Radost z odporu. Odpor z radosti

Otakar Bureš

Demonstrace svolaná iniciativou Praha je feministická přivedla v pátek 13. listopadu do ulic bezmála dva tisíce lidí. Společně zablokovali sraz neofašistů a ukázali, že radost může být politickou zkušeností i formou odporu.

↗
Pod zdánlivě neutrálním slovem „remigrace“ se skrývá jeden z nejnebezpečnějších projektů současné krajní pravice. Pražské setkání krajní pravice bylo dalším pokusem o normalizaci této politiky. Foto Otakar Bureš, DR

V pátek večer se v jednom z wellness hotelů v pražské Libni sešli představitelé evropské krajní pravice. Původně se mělo setkání konat na Malé Straně, na poslední chvíli se však přesunulo na vcelku odlehlé místo obklopené řadou silnic.

Tématem setkání byla „remigrace“. Pod zdánlivě neutrálním slovem se skrývá jeden z nejnebezpečnějších projektů současné krajní pravice. Její představitelé ve snaze opít veřejnost perníkem předstírají, že jim jde o boj s takzvanou „nelegální migrací“ a „remigrace“ není nic jiného než zpřísnění pravidel pohybu. Jakmile však odloží uhlazenou rétoriku pro kamery, ukáže se, o co ve skutečnosti usilují: o nucené vyhánění lidí na základě jejich původu, které fakticky otevírá cestu k etnické čistce.

V dnešním světě má tento projekt své mocné spojence i v barbarské americké vládě Donalda Trumpa, jejíž imigrační agentura ICE se stala symbolem jedné z nejodpornějších podob zacházení s migranty. Pražské setkání krajní pravice nebylo ničím jiným než dalším pokusem o normalizaci této politiky. Pořadatel akce Libor Vondráček, poslanec vládní koalice, předseda ultrapravicové strany Svobodní, si pozval německé, maďarské a polské fašisty.

Slovenský neonacista Milan Mazurek, který v roce 2019 jako první slovenský poslanec přišel o mandát kvůli pravomocnému odsouzení za rasistické výroky a dnes je europoslancem za stranu Republika, neprošel. Více než tisíc antifašistů totiž zablokovalo přístup do hotelu. Ostatní hosté však mohli průběžně procházet dovnitř i ven, protestující jim v tom nebránili. Blokáda byla naprosto nenásilná, ohleduplná a radostná.

Předcházelo jí shromáždění, na kterém zaznělo několik projevů, mezi nimi i redaktorky Deníku Referendum Fatimy Rahimi. Mimo jiné v něm řekla: „Dnes jste se sešli, protože nechcete přihlížet tomu, jak se z vašich sousedů stávají nepřátelé jen kvůli svému původu. Krajní pravice chce lidi rozdělovat. Vy jim dokazujete, že se jim to nepodaří. Že nebudeme žít v jejich společnosti nenávisti, špinavého zisku a marné slávy, ale ve společnosti, kde je lidská důstojnost víc než místo narození, víc než barva kůže, víc než jméno a příjmení. Budeme žít ve společnosti, kde se lidé zastávají slabších. Ve společnosti, kde se navzájem podporujeme. Ve společnosti, která věří ve svobodu, rovnost a sesterství.“

Skandování protestujících se neslo až do konferenčního sálu, kde se ultrapravice sešla a s pětačtyřicetiminutovým zpožděním začala blouznit o bílé Evropě a bědovat nad údajnou cenzurou: „Celá Praha zpívá s náma — do p*dele s fašistama!“

Klausovi klauni a politika strachu

Tváří v tvář sociálnímu a ekologickému rozvratu globálního kapitalismu nabízí nacionalismus lidem zdánlivou jistotu a jednoduché vysvětlení jejich úzkosti. Stačí uvěřit, že existuje společný nepřítel a viník a že jsou tu ti, kteří nás před ním ochrání. Představa bílé Evropy a vlády tvrdé ruky tak může na čas získat podporu i obyčejných lidí, kteří v ní hledají odpověď na své obavy a nejistoty pramenící ze skutečných příčin.

Právě proto je třeba trpělivě ukazovat, že lidé jako Vondráček, Klaus, Okamura a jim podobní se pokrytecky stylizují do role ochránců těch, jejichž životní podmínky sami soustavně zhoršují. Jejich politika přitom ohrožuje nejen sociální jistoty, ale i to, co je skutečně evropské, tradiční a v nejlepším smyslu naše: kritickou racionalitu, schopnost pochybovat o autoritách i pohostinnost vůči těm, kteří přicházejí odjinud.

Za remigračním „hnutím“ stojí mimo jiné Rakušan Martin Sellner, jedna z hlavních tváří takzvaného Identitárního hnutí. V lednu 2018 mu Brenton Tarrant, který o rok později při teroristickém útoku na mešity v novozélandském Christchurchi zavraždil jednapadesát lidí, poslal finanční dar ve výši 1500 eur. Sellner mu za něj poděkoval e-mailem a oba si následně vyměnili několik zpráv. Sellnerovi vyjadřuje sympatie také někdejší český prezident a zakladatel ODS Václav Klaus, který na stará kolena žehná kdejakému neofašistovi a se Sellnerem opakovaně vystupoval i v Praze.

Ve dnech 11. a 12. prosince se má pod Klausovou záštitou v Praze konat další setkání evropské krajní pravice. Znovu se chystají šířit politiku strachu, vylučování a nenávisti. Rakouští organizátoři přitom otevřeně přiznávají, že Praha jim nabízí anonymitu, kterou už v Rakousku a Německu nemají. Radost, kterou přinesl páteční protest, tak může brzy znovu propuknout.