Věděla, že se to blíží. Ne jako se třeba blíží letní bouřka, blížilo se to jako plán. Jako věc, která už někde dávno proběhla v něčí excelové tabulce, jen se ještě nestihla propsat do reality jejího těla. Poslední noc strávila v předporodním traktu jednoho z Center komplexní péče o reprodukční zdraví. V těchto budovách se nic nedělo náhodou. Inseminace, screeningy, protokoly, případná vyřazení neperspektivních těhotenství. Všechno mělo svůj koridor, svůj souhlas, své razítko.

Efektivní, namazaný pásový dopravník bezpečné péče. Bleděmodré stěny. Velkoformátové fotografie rozesmátých rodin. Nejmodernější přístroje. Sterilní prostory i lidé v nich. Úsměvy jako součást vybavení. Místo hlasů piktogramy. Místo rozhovorů formuláře.

Pípnutí SMS ji vytáhlo z neklidného spánku: „Dostavte se k císařskému řezu dnes v 10:20 do 7. patra, sál 31.“ Žádné „prosím“. Jen čas, místo, instrukce.

Dorazila s pětiminutovým náskokem. Rezignovaně prošla přijímacím filtrem: oholení, kanyla, desinfekce. Čerstvě oholené ohanbí pálilo..malá bolest jako připomínka, že tělo je teď už jen prostor, který se má připravit. V čekárně seděly ženy na koženkových lavicích podél stěn. Jedna vedle druhé, jako na hřadě. Každá s identifikačním štítkem, každá s kanylou. Studené světlo zářivek vymazávalo barvy z obličeje i z věcí, které by měly být intimní.

Sestra prošla a rozdala desky s formuláři. Ty už byly vytištěné, kolonky předvyplněné. V jedné z nich byla otázka, skoro nevinná: „Souhlasíte s navrženým postupem?“ A vedle ní předzaškrtnuté políčko: ANO.

Byla to otázka jen pro formu. Tady se souhlas nepoužíval k volbě. Používal se k tomu, aby se později dalo říct, že souhlasila.

Přiváděla na svět dítě v zemi, kde zvítězilo dogma nad přírodními zákony, rozumem a důkazy. V zemi, kde povýšili bezpečí na náboženství… a kde zmizela volba. Ne ze zákona. Z reality. A nebyl to převrat. Nebyl to manifest. Nebylo to referendum o ženském těle. Byl to jeden exemplární trest.

Jedna porodní asistentka odsouzená natvrdo. Jedno jméno, které se začalo vyslovovat šeptem. Jeden zákaz činnosti, který se proměnil ve varovnou ceduli pro všechny ostatní.

A potom ticho.

Ženy se postupně naučily neptat se. Porodní asistentky se naučily nezvedat telefon s prosbami žen. A stát předvedl tu nejúčinnější formu moci: nemusíš nic zakázat, když se lidé začnou zakazovat sami...

„Vyčnívat se nevyplácí.“

Tahle země neexistuje. Je imaginární. A přesto je až nepříjemně blízko. Protože v naší skutečné historii jsme k této dystopii měli nakročeno. Dvakrát.

V souvislosti s porody mimo zdravotnické zařízení byly trestně stíhány dvě porodní asistentky. V obou případech padly odsuzující rozsudky a zákazy činnosti, v obou případech byly tyto rozsudky zrušeny až mimořádnými opravnými prostředky. A v obou případech šlo o víc než o spor o individuální pochybení. Šlo o pokus přepsat hranice, kdy se odborná práce hodnotí podle postupu a kdy se začne dovozovat odpovědnost prostě podle výsledku.

U porodní asistentky Ivany Königsmarkové musel zasáhnout až Ústavní soud. A připomněl něco, co v demokratickém státě zní samozřejmě, dokud se to nezačne vytrácet: totiž že svoboda v osobních věcech souvisí s důstojností člověka a je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika. A že zájem na bezpečném porodu nelze vykládat jako automatickou preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních.

Ústavní soud byla ruční brzda na okraji srázu. Protože tohle nebyla jen kauza jedné ženy. Byl to byl pokus o exemplární potrestání profese a přes ni o potrestání volby.

Stát a systém — včetně části odborné moci, která si nárokuje definovat správnost bez potřeby zdrojů, pochybností a kontroly — vynaložily obrovskou energii na to, aby z jedné porodní asistentky udělaly varování. Ne proto, že by všichni aktéři byli zlí. Ale proto, že systém má jednu stabilní vlastnost: když cítí ohrožení své autority, snaží se obnovit pořádek.

A pořádek se nejlépe obnovuje na někom konkrétním. Exemplární trest funguje jako sociální technologie. Je to rychlá a levná změna. Není nutné změnit zákon. Není nutné řešit práva a odpovědnost institucí. Není nutné investovat do podpory a kontinuity péče. Stačí vytvořit jednu veřejnou lekci.

V porodní péči je tento přístup obzvlášť nebezpečný, protože když strach začne řídit péči, péče se začne měnit na administrativní úkon. A bezpečí se začne měnit na poslušnost.

A tady přichází ta myšlenka, ze které hrůza jímá:

Kdyby se ten exemplární trest tehdy povedl, dnes bychom možná nepsali o rozšiřování možností porodní péče. Možná bychom vedli daleko skromnější, až groteskně nízko posazené rozhovory. O tom, zda by se mohlo ženám aspoň „trochu“ ulevit. Jestli by se aspoň „něco“ dalo povolit. Jestli by šlo aspoň „méně“ svazovat, méně umlčovat, méně zastrašovat.

Místo debaty o autonomii bychom prosili o milost.

A přitom právě tohle je klíč: autonomie není luxus. Autonomie je součást bezpečí.