Zelená sametová revoluce

Matěj Pomahač

Chceme-li navázat na skutečné dědictví sametové revoluce, musíme si přiznat, že podmínky k současné oligarchizaci státu vznikaly už na počátku 90. let. Nebudeme-li respektovat mladé lidi a palčivá ekologická témata, o svobodu přijdeme.

↗
Vládnoucí oligarchii je třeba porazit. Pokud však nemá jít o porážku pouze dočasnou, musí být jejím nositelem sebevědomá a sama sebe si uvědomující ekologická politická třída. Foto Andrea Myška

Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla důležitý prožitek a poznání, že politika nepatří jen lidem ve funkcích a že občané mají nejen právo, ale přímo povinnost hlásit se o svou budoucnost neustálou aktivitou. A že v okamžiku, kdy je zkorumpovaná vládní moc rozhodnuta zničit či znetvořit demokratický systém, mají právo klást odpor.

Vláda oligarchie a krajní pravice ANO, SPD a Motoristů sobě vedená Andrejem Babišem během posledního roku likviduje či zásadně oslabuje tolik výdobytků naší moderní demokracie, že je nutné se proti tomu stavět a vytrvale protestovat proti omezování občanských práv.

Bylo by ovšem zásadní chybou zjednodušovat problém pouze na Andreje Babiše. Naše demokracie je totiž systematicky oslabována už po příliš mnoho let. V praktické rovině především ze strany ODS, která dnes prochází fází poklesu voličské podpory. Právě ODS je hlavní tvůrkyní politického systému, který Václav Havel svého času přesně popsal jako mafiánský kapitalismus. Tento systém zplodil lidi jako jsou Andrej Babiš, Pavel Tykač či Daniel Křetínský a mnozí další. Dnes společně s Gabrielou Svárovskou mluvíme o oligarchii, jako zásadním ohrožení demokracie.

ODS a vznik oligarchie

Doba Petra Fialy byla jakýmsi pokusem vtisknout ODS lidskou tvář a postavit ji do principiální opozice k Babišovu ANO. Tento pokus však selhal. ODS totiž od dob svého vzniku závisí na mocných aktérech, kteří v zákulisí a pomocí prolobovaných zákonů a dotací koncentrují obrovskou ekonomickou moc. ODS hájí jejich zájmy, a proto nemůže doručovat skutečné reformy.

V páteční debatě na České televizi prohlásila někdejší ministryně za tuto stranu Milada Vicenová, že mnoho poctivě konzervativních voličů ODS dnes odrazuje její negativní postoj k evropské integraci, neochota přijmout za svou agendu ochrany přírody a planety, i poněkud fanatické trvání na domnělém „kapitalismu bez přívlastků“.

Ve všech případech jde o ideologické dědictví Václava Klause a oligarchických struktur, které odmítají omezování vlastních zájmů. Ostatně i čerstvá kritika ODS na adresu zelených poslankyň Svárovské a Ferčíkové-Konečné, které navrhly trvalé zdanění nadměrných zisků největších korporací, vypovídá o tom, že údajně pravicová ODS nerozumí konceptu tržní ekonomiky. Regulovaná tržní ekonomika totiž omezuje moc největších korporací — a to je nezbytným předpokladem prostředí pro rozvoj malých a středních firem či samostatných podnikatelů.

V české politické debatě se v průběhu posledních dvou desetiletí zjednodušuje politika na boj dvou bloků: současné vlády tvořené ANO, SPD a Motoristy sobě (dříve byla jejich součástí ČSSD), a současné opozici tvořené ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a po určitou dobu i Piráty. V těch nejklíčovějších otázkách však ODS a ANO až příliš často spolupracují — v uplynulých letech třeba při oslabování kontrolních institucí veřejnoprávních médií, aktivním torpédováním větší evropské integrace a ekologické či klimatické legislativy nebo oslabováním práv občanů proti zájmům průmyslové lobby.

Největším příkladem aliance ODS a ANO (podpořené komunisty z KSČM i krajní pravicí z SPD) bylo zrušení superhrubé mzdy v roce 2021 a propad státních příjmů v řádu stovek miliard. To zásadně zvýšilo jak růst státního dluhu, tak tlak na oslabení veřejných služeb a sociální záchranné sítě státu. Bude-li ODS nadále hájit zájmy oligarchů a zbohatlíků z devadesátých let — tedy neodmítne klausův mafiánský kapitalismus — zůstane trvalou brzdou pokroku, a nemůže být součástí skutečné změny.

Tenkrát v Rudolfinu

V dnešních listopadových dnech svým způsobem ožívá hluboký symbolický konflikt, který byl osou české politiky po většinu devadesátých let minulého a nultých let tohoto století — tedy konflikt o pojetí demokracie mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem (kterému zdatně sekundoval faktický likvidátor levicové politiky Miloš Zeman).

Václav Havel svou kritiku mafiánského kapitalismu, úpadku morálky a chyb během hospodářské transformace perfektně shrnul v roce 1998 v takzvaném Rudolfinském projevu. Jeho obsah je dodnes vysoce aktuální.

Havel upozornil na přesvědčení veřejnosti, že „se v této zemi vyplácí krást i lhát“ a že jsou politické strany manipulovány finančními skupinami. Prezident ukázal, že ekonomická transformace uvázla v půli cesty, což umožnilo tunelování firem a vznik neprůhledného vlastnictví. „Ti nejnemravnější se stávají nejúspěšnějšími“ a „lidé opojení vlastní mocí mhouřili oči nad skandály a přispěli k problémům privatizace“. Kritika přímo mířila na Václava Klause a jeho suitu z ODS.

Právě tehdy se etablovala třída našich současných nejmocnějších oligarchů, kteří si dokázali zajistit transformační zákony, státní finance a dotace. A právě tehdy začalo stále se prohlubující znechucení politikou.

V době Havlova rudolfinského projevu a následné opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD mi bylo patnáct let a někdy tehdy jsem

vlastně poprvé jel na demonstraci na pražském Václavském náměstí a pomáhal nosit tašky s jídlem na kavčí Hory novinářům zabarikádovaným v České televizi, kterou tehdy chtěli Zeman s Klausem ovládnout.

Obnova občanství

V posledních měsících a zejména týdnech se stále častěji potkávám s lidmi různého věku, pohlaví, profesí a regionálního i socioekonomického zázemí i ideologických východisek, kteří to vnímají stejně — a proti aroganci moci a oligarchie stavějí občanskou angažovanost.

Lidé se nejen mobilizují a protestují, ale také poznávají a propojují, debatují a organizují. Ať už to je ve 4:36 na Malostranském náměstí při protestech proti zestátnění veřejnoprávních médií, v 10:00 před ministerstvem pro životní prostředí při manifestaci proti likvidaci ochrany přírody fosilními Motoristy, nebo při ostrých protestech kulturní obce na Václavském náměstí, které vadí ideologická šikana vládních činitelů. Anebo také při nedělním shromáždění na Letenské pláni, kde se vzývala nejen ochrana demokracie a veřejnoprávních médií, ale i ochrana přírody, nezávislost kulturní obce či práva pracujících.

Podobné akce občanského odporu se pořádají po celé zemi a od té doby, co působím v zelené politice, se je snažím monitorovat, podporovat, psát a mluvit o nich a navzájem je podporovat. Může jít o protesty proti stavbě vepřína na Jindřichohradecku, proti otravě řeky Bečvy obří chemičkou nebo o obranu unikátní komunity Bedřiška v Ostravě proti developerským zájmům.

Prakticky každá větší obec má dnes problémy s otevírajícími se lomy, skládkami či spalovnami odpadů nebo nově i s datovými centry. Na lokalitu chystané gigafactory nad pražskou Zbraslaví právě koukám ze svého obývacího pokoje. O zásazích do přírodně cenných území či záborech orné půdy nemluvě.

K protestům se přidávají zástupci dříve spících odborů, nájemníci a nájemnice, kurýři, taxikáři či pracovníci technologických platforem. Občanská angažovanost a organizovanost roste, protože navazuje na práci nespočtu komunit, „ostrůvků pozitivní deviace“ - prakticky v každé vísce dnes naleznete obětavé a pracovité lidi působící v různých sportovních, kulturních, okrašlovacích a vzdělávacích spolcích. Těm všem stále více záleží na ochraně jejich komunit před zájmy oligarchů a jimi unášeného státu.

V tom všem jako by ožíval onen duch revolučního občanství, jejž formuloval Václav Havel. Pod povrchem zkrátka bublá komplexní kritika politické kultury, morálního stavu společnosti, a především selhání politických elit. Je příznačné, že to byl právě Tomáš Halík, kterého jsem coby zprostředkovatele myšlenkového směru emancipačního křesťanství začal sledovat nedlouho po Havlově smrti, kdo na nedělní demonstraci na Letné prohlásil, že se „občanská společnost probudila“.

Já bych spíš řekl, že se teprve probouzí, procitá, protahuje si zdřevěnělé údy, rozpomíná se na důvod a způsob vlastní existence a rozhýbává zpomalené funkce. Její plné probuzení bude záležet na tom, jak se dokáže aktivizovat zdola, organizovat a politizovat, ale také jaký dokáže dát prostor a podporu mladé generaci.

Obnova progresivní politiky

Vládnoucí oligarchii je třeba porazit. Pokud však nemá jít o porážku pouze dočasnou, musí být jejím nositelem sebevědomá a sama sebe si uvědomující ekologická politická třída. Občanská politika klade důraz na participativní podobu demokracie, navazuje na tradici liberálního odporu proti aroganci mocných a oligarchickým zájmům a je oživována zdola napojením na pestrou strukturu občanských spolků či různých nevládních organizací.

Máme-li v budoucnu naši společnost a ekonomiku uzdravit, už to nemůže být pouhým opakováním scénáře „Fialova vítězství“ v roce 2021. Ten byl totiž založen na propadnutí bezprecedentního množství voličských hlasů a slibované reformy ani reálný nárůst rovnosti šancí vláda zajistit nedokázala.

Jistě, obrovskou roli hrála nutnost čelit následkům ruské invaze na Ukrajinu. Ale ideologická neochota vlády reformovat daně zvýšením zdanění kapitálu a snížením zdanění lidí, mizerná sociální politika s nefunkční superdávkou a neschopnost posílit veřejné služby nakonec vedla k bezprecedentnímu nárůstu podpory populistické oligarchie a krajní pravice.

Proto bude v případě úspěšného boje se stávající politickou mocí nezbytné uzdravit naši ekonomiku a společnost a přinést progresivní řešení — mimo jiné i pro mladou generaci. Často se říká, že lidi dnes už moc nezajímají programy politických stran, ale hlavně projevy a výkony lídrů.

Myslím si, že to není tak úplně pravda. Při osobních rozhovorech totiž zajímá politický program, a především konkrétní řešení prakticky každého. Na program rezignovali spíše politici — a tak se snaží odlišit politickým marketingem a veřejný prostor zaplňuje zápolení a vzájemné špičkování či ponižování rádoby chlapáckých lídrů.

Silnější role žen

Minulý pátek jsem to už nevydržel a v pořadu „90“ na ČT 24 na dotaz „kdo má být lídrem opozice“ řekl, že by místo vzájemně obtížně rozpoznatelných předsedů středopravicových stran (všem je kolem padesátky a v politice jsou desetiletí) měla být veřejnosti jako lídryně nabídnuta politicky, názorově a osobnostně zralá žena.

Právě ženy totiž nedále mnohem více zastávají role v oblasti péče, a přirozeně tedy rozumí tomu, jaké jsou potíže při zajišťování dětských lékařů, péče o stárnoucí rodiče, jak složité je nakoupit a připravit kvalitní, a tedy zdravé, a přitom cenově dostupné jídlo. A vědí také spíš, jak řešit psychologickou a školní podporu dětí.

Muži, které jsem poznal v parlamentu, jsou zpravidla od péče vzdálení na hony — svým politickým kariérám totiž museli obětovat prakticky všechno, a klíčovým rolím státu proto paradoxně prakticky nerozumí. Stát dnes znamená především veřejné služby — dostupné školství, fungující infrastrukturu, kvalitní zdravotnictví a systém sociální podpory či podpory zaměstnanosti.

A protože právě tato témata dnes rozhodují volby — třeba jako ty poslední, kdy většina žen požadující lepší sociální politiku a zvládání životních nákladů volila hnutí ANO, — měla by demokratická politika nabízet do lídrovských pozic právě ženy. Právě proto máme jako Zelení ukotveno spolupředsednictví a systémovou podporu žen na kandidátkách.

Posílení práv mladých lidí

Napříč Evropou v posledních měsících protestují nespokojení občané. Všude se protest opírá o mladou generaci. Jde totiž o rovnost příležitostí.

Ve Francii lidé bojují za kvalitní a dostupné veřejné školství, ve Španělsku za dostupné bydlení, z podobných důvodů propukly demonstrace a manifestace i v Itálii, Belgii, Řecku a Portugalsku. Nejde jen o západoevropskou zkušenost — úspěšné kampaně proti autokratům Orbánovi v Maďarsku či Vučićovi v Srbsku nesli na svých bedrech studenti a studentky. Mladí lidé protestují již od jara v Albánii a mladá generace stojí v čele boje proti autoritářům v USA či v Indii.

Protesty či obavy totiž nesou na svých bedrech nespokojení mladí lidé, kteří se po řadě projevů polykrize (finanční a bankovní, inflační, klimatické, energetické či dostupnosti bydlení i krize mezinárodního práva) probudili do obtížnějšího a složitějšího světa. Evropa má asi nejlepší sociální systém na světě, ale i ten naráží na své limity, a navíc plní převážně potřeby starších a zajištěných generací.

Mladí vnímají, že mají malé šance na to pořídit si vlastní byt a disponovat podobnými šancemi jako jejich rodiče. Cítí bezmoc a oprávněně požadují, aby jim více pomáhal stát. Stárnoucí politici však reagovat nedokážou, a pokud ano, tak příliš pozdě a nedostatečně. To je ovšem nesmírně krátkozraké. Pokud se totiž demokratická politika nenaučí dodávat praktická a funkční řešení směřující k sociálnímu smíru, můžeme zcela znechutit mladou generaci a za pár let tu budeme mít ještě extremističtější vládu než nyní.

Téměř každé volby posledních let totiž v podstatě určuje vzpoura proti rostoucím životním nákladům. Jde o nedostupnost bydlení především pro mladé, hrozící demografickou krizi, obavy z rostoucí moci technologických korporací a klesající ochrany zaměstnanců a pracovníků platforem, ale i o deficitní školství či zdravotní péči.

Naše veřejné systémy zkrátka kolabují. A pro udržení sociálního smíru ale třeba i zdravého životního prostředí a rovnosti šancí budou třeba velmi významné změny a reformy financované ze spravedlivého zdanění kapitálu, nikoli parametrické úpravy systému. Programová debata o roli státu v ekonomice — otevřená odborné veřejnosti — čeká v příštím roce i naši stranu.

17. listopadu chodím pravidelně na Národní třídu. Před několika lety mi někteří mladí lidé začali říkat, že necítí motivaci na Národní být. Proto, že oslavy vnímají jako „vzájemné poplácávání generace zajištěných demokratů po zádech“, ale nikoli jako událost, která by tematizovala jejich současné problémy. Bylo mi to líto, ale rozuměl jsem tomu.

Nicméně Den boje studentstva za svobodu a demokracii v sobě nese jistou schopnost automatické sebeaktualizace — jak ukázaly předloňské protesty klimatického hnutí či loňský pochod studentů proti oligarchii. Letos byla oficiální součástí programu debata o dostupnosti bydlení. Bylo tam víc než tři sta mladých lidí (já tam byl skoro nejstarší) a otevíraly se ryze praktické problémy s hledáním nájmu, diskriminace ze strany majitelů či shánění hypotéky na osmimetrový mikrobyt za 2,5 milionu korun.

Jeden z panelistů, sociolog, uvedl, že bytová krize je dnes vlastně podobná jako za socialismu, kdy o podmínkách bydlení také rozhodovalo, kdo je z jaké rodiny - jen tehdy šlo o sociální síť známých, která byla nezbytná pro získání dekretu na užívání bytu, zatímco dnes jde o schopnost rodiny pomáhat dětem splácet hypotéky či přispívat na nájemné. Sociolog Martin Lux o problémech s bydlením prohlásil, že odborná debata probíhá a věci rezonují i v médiích, ale politici nejsou schopni razantnějších řešení.

Chceme-li politiku, jež bude reflektovat skutečné problémy nejen mladých lidí, budeme si ji muset vybojovat zdola. Naučit se protestovat nejen za demokracii, ale i za rovné šance a sociální práva. To se „za pochodu“ učíme i v zeleném a protioligarchickém hnutí, které musí být důraznější a radikálnější. Není to snadné. Současní mladí lidé jsou přímými potomky účastníků revoluce roku 1989. Většina dvacátníků, třicátníků i čtyřicátníků totiž většinou vyrůstala s přesvědčením svých rodičů, že žijí v nejlepším možném politickém a ekonomickém systému.

Jenže dnešní svět už je jiný, než jak ho zažila většina našich rodičů. Protože ne každý se dostane na dobrou školu. A i s dobrou školou a zaměstnáním si prostě hypotéku na rodinný byt za patnáct milionů vzít nemůžete. Nepocházíte-li ovšem z velmi majetné rodiny.

Demonstrovat se proto učíme doslova „za pochodu“. Výzvou pro nás všechny, a tím myslím jak mladé lidi, tak i dnešní čtyřicátníky, padesátníky i ty starší, je naučit se vyjadřovat a přijímat občanský nesouhlas důrazněji, a přitom tak, aby nevypadal jako výsměch svobodě a demokracii, již jsme nabyli po listopadu 1989.

Musíme si připomínat, že občanský protest — manifestace, demonstrace, ústavní právo na odpor proti moci omezující lidská práva a svobody, ale i stávka a blokáda či okupace životy ohrožujících struktur — jsou důležitými nástroji a současně hnací silou politické emancipace.

Pro nás, členy a členky zeleného hnutí, je aktivismus a protest veskrze přirozený. Sametové revoluci ostatně předcházely rozsáhlé demonstrace 8. listopadu 1989 v Teplicích proti dlouhodobě neřešené a tragické smogové situaci způsobené provozem starého těžkého průmyslu a energetiky. Což komunistická nomenklatura neřešila, čímž poprvé výrazně porušila normalizační společenskou smlouvu „nemluvte nám do toho, a my vás necháme žít v klidu vaše soukromé životy“.

Dnes jsme v podobné situaci. Politici — byť demokraticky zvolení, ale často poplatní mocným oligarchům či lobbistům — ty zásadní problémy dostatečně neřeší a drží pod pokličkou. Napětí ovšem neustále stoupá.

Pokud nemá vše skončit konfliktem, musíme být schopni řešit reálné problémy lidí a zajistit jim rovné šance na kvalitní život. A proto potřebujeme radikální (tedy skutečné problémy řešící) a přitom realistickou (odborně založenou a srozumitelně komunikovanou) politiku. A musíme se k ní propracovat důrazným občanským postojem. Chtějme zkrátka novou, tentokrát zelenou, sametovou revoluci.