Ve zdravotnické komunitě aktuálně vře debata o novince v oblasti poporodní péče. Ministr minulé vlády Vlastimil Válek stihl udělat administrativně velice drobnou, ale co do významu zásadní změnu v poporodní péči. Od nového roku mají ženy po porodu pojišťovnou hrazené tři návštěvy porodní asistentky v domácím prostředí. Dosud na tuto službu měly nárok také, ale pouze v případě, že ji indikoval ošetřující lékař. A zároveň ji skoro nikdo neposkytoval, protože porodní asistentky neměly smlouvy s pojišťovnami.

Iniciátorem změny vyhlášky byl gynekolog a senátor Ondřej Šimetka, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice v Ostravě. Konkrétně se v úhradové vyhlášce změnily registrační listy k výkonům 63119 až 63125 — výkon končí indikací péče porodní asistentky v rozsahu tří návštěv. Řešení hodné chytré horákyně, protože změna § 18 zákona o veřejném zdravotním pojištění byla legislativním procesem neprůchozí.

V debatě, kterou jsme v minulém období ve sněmovně vedli, jsme naráželi na záplavu klišé, stereotypů a zavádějících informací. Například tvrzení, že domů k ženám přece chodí ženské sestry a pediatři, a proto není nutné k nim pouštět porodní asistentky, možná platilo v minulém století. Jenže dnes je pediatrů katastrofální nedostatek a ženskou sestru nepotkáte v terénu snad nikdy.

Proti návštěvám v domácím prostředí se kategoricky a hlasitě vymezily Česká lékařská společnosti i Česká gynekologicko-porodnická společnost. Její člen, Antonín Pařízek, zástupce přednosty Gynekologicko-porodnické kliniky 1. Lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze to označil přímo za návrat do 19. století.

Na stranu těch, kdo návštěvy u šestinedělek doma vítají, se postavily dvě nejstarší profesní organizace porodních asistentek — Česká komora porodních asistentek a Unie porodních asistentek. Obě dlouhodobě poporodní a komunitní péči porodních asistentek podporují a jejich snahy byly od 1. ledna 2026 vyslyšeny. Za nimi stojí i řada gynekologů, povětšinou těch, kteří mají zkušenost ze zahraničí, kde služby porodních asistentek fungují bez potíží jako součást komplexní péče o ženu.

Naproti tomu nejmladší profesní organizace — Česká společnost porodních asistentek, se vůči novince staví negativně. Souvislost s tím, že organizaci předsedá Petra Pařízková, manželka Antonína Pařízka asi není náhodná.

Začíná to vypadat na válku o to, co ženy po porodu potřebují, co jim pomáhá a co jim ubližuje. Zda se jedná o střet mezi klasickými zastánci státu quo a těmi, kteří reflektují proměnlivost světa, nebo o střet mezi lékaři a nelékařskými zdravotnickými pracovníky, anebo jde pouze o čistý byznys, to zřejmě ukáže čas.

Nemá-li matka pocit bezpečí a péče, strádá i dítě

V celé debatě nám ale uniká jedna podstatná věc — a tou je žena a její dítě. Z vědeckého hlediska tvoří matka a novorozenec v prvních týdnech po porodu jeden biopsychosociální systém.

Český zdravotnický systém je však nastaven jako opravna dvou oddělených strojů, nikoliv jako podpora jednoho živého ekosystému. České zdravotnictví je excelentní v prevenci novorozenecké úmrtnosti, ale je slepé k psychosomatickému propojení matky a dítěte.

Pokud má novorozenec potíže s krmením, systém často reaguje technicky (příkrm, vážení před a po kojení), ale zřídkakdy se někdo zastaví a zeptá se: „Jak se cítíte jako žena? Máte pocit bezpečí?“

Právě pocit ohrožení nebo nepochopení totiž u matky blokuje oxytocinový reflex, bez kterého je i to nejmodernější technické řešení laktace neúčinné. Naopak pokud je žena v klidu, v bezpečí a je o ni pečováno, její tělo produkuje oxytocin, hormon lásky a vazby, který je důležitý i pro bezproblémové kojení. Co je dobré pro ženu, je tedy dobré i pro dítě.

Domácí návštěvy porodní asistentky mají potenciál překonat systémové vzduchoprázdno šestinedělí, kdy se systém intenzivně zajímá o dítě, ale na matku pozapomíná.

Zatímco první prohlídka u pediatra by měla proběhnout do dvou až tří dnů po propuštění z porodnice, matka jde ke gynekologovi až po ukončení šestinedělí. Porodní asistentka toto prázdno vyplňuje. Nutno podotknout, že to není žádná „žena s rychlokurzem“, ale absolventka tříletého vysokoškolského oboru na lékařských fakultách s 1800 hodinami praxe.

A zde je na místě připomenout poporodní realitu mnoha žen. Pokaždé, když ženy začnou vzájemně sdílet svoje příběhy, dostaneme se po úžasu nad malým zázrakem i k temnějším stranám mateřství. Pootevřou se dveře k tématu bolesti, samoty, neporozumění okolí, depresivních propadů.

Mluvíme o tom, jak se bojíme jít poprvé samy k lékaři s tím křehkým stvořením, jak zápasíme s poporodními poraněními, jak bolí prsa při kojení a jak nám hlavou víří tisíce myšlenek, zda to, co se nám děje, je normální nebo ne. Jsme na to často samy nebo s internetovými radami, které mají potenciál nás vyděsit. Naši partneři mohou být sebevíc empatičtí, laskaví, podporující, ale to, co zažívá tělo a mysl čerstvé matky, je nepřenositelné.

Ženy si péči prodních asistentek přejí. Proč je tedy o to vůbec spor?

Právě tady mají nezastupitelné místo porodní asistentky. Dokážou preventivně vyhodnotit nefyziologické stavy od těch přirozených a doporučit včas zásah lékaře, fyzioterapeuta nebo psychologa. Poskytnout komplexní kontinuální péči. A to i plošně, byť se to České společnosti porodních asistentek nelíbí.

Péče o těhotnou ženu je indikována plošně, se všemi screeningy a vyšetřeními na těhotenskou cukrovku. Rovněž dvaasedmdesátihodinový pobyt po porodu je indikován plošně, bez ohledu na reálný stav rodičky.

Proč by najednou měly vadit tři návštěvy porodní asistentky v domácím prostředí, které mají jediný cíl — pečovat o ženu v tak křehkém období, jakým šestinedělí je? Samozřejmě je žena využít nemusí, pokud nechce, a nebude za to trestána — na rozdíl od dřívějších odchodů z porodnice.

Ptá se vůbec někdo žen, co by chtěly a potřebovaly? Systematický výzkum není, a proto jsem to zkusila alespoň prostřednictvím sociálních sítí. Odezva byla naprosto jednoznačná:

„U mě po porodu pediatrička byla doma, ale neřešila mě. Ještě před propuštěním z porodnice po týdenním pro mě děsivém pobytu jsem si sama zajistila tři návštěvy porodní asistentky a bylo to nejlepší rozhodnutí. Pomohla mi psychicky i fyzicky a bez ní bych zřejmě skončila v nemocnici po zpackaném šití. Automatickou možnost tří návštěv v případě potřeby já vidím jako krok vpřed, nikoli zpět.“

„Naše pediatrička u nás byla, ocenila jsem to, ale kojení po císaři a moji poporodní depresi se mnou řešila až asistentka a jsem za to dodnes ráda. Pediatrička řešila dítě, ne rodičku.“

„Mám za sebou dva ne úplně lehké porody, po kterých následovalo poměrně šílené šestinedělí. Zdravotní komplikace, poporodní nehojení, kojení, které nefungovalo… Ani pediatrička, ani gynekoložka, ani nikdo jiný za mnou nepřišel, aby zjistil, jak se mám, co řeším, co mě bolí, kdo by mě zkontroloval, poradil, co dělat, vyslechl a koneckonců i obejmul. Nikdo. Jen skvělé a úžasné porodní asistentky. Ty mě — a potažmo nás — zachránily.“

Dokud české zdravotnictví nezačne akceptovat termín dyáda, tedy matku a dítě jako neoddělitelná dvojici, budeme mít sice skvělá data o nízké novorozenecké úmrtnosti, ale budeme pokulhávat v kvalitě duševního zdraví rodin. Skutečně moderní péče by neměla léčit „jednotky“, ale měla by pečovat o vztah, který mezi nimi vzniká. Stěžujeme si na nízkou porodnost, ale péči, která by to ženám v začátcích ulehčila, zpochybňujeme.

Je nutné, aby pojišťovny nasmlouvaly v dostatečném množství porodní asistentky v území a aby neprošlo zkrácení návštěvy na pouhých dvacet minut, jak se proslýchá. Jestli se tím někomu pokazí byznys, nám může být úplně jedno. Protože to, co pomáhá ženám, pomáhá ve výsledku dětem a celým rodinám.