Venku konečně prší. Na displeji do nočního ticha zabliká příchozí hovor z neznámého čísla. Žena mluví rychle. Omlouvá se, ale prý mě slyšela říkat na sítích, že mi lze zavolat ve dne v noci, když je ouvej a tak volá. Poslouchám. Je vyčerpaná. Rozplétá klubíčko událostí, mezi dlouhými větami popadá dech. Zlobí se. Na systém, na vedení, na sebe, na ženy. Na ženy? Zpozorním.

Za moment chápu, kde se ten vztek bere. Žena zavolá, že při odchodu z porodnice dostala žádanku na poporodní návštěvu. Má na ni nárok. Když se jí ale porodní asistentka zeptá, s čím potřebuje pomoci, odpoví: vlastně s ničím. Ona je v pořádku, dítě také. Jen jí v porodnici řekli, že tu návštěvu může využít.

Pro porodní asistentku jedoucí na dřeň, která se snaží domácí návštěvy vměstnat mezi svou běžnou směnnou práci v porodnici a současně ví o ženách, které mají do krve popraskané bradavky, nehojící se poranění, dítě, které nepřibírá, nebo psychickými obtížemi, je takový telefonát k uzoufání. Proč mám jezdit za zdravou ženou, která nic nepotřebuje, když jiná potřebuje pomoc setsakra hodně?

Žena se postupně uklidňuje, povídáme si ještě další hodinu, svorně ostřelujeme vady v Matrixu, který denně žijeme, a na konci své virtuální setkání zakončujeme společnou úvahou: Jak jsme mohli dopustit, že žena musí být nemocná, aby potřebovala péči?

Moderní zdravotnictví umí velmi dobře ocenit výkon. Vyšetření, zákrok, odběr, operaci. Hůře oceňuje něco, co nevytváří snadno spočitatelný produkt: čas, pozornost, vztah, prevenci. V porodní asistenci je tento problém obzvlášť viditelný. Odborná práce, která může zvenčí vypadat skoro jako nicnedělání, má i svůj odborný název — watchful attendance. Porodní asistentka pozoruje, naslouchá, podporuje, rozpoznává fyziologii a její odchylky a je připravena zasáhnout, když je to potřeba.

Když tedy přijde k šestinedělce, zhodnotí její zotavování a psychický stav, podívá se na dítě, promluví s ní o krmení, krvácení či hojení a nakonec řekne, že všechno vypadá dobře, nepřijela zbytečně. Právě provedla poporodní péči.

Zdravá žena nepotřebuje léčbu. Z toho ale neplyne, že nepotřebuje péči.

Hlavně, že je dítě zdravé

Generace žen vyrůstaly s břemenem výroků svých předchůdkyň, že „my jsme to taky zvládly“, „my jsme neměly ani to, co máte dnes“ a především s univerzálním zaklínadlem, řešícím jakékoliv stesky na kvalitu porodnictví nebo nedejbože reklamace porodních „zážitků“: hlavně, že je dítě zdravé.

Ta věta má podivuhodnou schopnost vyškrtnout z výsledku porodu zdraví a pocity ženy. Po narození dítěte se pozornost rodiny i zdravotnictví rychle přesouvá k novorozenci. Papá, kaká, hajá, prospívá? A matka? Dobrou stovku let je v obecném podvědomí teze, že dobrá matka to zvládá. Nestěžuje si. Potřeba pomoci v šestinedělí je stále brána nikoliv jako základní nastavení systému, ale jako deviace od normálu, pomoc ženě, u které se něco „pokazilo“.

Nechtějí tedy české ženy pro sebe lepší péči? Podle letošního průzkumu se třetině žen, které měly o poporodní návštěvu zájem, nepodařilo péči vůbec získat, což ale kontrastuje s překvapivou zprávou VZP, která eviduje pouze dvě stížnosti na její nedostupnost.

Systém, v němž je péče nedostupná, a přitom skoro nikdo neprotestuje, neukazuje, že péče není potřeba. Když žena nikoho nesežene, něco vyřeší sama, něco s rodinou, něco najde na internetu, něco vůbec.

Čas plyne, dítě roste a šestinedělí skončí. Systém může selhat velmi tiše a bez nepříjemných reperkusí. Příležitost, respektive povinnost poskytnout péči prostě zmizí.

Nárok jsme vytvořili. Péči ještě vytváříme

Od letošního ledna se stala vskutku průlomová věc. Ženy odcházející z porodnice mají nově automaticky indikovanou možnost až tří pojišťovnou hrazených návštěv porodní asistentky. Zmizela tak jedna z dlouholetých bariér: žena už nemusí shánět pokrokového lékaře, který jí bude ochoten návštěvu porodní asistentky v jejím vlastním domácím prostředí naindikovat.

Jenže zdravotní služba nevznikne tím, že na ni vytvoříme nárok. Potřebuje síť porodních asistentek, kapacity, smlouvy, úhrady dopravy, organizaci práce a představu o tom, co má kvalitní poporodní návštěva vlastně obsahovat.

První měsíce ukazují, že tuto infrastrukturu stavíme za pochodu a jde to hodně ztuha. Jedním z problémů se staly podmínky úhrady dopravy samostatných porodních asistentek, na jejichž nerovné nastavení upozornily profesní organizace.

Podstatnější však je spor o samotnou představu, k čemu poporodní péče je. Česká gynekologická a porodnická společnost plošnou indikaci poporodních návštěv napadla. Označuje ji za absurdní a tvrdí, že postrádá důkazy o jejich potřebnosti a přínosu. Domácí poporodní péče má být podle ní poskytována pouze na základě zdravotních důvodů.

Jak vyrobit nepotřebnou službu

Mezinárodně uznávané autority poporodní období dokonce označují jako čtvrtý trimestr a Světová zdravotnická organizace (WHO) plošně doporučuje poporodní návštěvy zdravým ženám a zdravým novorozencům. Smyslem této péče totiž není léčba komplikací, ale prevence, podpora, informace a včasné rozpoznání situace, kdy se fyziologický průběh šestinedělí či zdraví novorozence začínají měnit.

V českém hokynářském handrkování o úhradách se objevil návrh zkrátit časovou dotaci poporodní návštěvy ze současných šedesáti minut na dvacet. Pokud si návštěvu představujeme jako seznam úkonů — zkontrolovat, poučit, odškrtnout, vykázat, odjet — může dvacet minut působit jako fordovská efektivita. Jenže právě tím můžeme vyrobit službu, po které zdravá žena zcela oprávněně řekne: tak tohle jsem opravdu nepotřebovala.

Porodní asistence je umění i řemeslo. Její nejvyšší přidaná hodnota vzniká v čase, který umožňuje poslouchat, pozorovat, vysvětlovat a vytvořit vztah, v němž žena řekne i něco, na co neexistuje předem připravená kolonka, která se dá odškrtnout a vykázat pojišťovně.

Pokud tento rozměr odstraníme, může vzniknout skvěle vykazatelná poporodní návštěva, která už ale nebude mít mnoho společného s porodní asistencí. A nízká vnímaná hodnota takové služby se pak snadno stane argumentem pro její další redukci.

Přitom dobrá poporodní návštěva nemusí skončit diagnózou ani intervencí. Může skončit tím, že porodní asistentka zavře dveře za ženou, která ví, co se s jejím tělem děje, ví, že její dítě prospívá, pozná varovný signál a ví, koho zavolat, kdyby se něco změnilo.

To není péče, při které se nic nestalo. To je péče, díky níž se možná předejde tomu, aby se něco stalo.