Abdulrazak Gurnah, tanzansko-britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2021, zmiňuje ve svém románu Ráj Herát jako město zahrad. Píše o východní Africe, o obchodních cestách a kolonialismu, a Herát se v jeho knize vynořuje jako vzdálená připomínka krásy, jako místo, o němž se s úctou mluví napříč kontinenty. Nevím, proč si ze všech měst světa vybral právě Herát. Ale vím, o čem mluví.

Pocházím z Herátu. Narodila jsem se však během první vlády Tálibánu v devadesátých letech a město, které Abdulrazak Gurnah připomíná, znám jen z vyprávění rodičů a příbuzných. Táta mi rád vypráví o zahradách. O tržištích plných lidí. O městě utvářeném obchodními cestami, vazbami se sousedním Íránem a pohybem přes hranice. O místě, kde se po staletí setkávaly různé jazyky, náboženství, kulturní vlivy i životní zkušenosti.

O to bolestněji proto vnímám události posledních týdnů. Nejde totiž o izolovaný incident, ale o součást širšího střetu o podobu města, které po staletí formovaly otevřenost, pohyb a kulturní výměna. Tento střet se v Herátu naplno projevil letos v červnu.

Tělo jako bojiště

Na začátku června zadržely tálibánské bezpečnostní složky v Herátu desítky žen obviněných z nedodržování předepsaného způsobu oblékání. Represivní zásahy Ministerstva pro podporu ctnosti a prevenci neřesti se neomezily pouze na Herát, právě tam však byly nejbrutálnější a pokračují dodnes. Mezi zadrženými byla podle dostupných informací i těhotná žena. Následné protesty bezpečnostní složky rozháněly střelbou.

Podle zdrojů BBC Dari byly 9. června v oblasti Džebríl na východě Herátu zabiti dvě osoby — žena a dítě. Jejich těla byla převezena do regionální nemocnice. Tálibán odpovědnost za jejich smrt odmítl. Zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v Afghánistánu Richard Bennett vyjádřil nad událostmi znepokojení a vyzval k jejich nezávislému vyšetření. Amnesty International označila použití střelných zbraní proti pokojně protestujícím za mimořádně znepokojivé. O den dříve vystoupila aktivistka Mitra Mehranová na zasedání Rady bezpečnosti OSN se zprávou o situaci afghánských žen.

Nešlo o první podobný zásah. V listopadu 2025 tálibánské úřady zakázaly ženám vstup do nemocnic bez burky. Chirurgyně Šabnam Fazliová byla na několik hodin zadržena přímo před nemocnicí, kde pracovala. Lékaři bez hranic následně zaznamenali, že během prvních dnů po zavedení opatření klesl počet urgentních příjmů o 28 procent. Později byla podobná pravidla rozšířena i na další veřejné instituce, včetně základních škol.

Logiku těchto opatření vyjádřil tálibánský věstník v Herátu bez okolků: ženský hlas — při zpěvu, recitaci nebo modlitbě — podle něj představuje „intimní část těla“, kterou je žena povinna skrývat před cizími muži.

Regionální vliv

Abychom porozuměli tomu, proč současné události v Herátu rezonují tak silně, je třeba připomenout, jaké místo toto město zaujímá v afghánských dějinách.

Herát leží necelých sto kilometrů od íránské hranice. Hraniční přechod Islam Ghala patří dlouhodobě k nejdůležitějším tranzitním bodům v regionu. Vztah Herátu k Íránu však není pouze otázkou geografie či obchodu. Je mnohem starší než současné hranice obou států.

Po staletí byl Herát součástí Chorasánu, historického kulturního prostoru, který zahrnoval dnešní severovýchodní Írán, západ Afghánistánu i části Střední Asie. Za vlády Timurovců v 15. století se město stalo jedním z nejvýznamnějších center perské kultury. Šáhruch z něj později učinil hlavní město své říše a jeho manželka, mocná politička Gauhar Šád, nechala vybudovat mešitu a madrasu, jejichž pozůstatky stojí dodnes. S Herátem jsou spojena jména miniaturisty Behzáda nebo básníka Džámího.

O město se po staletí přely různé dynastie vládnoucí v tehdejším Íránu i Afghánistánu. Vzájemné kontakty však nikdy nezůstaly pouze otázkou politiky. Historici umění, architektury i odívání opakovaně upozorňují, že kulturní hranice byly v této části světa mnohem prostupnější než hranice státní.

Historička oděvu Jennifer Scarceová například ukazuje, že ženy zachycené na miniaturách herátské školy z 15. století nosily oděvy a závoje odpovídající tehdejší perské módě. Závoj přitom nebyl jednotný ani neměnný. Jeho podoba se proměňovala podle regionu, společenského postavení i historického období. Tato provázanost není jen věcí minulosti. Promítá se i do každodenního života moderního Herátu.

Ještě před návratem Tálibánu bylo v Herátu běžné potkávat ženy oděné způsobem, jaký známe z íránských měst: mnohé nosily čádor nebo dlouhé kabáty známé jako mantú a vlasy si zakrývaly šátkem, nikoli však nutně burku zakrývající celý obličej. Nešlo o odmítání náboženských norem, ale o místní tradici utvářenou desetiletími kontaktů s Íránem.

Svou roli sehrála také migrace. Mnoho herátských rodin žilo nebo pracovalo v íránských městech, jako jsou Mašhad, Teherán či Isfahán. Přeshraniční pohyb nebyl výjimkou, ale běžnou součástí života. Lidé si odtud nepřiváželi jen peníze, ale také zkušenost s jinými podobami veřejného života a s odlišnými způsoby, jak mohou ženy ve společnosti vystupovat a jak se mohou oblékat.

Nelze s jistotou říci, zda právě tato historie vysvětluje mimořádnou tvrdost, s níž tálibánské úřady v posledních měsících postupují v Herátu. Nabízí se však otázka, zda jedním z důvodů není právě snaha potlačit místní zvyklosti, které se od tálibánské představy jednotného ženského oděvu dlouhodobě odlišovaly. Pokud je cílem vytvořit jednotný model poslušnosti, pak Herát představuje prostředí, kde taková uniformita nikdy nebyla samozřejmostí.

Projekt uniformity

Tálibánská omezení formálně platí pro celý Afghánistán. Výnos o povinném zahalování žen byl vydán v roce 2022, dekret o propagaci ctnosti a prevenci neřesti z roku 2024 dále rozšířil kontrolu nad jejich přítomností ve veřejném prostoru. Prosazování těchto pravidel však není ve všech částech země stejné.

Historička Huma Ahmed-Ghošová ve své analýze afghánského ženského hnutí upozorňuje, že kontrola ženského těla byla v afghánských dějinách opakovaně využívána jako nástroj politické moci. Objevovala se při střetech mezi modernizačními projekty státu a konzervativními náboženskými či kmenovými autoritami. Tálibán tento vzorec nevytvořil, ale posunul jej do nové roviny.

Jak upozorňuje právnička Rebecca Telesetskyová ve své analýze první tálibánské vlády v devadesátých letech, zásadní změna spočívala v tom, že kontrola ženského odívání přestala být záležitostí rodiny nebo místní komunity a stala se záležitostí státu. To, co bylo dříve věcí společenského tlaku, se proměnilo v předmět policejního dohledu.

Právě v této souvislosti je Herát důležitý: Herát se sice zásadně neliší od zbytku Afghánistánu, ale nová pravidla zde narážejí na specifickou historickou zkušenost místních obyvatel — zkušenost formovanou staletími kontaktů s okolním světem, migrací a kulturní výměnou.

Oblečení je přitom jen nejviditelnější součástí celé politiky. Omezení se netýkají pouze způsobu odívání, ale také hlasu, vzdělání, práce nebo pohybu ve veřejném prostoru. Dohromady vytvářejí prostředí, v němž se ženám postupně zužuje prostor pro vlastní život. Burka v tomto systému nepředstavuje cíl, ale začátek.

Za vrstvou látky totiž může žena dál snít, vzpomínat a představovat si život jinak, než jak jí byl vymezen. Může si uchovat vnitřní svět, který zůstává mimo dosah nařízení a kontrol. V jednotvárnosti však postupně mizí prostor pro rozdílnost samu: pro vlastní zkušenost, vlastní představy, vlastní způsob bytí.

Člověk, který od dětství zná jen jednu podobu světa, si jinou představuje jen obtížně. Žena, která vyrůstá v prostředí jediné přípustné barvy, jediného přípustného hlasu a jediného přípustného způsobu existence, si vůbec nemusí uvědomovat, že jde o omezení. Stává se součástí řádu věcí. V tom spočívá síla uniformity. Neproměňuje pouze to, co je vidět navenek. Postupně proniká i do způsobu, jakým člověk přemýšlí o sobě a o světě kolem sebe.

V Herátu se však v posledních týdnech ozval odpor i ze strany mužů. Afghánská síť pro spravedlnost žen prohlásila, že hlasy herátských žen nelze umlčet. Aktivistka Zarmina Ghafariová označila účast mužů na protestech za symbol naděje po letech strachu a mlčení. Tálibán si dobře uvědomuje, jakou sílu mohou mít podobné projevy solidarity. Stejně jako si uvědomuje význam míst, která si uchovávají vlastní historickou paměť.

Herát byl po staletí městem karavan, obchodních cest, básníků, učenců a poutníků. Místem, kde se setkávaly různé jazyky, kultury a představy o světě. Dnes se zde zatýkají ženy kvůli způsobu oblékání a protesty se rozhánějí střelbou.

Přesto zůstává něco, co nelze zakázat vyhláškou ani vynutit policejní kontrolou.

Paměť.

Paměť města, které bylo po staletí nazýváno městem zahrad.

Píšu, aby se nezapomnělo.