Už zase chce někdo násilím rozhodovat o tom, kdo kam může patřit

Fatima Rahimi

Projev, který zazněl na demonstraci Praha nácky nechce!, která se konala na protest proti setkání neofašistů svolanému poslancem vládní koalice za Svobodné Liborem Vondráčkem 13. listopadu, publikujeme jako komentář.

↗
„Dnes jste se sešli, protože nechcete přihlížet tomu, jak se z vašich sousedů stávají nepřátelé jen kvůli svému původu. Krajní pravice chce lidi rozdělovat. Vy jim dokazujete, že se jim to nepodaří.“ Foto Otakar Bureš, DR

Ahoj, Praho!

Jmenuju se Fatima a narodila jsem se v afghánském Herátu. Když mi bylo šest let, museli jsme utéct před Tálibánem. Do České republiky jsem přišla jako uprchlice. Chodila jsem tady do školy, našla si práci, přátele i manžela. Česká republika je můj domov a mým domovem zůstane.

V tuto chvíli se kousek odsud scházejí politici, kteří si to nemyslí. Rádi by mě připravili o domov. Na konferenci se budou bavit o remigraci. To slovo zní téměř nevinně. Jako běžné úřední opatření. Jako rozhodnutí, jakých se denně dělají stovky. Jako něco, čeho si ani nevšimneme. Mně to zní až moc povědomě: už zase chce někdo rozhodovat o tom, kdo kam může patřit, a vynucovat si to násilím.

V Německu odborná porota označila „remigraci“ za nejodpudivější slovo roku 2023. Nedivím se. Pokud někdo „remigrací“ nazývá vyhánění lidí z evropských zemí, i když jsou jejich občany, opravdu to nic dobrého neznamená. Pro nikoho.

Ultrapravicoví politici si z lidí, jako jsem já, moji rodiče nebo sourozenci, udělali terč. Myslí si, že když o nás budou lhát, budou z toho mít prospěch. Snaží se přesvědčit lidi, že až odejdeme, bude líp. A nejspíš této bolestivé lži i sami věří.

Bohužel nejsou jediní. Příliš mnoho médií usilovně pracuje na tom, aby nikdo nezůstal na pochybách, že migranti jsou problém. Dospělí jsou problém, jejich děti jsou problém. Nejsou a nebudou jako my. Čteme to tak často, že už jsme si na to skoro zvykli. Ale lež zůstane lží bez ohledu na to, kolikrát se opakuje.

Pocházím z Herátu, města s bohatou kulturní tradicí. Mou mateřštinou je perština, jazyk poezie. Ráda bych vám proto připomněla verše básníka Háfize, který žil ve 14. století v íránském Šírázu.

„Zasaď strom přátelství — přinese, po čem srdce touží. Vytrhni sazenici nepřátelství — ta nese jen bolest bez konce.“

Háfiz toto napsal před více než šesti sty lety. Ani dnes si však nepřestáváme klást stejné otázky, jaké si kladl on. Jak můžeme žít pospolu? Jak se zachováme k člověku v nouzi? Co uděláme ve chvíli, kdy jsou naši sousedé označováni za nežádoucí?

Dnes jste se sešli, protože nechcete přihlížet tomu, jak se z vašich sousedů stávají nepřátelé jen kvůli svému původu. Krajní pravice chce lidi rozdělovat. Vy jim dokazujete, že se jim to nepodaří. Že nebudeme žít v jejich společnosti nenávisti, špinavého zisku a marné slávy, ale ve společnosti, kde je lidská důstojnost víc než místo narození, víc než barva kůže, víc než jméno a příjmení. Budeme žít ve společnosti, kde se lidé zastávají slabších. Ve společnosti, kde se navzájem podporujeme. Ve společnosti, která věří ve svobodu, rovnost a sesterství.

Nikdo není nelegální! Naší zbraní je solidarita!

Praha antifašistická! Česká republika antifašistická! Svět antifašistický!