Kdyby byla následující historka smyšlená, byla by urážlivě prostoduchá. Její pravdivost z ní ovšem činí výstrahu: příště se to může stát komukoliv a může to dopadnout mnohem hůř.

Dokumentaristka, moderátorka a dula Ivona Novomestská Remundová se vloni v říjnu podílela na demonstraci proti jmenování Petra Macinky (Motoristé sobě) ministrem životního prostředí. Její rolí bylo provázet připraveným programem. Přihlížející policisté si během jejího vystoupení všimli, že na pravém křídle shromáždění, které se sešlo na Hradčanském náměstí, se lidé začínají nebezpečně mačkat.

Poprosili tedy moderátorku Remundovou, aby z pódia vyzvala demonstrující, ať se rozestoupí. Remundová tak učinila slovy a gestem — pravou rukou.

Vymyšlené hajlování, reálná kyberšikana

Tento okamžik z 19. října 2025 se Ivoně Remundové postaral o šňůru zážitků, jimž bychom se za jiných okolností zasmáli, vezmeme-li v potaz, jakým idiotem musí člověk být, aby udělal neonacistickou kauzu z gesta „prosím, rozestupujte se tímto směrem“. Remundová se však bohužel několik následujících měsíců nesmála.

Fotografie, na níž demonstrujícím několik vteřin naznačuje směr napřaženou pravačkou, se stala virálním esem v rukávu jistého Jakuba Svobody, zakládajícího člena Motoristů sobě, neúspěšného kandidáta do čela strany a později i do Poslanecké sněmovny parlamentu ČR, jehož příspěvky často sdílejí sociální profily projektu Hranatost od Facebooku po Instagram.

Tam pod titulkem „Hajlování fašistické ultralevice při protestu proti Motoristům“ napsal: „Jsem na Hradčanském náměstí a bez uzardění se tady hajluje! A účastnici demonstrace tomu tleskají! Hnutí Duha, Greenpeace a další bizár spolky živené z věřejných peněz a veřejných zakázek mají skutečný hit*er problém. Je to normální?

Za akcí stojí také spolek AutoMat, Klimatická koalice, Klima matky, Klima babičky, Univerzity za klima, Svoboda zvířat a další.“

Reakce fanoušků pana Svobody, jakéhosi motoristického Esa Rimmera fixovaného na otcovskou figuru prezidenta Petra Pavla, na sebe nedaly dlouho čekat. Z jeho fotky například někdo na jeho sítích vydedukoval, že „Remundová kyne přítomným Ukrajincům, kteří hajlují nazpátek“. Na Ivonu Remundovou se v sociálních sítích začaly snášet nadávky, osočování, výhrůžky a zastrašování. Stala se obětí kyberšikany.

U výhrůžek smrtí se Remundová rozhodla konat zejména s ohledem na dopad kauzy na své tři náctileté děti, které se v digitálním prostoru s hrozbami namířenými proti jejich matce setkaly a hluboce to jimi otřáslo. Ve spolupráci s organizací In Iustitia podala několik trestních oznámení.

Selhání plukovníka v Bartolomějské

V mezičase ovšem někdo podal trestní oznámení také na Ivonu Remundovou, a to za projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 trestního zákoníku. Tak se tedy Ivona Remundová ocitla ve vyhlášené vyšetřovně v Bartolomějské ulici, aby tam podala vysvětlení.

Čistě teoreticky nemusela být kdovíjak nervózní: dokumentaristka strávila posledních dvacet let prací ve prospěch marginalizovaných skupin, obětí válek, osvětou v oblasti ekonomických nerovností, nejnověji se zabývá péčí o těhotné ženy a novorozence — působí jako dula. Je autorkou audiovizuálních děl s tematikou Romů i ukrajinských uprchlíků a byla za ně opakovaně oceněna.

Mohla tedy oprávněně očekávat, že podání vysvětlení na Policii České republiky, pokud jde o její „poměr k neonacismu“, se odehraje jako útrpná groteska, kdy všechny zúčastněné strany — policista, přísedící, Remundová i její advokátka — vyprodukují úřední dokument kvůli zjevnému nesmyslu a v míru se rozejdou. I proto je jedním z nejvíce znepokojujících okamžiků celého případu postup Policie České republiky vůči ženě, která vyhověla jejím pokynům na veřejné akci. Plukovník v Bartolomějské se k ní totiž zachoval jako k člověku, který nedokáže doložit, že není stoupencem neonacismu.

Klíčovou otázku z této fáze kauzy si tedy zformulujme takto: nepodařilo-li se Ivoně Remundové — navzdory seznamu děl a spolupracujících organizací — prokázat úřední osobě, nikoliv trollovi na sítích, že není neonacistka, jak to prokáže běžný občan České republiky, který nestrávil posledních dvacet let života ochranou slabších a pomáháním potřebným?

Turek a spol.: holčičky kakající na koberec

Jde samozřejmě o bod, kterého se chytají motorističtí popírači průběhu líčeného konfliktu: „Tady vidíte, jaké to je — vy jste nám křivě obvinili Turka, tak tady to máte zpátky, libtardi.“ (To je parafráze skutečného výroku ze sítí.)

Z podobných reakcí čiší urputná snaha zpochybnit náckovství poslance Filipa Turka, které on sám bohatě zdokumentoval. A to dokonce ani ne proto, že takové jednání je objektivně zvrácené, ale proto, že je to „oficiálně zakázané“, a pak by z toho mohl mít člověk mrzení — v nejhorším případě ho kvůli tomu třeba nejmenují ministrem zahraničí.

Bizarní snaha obvinit Ivonu Remundovou z hajlování je součástí dětinské reakce Filipa Turka a jeho fanoušků na vlastní vinu. Největší přerostlé dítě současné české krajní pravice dodnes na svém instagramovém profilu ukřivděně sbírá „důkazy“ o údajném „hajlování“ dalších veřejně činných osobností, které někdy někde nějak pokynuly pravicí a nechaly se přitom vyfotit některým z Turkových oddaných fanoušků.

Turek se takto absurdně snaží zlehčit to, k čemu se sám svého času hrdě hlásil. Fanouškové mu tleskají a chichotají se, zčásti snad vedeni vědomím, že kdyby něco ohavného provedli oni sami, podaří se jim to podobně zrelativizovat a zatlouct.

Křečovitá snaha proměnit všechno viděné, slyšené i řečené v nadsázku, kde nemá váhu symbol, slovo ani gesto, se přitom skutečně nedá označit ani za prepubertální: kořeny takového chování se u dětí objevují už ve školce. Lze ho dobře ilustrovat skutečným příkladem z minulého týdne; čtenáři laskavě omluví popis fyziologického procesu.

Čtyřletá holčička se schválně vykaká na koberec ve společné herně. Je dávno schopná dojít si na nočník i na záchod, přesto se to stane. Holčička dostane vynadáno. Koberec se vyčistí. Holčičce se ovšem následky jejího činu nelíbí. Chodí proto po školce a ukazuje prstem na své kamarády, kteří si v poklidu hrají, že „taky kakají“, protože by se jí hrozně líbilo, kdyby i oni dostali vynadáno.

Filip Turek a jeho klaka jsou holčičky kakající na koberec, které ukazují prstem kolem sebe. Jakub Svoboda, povzbuzen reakcemi a virálností svého příspěvku, se tak rozhodl „hajlující Remundovou“ sdílet znovu. Prý si to „vykoledovala“ tím, že se jí veřejně zastal zelený politik.

V daném kontextu je neuvěřitelné, že trestní oznámení podané na Ivonu Remundovou, kterému mohl odložit už vrchní vyšetřovatel v Bartolomějské, se táhlo dva měsíce.

Ostré rysy, měkký mozek

Podobně fascinující je ale křečovitě humorná, sémioticky vyšinutá snaha Turkovy PR klaky zlehčit poslancovo hajlování vyhledáváním zástupných terčů. To vše se děje v digitálním prostředí, které má vlastní kreativní řešení, obsahovou strategii i průběžné politické cíle.

Webový projekt Hranatost je přitom při pohledu z větší výšky pravděpodobně nejúspěšnější politicko-homoerotická platforma v zemi. Nic proti podobným projektům: když si muži teatrálně projevují přízeň, chválí si navzájem svaly a troubí přitom na klaksony, člověk cítí jistou naději, že mír je možný. Otevřený obdiv k mužské tváři, tělu, potenci, zbraním, vnějším atributům světského úspěchu — to všechno zavání fascinací sexuální silou, kterou členové kultu hystericky popírají dokládáním vlastní heterosexuální potence.

Na subtilnější úrovni je Hranatost prostředkem zvýraznění jistého typu, který v české politice zatím nebyl příliš k vidění — spojení fyzické síly, vůle a bezskrupulóznosti bývá relativně běžným marketingovým balíčkem například ve Spojených státech amerických. Ve střední Evropě je kombinace „káry, svalů a buchet“ pořád relativně novátorská.

Hranatost je ovšem v jádru funkční marketingový projekt budování image poslance Filipa Turka, který po volbách tak dlouho handloval se svými funkcemi, až se vyhandloval z Evropského parlamentu do toho českého. A teď se mu jako člověku, jehož politická kariéra patrně vyvrcholila rolí „bývalého budoucího ministra životního prostředí“, spousta lidí směje. Ale co víme, jestli mu Hranatost ještě k něčemu nepomůže: je sadou digitálních kanálů oslavujících motoristickou politiku, které zahrnují i web s béčkovými reklamními předměty.

Škleb místo smíchu, povinná pobavenost vším, co může někomu připadat důležité, je takřka povinným rysem všeho, s čím Hranatost nakládá. Kdybychom měli k tomuto postoji ke světu zformulovat protipól a zakotvit ho v lidském těle, jež překypuje empatií, dostaneme Ivonu Remundovou.

Je tedy dobře, že příběh o zdánlivě nepřemožitelné šikaně, do níž se zapojila i Policie ČR, a neustále ustupujícím dobru takto nekončí. Ivona Remundová se rozhodla bojovat za svá práva, pověst, a hlavně za veřejný prostor.

Po jejím boku teď stojí nejen špičkové advokátky z organizace In Iustitia, Klára Kalibová a Petra Naskosová, jež se zabývají trestními oznámeními podanými na osoby, které Remundové vyhrožovaly smrtí, ale také advokát Artur Ostrý, jehož veřejnost zná kupříkladu ze „zemanovského sporu o Peroutku“. Ostrý v něm se svou klientkou nad někdejším prezidentem Zemanem zvítězil.

Společně s Remundovou podali žalobu na ochranu osobnosti na Matyáše Fučíka, správce profilů souvisejících s projektem Hranatost, i autora „hajlovací“ fotografie Jakuba Svobodu. Jak se česká justice s křivým obviňováním z hajlování a následnou masivní kyberšikanou očerněné oběti vyrovná, uvidíme brzy. První líčení se koná 8. července 2026.