„Ztratila jsem lásku svého života.“ To byla poslední věta, kterou Marjane Satrapiová napsala veřejně na sociální síť Instagram. Nevyslovila ji najednou. Rozložila ji do několika měsíců a několika příspěvků, z nichž každý nesl jediné slovo.

Čtvrtého června zemřela v Paříži. Bylo jí šestapadesát let. Rodina jako příčinu uvedla žal ze ztráty milované osoby. Marjane zemřela více než rok po smrti svého manžela Mattiase Ripy, švédského producenta a scenáristy, s nímž prožila jednatřicet let.

Zemřela žalem. V perštině existuje pro smutek neobyčejně bohatá slovní zásoba. Základní slovo „gham“ neoznačuje pouze zármutek. V klasické perské poezii se svět někdy nazývá ghamcháneh — dům smutku, místo, kterému se člověk během života nevyhne. Íránský filosof Abdulkarim Sorúš tuto zvláštní kulturní blízkost ke smutku označuje jako geraveš-e melli — jako národní sklon ke smutku.

Satrapiová sama říkávala, že smutek nevnímá jako výjimečný stav, ale jako součást existence. „Dřív jsem se bála: Bože, jsem smutná. Teď si řeknu: jsem smutná. A zmizí to rychleji, protože se toho nebojím.“ Tentokrát nezmizel.

Jak psát o zemi, do níž se nelze vrátit

Ke komiksům Marjane Satrapiové jsem se dostala v době, kdy jediným perským jménem, které moji spolužáci a spolužačky znali, byl Arash — íránsko-švédský zpěvák, jehož písně, zejména pak Boro boro, jsem jim na jejích žádosti překládala.

O Íránu a Afghánistánu se už tehdy mluvilo téměř výhradně jazykem konfliktů. Terorismus se spojoval s geografií původu a já jsem neměla dostatečný slovník, kterým bych podobné představy dokázala zpochybnit. Neměla jsem přístup k perské literatuře, k poezii ani k filmům. Měla jsem Arashe a potom, někdy později na gymnáziu, Persepolis. Tehdy jsem poprvé narazila na jiný způsob vyprávění o Íránu a o kultuře, kterou jsem dobře znala.

Satrapiová patří ke generaci exilových íránských autorů a autorek, kteří ve druhé polovině dvacátého století našli nový domov především ve Francii. Řešili přitom zvláštní otázku: jak psát o zemi, do níž se nesmíte vrátit, pro čtenáře, kteří ji znají především prostřednictvím válek, revolucí a politických krizí. Její odpověď byla překvapivě jednoduchá. Nepsala o Íránu jako o tématu. Psala o sobě.

O bytě v Teheránu. O babičce, která si schovávala pod podprsenku jasmínové květy, aby voněla. O holce, která četla Marxe a zároveň mluvila s Bohem. O revoluci, pubertě, strachu i skupině Iron Maiden. Punk is not ded. Persepolis nevyprávěl jen příběh země, vyprávěl příběh člověka.

Sama Satrapiová později vysvětlovala, že kdyby svůj příběh zasadila do realistického filmu s určitou krajinou a konkrétními herci, mnoho diváků by si řeklo: to je příběh lidí odněkud daleko. Komiksová kresba funguje jinak, kresba nepotřebuje překlad stejným způsobem jako slova, identifikace čtenáře s postavou probíhá přes obraz, ne přes kulturní kód.

Persepolis vznikl v Paříži, ve městě, které má v dějinách perské exilové literatury zvláštní místo. Sádek Hedájat, považovaný za nejvlivnějšího íránského spisovatele dvacátého století, zemřel v dubnu 1951 sám v pařížském bytě. Po revoluci v roce 1979 následovala druhá vlna exilu. Válka s Irákem a porevoluční politické čistky přinutily opustit vlast statisíce lidí, mezi nimi i řadu umělců, spisovatelů a akademiků pronásledovaných za svou práci a názory.

Jejich zkušenost dala vzniknout rozsáhlé, avšak málo čtené exilové literatuře. Goli Taraghiová, Šahrnúš Parsipurová, Reza Ghassemi jsou jména, která jsou pro perské čtenáře zásadní, ale za hranice perskojazyčného světa pronikala jen zřídka. Důvod je prostý: perských čtenářů mimo Írán není mnoho a překladů ještě méně.

Satrapiová do této tradice vstoupila z jiného konce. Psala francouzsky, kreslila a zvolila formu, která nepotřebuje překlad stejným způsobem jako román. Dostala se tak tam, kam se většina jejích předchůdců nikdy nedostala. Persepolis vyšel francouzsky v roce 2000 a během několika let byl přeložen do desítek jazyků. Filmová adaptace z roku 2007 získala Cenu poroty v Cannes i nominaci na Oscara.

Nic z toho přitom nebylo součástí plánu. Ke komiksu se dostala víceméně náhodou, když v Paříži sdílela ateliér s kreslíři, protože si vlastní nemohla dovolit. S nadsázkou pak říkala, že Persepolis vznikl hlavně proto, že ji unavovalo odpovídat stále dokola na stejné otázky o Íránu. Napsala tedy jednu dlouhou odpověď.

Ženy, které nebyly symbolem

Ještě zřetelnější byla tato schopnost v knize Šitíčko. Děj se převážně odehrává v jediné místnosti. Po obědě, když muži odejdou spát, se scházejí ženy několika generací a začnou mluvit. O manželstvích, o tělech, o sexu, o zklamáních, o očekáváních, která se nenaplnila.

Po desetiletí byly Íránky v západním mediálním obrazu redukovány na symbol útlaku. Satrapiová jim vrátila něco mnohem obyčejnějšího a zároveň radikálnějšího: individualitu. Ukázala, že jejich rozhovory nejsou jiné než rozhovory žen kdekoliv jinde. Že mají vlastní humor, vlastní trapasy, vlastní tajemství a vlastní sny.

Satrapiová často říkala, že největším problémem světa je nedostatek empatie. Každý si myslí, že jen on trpí, jen on miluje, jen on vozí děti na dovolenou nebo jí zmrzlinu. Šitíčko tuto myšlenku nepředkládalo jako teorii. Nechávalo ji zažít.

Exil jako způsob života

Názory Marjane Satrapiové byly ostré a neústupné, a jen málokdy zapadaly do předem vymezených ideologických škatulek. Když například Francie vedla spor o zákaz hidžábu ve školách, odmítla se přidat k oslavám zákazu. Považovala zákaz za stejný typ nátlaku jako příkaz. „Zakazovat závoj a nařizovat ho je totéž,“ říkala.

I o exilu přemýšlela jinak. Nechápala jej jako přechodné období, které jednou skončí, ale jako způsob existence. Minulost je někde jinde, říkávala, a člověk na ni už nemá žádný vliv. Jenže bez minulosti se těžko vztahuje k budoucnosti. Proto je její tvorba tak výrazně obrácená do minulosti. Ale není to z nostalgie, je to z nutnosti.

Po zabití Mahsy Amíniové v roce 2022 koordinovala vznik kolektivní knihy Woman, Life, Freedom, která prostřednictvím textů a ilustrací zachytila povstání íránských žen. Perská verze byla zpřístupněna zdarma také čtenářkám a čtenářům v Íránu. Tentokrát mluvila s nadějí, která u ní nebývala samozřejmostí. „Skutečná feministická revoluce nemůže uspět, dokud muži nepochopí, že rovnost mezi ženami a muži je dobrá i pro ně,“ říká v rozhovoru.

Když jsem na sociální síti napsala, že Marjane Satrapiová zemřela, ozvalo se mi překvapivě mnoho lidí, pro které její knihy znamenaly totéž co pro mě. Její knihy byly důkazem blízkosti tam, kde média po desetiletí ukazovala hlavně vzdálenost. Marjane Satrapiová dokázala proměnit cizince v sousedy a vzdálenou zemi v místo obývané lidmi, kteří se bojí, smějí, milují a truchlí stejně jako kdokoli jiný.

Zemřela žalem. V perské kultuře, kde má smutek vlastní dům a vlastní jméno, to není metafora. Zůstávají komiksy, filmy a rozhovory — a především pocit, který se dá jen těžko pojmenovat jinak než tak, že někdo nakreslil něco, co jsi v sobě roky nosila beze jména.