a péči svých příbuzných.

Není to tedy jen otázka trestní spravedlnosti, ale i zdravotnictví, školství, sociálních služeb, policie, soudů, OSPODů, obcí a krajů. Přesně proto existuje mezinárodní úmluva, která státům pomáhá budovat funkční systém a poskytuje jim skrze odborný výbor pravidelnou a nezávislou zpětnou vazbu, jak se budování systému daří.

Donekonečna opakované lži

Odpůrci úmluvy léta opakují stejné mýty a nesmysly. Že prý staví ženy proti mužům. Úmluva ovšem říká jen to, že ženy jsou nejčastějšími oběťmi některých forem násilí, a zároveň výslovně umožňuje a ukládá státům chránit všechny oběti domácího násilí — ženy, muže, děti, seniory i seniorky.

Že úmluva vnucuje školám ideologii? Úmluva mluví o prevenci, respektu, výchově k nenásilnému řešení konfliktů a překonávání stereotypů, které ospravedlňují a bagatelizují násilí.

Že je úmluva diktát zvenčí? Je to dokument Rady Evropy, na jehož vzniku se podílely členské státy, včetně České republiky.

Kolik tragédií ještě musí přijít?

O tom, jak fatální mohou být trhliny v našem systému, svědčí i nedávná tragédie z Ostravy. Muž s násilnou minulostí, který si již v devadesátých letech odpykal trest za smrt své první manželky, postřelil svou současnou ženu — cizinku, která před ním a jeho agresí utíkala.

Přestože v rodině již dříve zasahovala policie a sousedé o dlouhodobé agresi i strachu oběti věděli, státní aparát nedokázal recidivě násilí předejít. Tento případ poukazuje, že bez systematické práce s pachateli a bez skutečně funkční sítě prevence a ochrany, kterou Istanbulská úmluva vyžaduje, zůstávají oběti i se svými dětmi tváří v tvář brutálnímu násilí v podstatě osamoceny.

Cizinky pak představují kategorii obzvlášť zranitelných obětí, nejen kvůli jazykové či kulturní bariéře a v důsledku ztíženému přístupu k informacím, ale také díky situacím, kdy jejich povolení k pobytu může být přímo závislé na vztahu k agresorovi. V případě rozvodu jim může hrozit zrušení pobytového oprávnění.

Postoj k lidským právům jako v autoritářském Turecku

Nejvýmluvnější je mezinárodní srovnání. Úmluvu přijala velká většina evropských zemí. Patří k ní státy s různými právními tradicemi, politickými kulturami i náboženským zázemím — od severských zemí přes Německo, Francii a Španělsko až po Polsko nebo Ukrajinu. Evropská unie k úmluvě přistoupila v roce 2023.

Česká republika se naopak řadí po bok malé skupiny států, které ji neratifikovaly, a politicky se přibližuje těm, kde se ochrana žen a obětí domácího násilí stala terčem populistické kulturní války.

Podobně tomu bylo v Turecku, které od úmluvy odstoupilo za vlády současného autoritářského vůdce Recepa Tayyipa Erdoğana. Viděli jsme to v Polsku za minulé vlády strany Právo a spravedlnost, která připravovala odchod od úmluvy, ale současná vláda Donalda Tuska tento záměr zrušila.

Viděli jsme to v Lotyšsku, kde parlament odhlasoval odchod, ale prezident zákon vrátil a rozhodnutí bylo odloženo. Vždy se opakuje stejný vzorec: místo debaty o ochraně obětí přijde strašení „genderem“, útok na lidskoprávní organizace a tvrzení, že stát už přece všechno dělá. A masivní dezinformační útok.

Kdyby stát opravdu dělal všechno potřebné, nebyl by takový tlak na nedostatečné kapacity krizových center. Nechyběly by specializované služby. Nebyly by stále mezery ve vzdělání policie, zdravotníků, soudů ani sociálních pracovníků a pracovnic.

Nepotřebovali bychom redefinici znásilnění, která v České republice prošla až po letech tlaku obětí, expertek a občanské společnosti. A nepotřebovali bychom neustále dokola vysvětlovat, že přeživší násilí si zaslouží důvěru, bezpečí a pomoc, ne podezírání, politické poučky a ideologické slogany o tradiční rodině.

Ano, potřebujeme bránit rodinu. Rodinu, která je místem bezpečí, jistoty a ochrany, ne místem, odkud se utíká před nátlakem a násilím.

Česká vláda rozkládá celou agendu lidských práv

Odvolání souhlasu s ratifikací Istanbulské úmluvy není izolovaný krok. Je to součást širšího postoje vlády k lidským právům: méně závazků, méně nezávislé odborné kontroly, méně institucionální paměti, méně odpovědnosti. Vláda jako by říkala, že ochranu zranitelných lidí lze řešit nahodile, resortně, bez jasných standardů a bez nepříjemné zpětné vazby.

Do tohoto obrazu bohužel zapadá i širší rozklad lidskoprávní agendy na Úřadu vlády. Vláda v přímém přenosu rozbíjí institucionální zázemí ochrany lidských práv, které se tu budovalo léta právě proto, aby se lidská práva, rovnost žen a mužů, ochrana menšin, práva lidí se zdravotním postižením, práva dětí nebo role občanské společnosti neřešily jako vedlejší přívažek agend jednotlivých resortů, ale systematicky, jako průřezová odpovědnost celé vlády.

Je příznačné, že na Úřadu vlády má zůstat už jen kancelář zmocněnkyně pro lidská práva, zatímco odborné zázemí agend se rozpadá mezi ministerstva. Funkce bez skutečného aparátu, zázemí a zřejmě i bez politické odvahy se pomalu mění v alibi.

Právě současná zmocněnkyně pro lidská práva je smutným obrazem rozkladu lidskoprávní politiky. Taťána Malá v minulém volebním období patřila k političkám, které se zasadily o lepší ochranu obětí sexuálního násilí, změnu definice znásilnění a ochranu dětí. Bez velkých slov a sebeprezentace sehrála Taťána Malá klíčovou roli pro získání hlasů tehdejší opozice. Dnes je čelnou političkou vládního hnutí ANO a reprezentuje vládu, která odstupuje od mezinárodních závazků a oslabuje lidskoprávní infrastrukturu státu.

Jestliže vláda tvrdí, že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, měla by okamžitě říct, čím ji nahradí. Kolik vznikne nových specializovaných služeb a krizových center pro oběti sexualizovaného násilí? Jak zlepší dostupnou pomoc dětem, které vyrůstají v násilném prostředí? Jak zvýší povědomí a odbornost policie, státních zastupitelství, soudů, OSPODů a zdravotnictví? Jak zajistí, aby oběti nezůstávaly samy, bez pomoci, s traumatem a ve strachu, že nahlášení násilí nic nevyřeší a přinese jim jen odsouzení, stigma, zpochybňování a další trauma?

Co vláda udělá pro lidi, kteří zažívají násilí a bojí se požádat o pomoc? Odpověď zatím zní: Nic — a hlavně už s tím přestaňte otravovat.