Zpráva o tragickém skonu Patrika Eichlera zasáhla všechny, kdo ho znali, jako setkání s něčím zcela nepřijatelným. Patrik nežije? Cože? To přece nemůže být pravda.

Nad všemi jeho výkony novináře, politického organizátora a veřejného intelektuála pro mnohé stála jeho neokázalá, přitom svým jedinečným způsobem okouzlující osobnost. Působil plaše, někdy mírně nemotorně, ale vždy se projevoval jako milý a bystrý společník, s uličnickým, přesto laskavým smyslem pro humor a s čistým a dobrým srdcem. Rád se smál a byl to mimořádně hodný a přející člověk. Osudu musí vděčit každý, kdo měl příležitost stát se jeho kamarádem.

Byl také pracovitý, výkonný a spolehlivý. Tak jsme ho poznali jako kolegu v Literárních novinách, kde si osvojoval novinářské řemeslo, i posléze v Deníku Referendum, kde zejména v době velmi těžkých začátků patřil ke stěžejním autorům. A nejméně dvakrát významně pomohl naše noviny i existenčně udržet. Nikdy o tom nemluvil. Byl přející a skromný.

Pro práci novináře měl talent a když opakovaně říkával, že jeho vysněnou profesí by bylo pracovat jako redaktor Práva lidu, nejspíše vyjadřoval své skutečné hlubinné přání: formuloval tak i stesk po šťastnější éře novinářské profese, v níž by mohl novinářské řemeslo vykonávat za slušných podmínek, v listu s jasným politickým profilem, který přitom dbal o vysokou profesní úroveň.

Slušné podmínky jsme mu často v Literárkách nabídnout nedokázali. Patrik si však nestěžoval a trpělivě a znamenitě dělal práci, o které byl přesvědčen, že má smysl. Stihl se tehdy ještě učit od mistrů řemesla, jako byli Ludvík Vaculík, Jiří Vančura, Erazim Kohák, Alexandr Kliment, Alena Wagnerová či Jaroslav Šabata.

Své zkušenosti nabyté během našich společných let v Literárních novinách posléze přenesl do Listů, které i díky jeho přičinění dodnes představují jednu ze základních intelektuálních platforem humanitnědemokratické levice. Patrik byl obdivuhodný v tom, jak chápal smysl péče o instituce, o jejich udržování či zakládání, a snažil se v nich takto promyšleně působit.

Byl totiž také mistrem skomírajícího řemesla politického organizování. Školil se v něm během dlouhých hodin intenzivních rozhovorů s jedním z největších českých politických myslitelů poválečné éry — Jaroslavem Šabatou. Vidím je, jako by to bylo včera, jak spolu při častých Patrikových návštěvách Brna sedávají nad skleničkou červeného v zaniklé brněnské kavárně Solitaire.

Patrik Eichler byl jedním z nejvýraznějších představitelů skupiny intelektuálů, o nichž by se dalo mluvit jako o „Šabatově škole“. Jako vzdělaný historik ostatně před pár lety připravil o Šabatovi vynikající vzpomínkovou výstavu.

I z jejich rozhovorů se zrodil plán proměnit Masarykovu dělnickou — posléze demokratickou — akademii v moderní sociálnědemokratický institut. Patrik byl hlavním organizátorem dosti komplikované reformy v řadě ohledů zkostnatělého tělesa v organizaci, která opravdu mohla jako intelektuální zázemí moderní evropsky koncipované sociálnědemokratické strany sloužit. Škoda, že tu takovou nemáme.

Nebylo jeho vinou, že v důsledku všemožných hrubých chyb, jichž se rozliční představitelé ČSSD dopustili, dnes leží kdysi nejúctyhodnější česká strana v troskách. Mohl se směřování, jehož zhoubnost jistě viděl, ostřeji vzepřít? Snad ano. Ale Patrik nebyl svým ustrojením rebelem, člověkem revolty či vůdcem frakce. Ne proto, že by neměl dost politických dovedností. Za příznivých podmínek se možná mohl stát ministrem reprezentujícím solidně provozovanou sociálnědemokratickou stranu; byl k tomu řádově kompetentnější než většina lidí, které do ministerských křesel ČSSD po roce 1989 vyslala. Ale svou náturou nebyl předákem hnutí.

Navíc to byl člověk hluboce loajální a věděl, jak velký smysl má respektovat kolektivní akci. A v hloubi duše věřil, že sociálnědemokratický ideál se svou vlastní silou a vahou ve straně existující déle než celé jedno století, která navíc dokázala přežít jednačtyřicet let v exilu, nakonec prosadí. Zavzpomínáme-li na něj kdykoli i jako na člověka věrného sociálnědemokratickému hnutí až za hrob, teď už to vlastně nebude ani metafora.

Že se stal sociálním demokratem, se v jeho případě jevilo jako ta nejpřirozenější věc. Jako schopný historik se podílel na velkém sborníku o Janu Palachovi. Své porozumění tématu tragické politické oběti v jejích širších souvislostech si sám zpracoval tak, že na konci šedesátých let československá společnost usilovala o cosi mnohem ušlechtilejšího, než bylo bezcílné mamonářské pachtění, do nějž česká společnost upadla po roce 1992 a z nějž se nevymanila podnes.

Byl to prvotřídní veřejný intelektuál, který vysoce převyšoval standard pražského liberálního politického myšlení posledních tří dekád. Uměl polsky, četl i srbsky a chorvatsky, vynikal znalostmi dějin Polska a Jugoslávie. Své politické přemýšlení opíral právě o takovéto porozumění širším kontextům a souvislostem.

Bylo v něm jakési tiché, až pobavené pohrdání umolousanou snahou o obnovu kapitalismu bez přívlastků, což byla deklarovaná a podnes v zásadě nepřekonaná základní idea české politiky po rozpadu Československa. I ten ve shodě se svými nejbystřejšími vrstevníky i většinou svých o dvě generace starších učitelů pokládal za hrubou chybu, vrtoch krátkozraké nacionalistické politiky. Celý život se ostatně sám pokoušel důsledně propojovat intelektuální život v českých zemích a na Slovensku. I tam za něj dnes roní slzy.

Politické dění analyzoval pronikavě, originálně, pro veřejnoprávní média představoval po dlouhou dobu vítaný hlas vysvětlující události z nadhledu, v kontextu a ze sociálnědemokratické perspektivy. Byl věcný, vždy připravený, málokdy se s někým přel: zkrátka formuloval pozici, o níž byl přesvědčen, že je intelektuálně nejsilnější. A takřka vždy tomu tak i bylo.

Ale jak jsme si již řekli, Patrik nejen mluvil, nýbrž také velmi dobře organizoval. Obětavě a mimořádně obratně pracoval už v ProAltu, občanské iniciativě, v níž se soustřeďoval občanský odpor proti barbarské politice škrtů Topolánkovy a Nečasovy vlády. Právě s mnohými přáteli, které zde získal, se mu pak podařilo dotáhnout do zdárného konce transformaci Masarykovy demokratické akademie v užitečnou a produktivní instituci.

Podílel se na ustavení tehdy vcelku slibného idealistického proudu v ČSSD. A jeho nejskvělejší hodina přišla, když se Bohuslav Sobotka stal i s podporou prostředí, do nějž Patrik patřil, po volbách v roce 2013 premiérem. Mnoha lidem idealistického založení se v jeho kabinetu následně otevřel organizační prostor.

Patrik Eichler ho využil jako málokdo druhý, když dokázal všemi spletitými fázemi legislativního procesu protáhnout českou obdobu německé rozpočtové podpory politických institutů. Byl velmi hluboce přesvědčen o nenahraditelné roli politických stran v provozu zastupitelské demokracie. A věřil, že ze všeho nejvíce potřebují vytvoření infrastruktury, která by jejich každodenní provoz v co největší míře naplňovala ideovým obsahem.

Proto se tak zasazoval o založení politických institutů volně navázaných na politické strany, jejichž úkolem ze zákona je působit ve společnosti ve veřejném zájmu v duchu ideových východisek daného politického subjektu. Do institutů začala od roku 2018 plynout poměrná částka, kterou stát každoročně přispívá politickým stranám dle jejich výsledků ve volbách.

Je skoro jisté, že v Institutu pro křesťansko-demokratickou politiku, v pirátském Institutu π či ve starostenském think-tanku iSTAR vůbec netuší, že za svůj vznik a miliony, které každoročně přistávají na jejich účtech, vděčí tomuto nenápadnému sociálnímu demokratovi. Ale je tomu tak. Ve všech jejich kancelářích by měla viset jeho fotka a u ní dnes hořet svíčka. Jen tímto mistrovským organizačním kouskem Patrik vykonal pro českou demokracii a společnost víc, než o sobě může říct velká většina polistopadových ministrů.

A pak tu bylo jeho psaní. Při četbě jeho textů se dere na mysl Gándhího výrok: „Jazyk je přesným odrazem charakteru člověka.“ Patrik měl svůj nezaměnitelný styl: lakonický, přesný, v něčem až suchý. Ale vždy zcela spolehlivě vyjadřující emancipační ideály, pro něž žil a o jejichž správnosti ani na vteřinu nepochyboval, i když postupem času kolem něj zakolísal kdekdo.

Z ohlasů zaplavujících veřejný prostor po jeho tak zdrcující smrti je zjevné, kolik měl kamarádů a v kolika srdcích se zabydlel. Mnohé z nás teď jistě mrzí i to, že jsme mu, jak moc ho máme rádi, během jeho života nedávali víc najevo. Patrik byl skromný a klidný tak, až se často zdálo, jako by snad žádné povzbuzování sám vůbec nepotřeboval.

Od jeho mladých přátel pokoušejících se dnes u nás obnovovat socialistickou levici se dovídám, že s ním ještě minulý týden plánovali na nejbližší dny společné akce. Myslím na ně a na to, jak moc jim Patrik bude chybět jako jeden z mála lidí, kteří měli reálnou zkušenost s organizační prací ve velkých institucích a kteří představovali přímou kontinuitu s lidmi jako Kohák, Kantůrková, Šabata či Vaculík.

I nám do redakce v pátek ani ne dva dny před svou smrtí poslal prosbu, zda by někdo nejel debatovat se studenty na akci k 17. listopadu na střední školu do Blanska. Co se nám do včerejška jevilo jako obtížně uskutečnitelná možnost, teď už pochopitelně bereme za svou povinnost.

Byl to organizátor, kterého by každý chtěl mít ve své skupině. Byl to novinář, který by vynikal v každé redakci. Byl to člověk, s nímž byste šli do odboje. Byl to člověk, který by se rozdal pro druhé. Jako Patrikovi přátelé pro něj nemůžeme udělat už nic víc než to, že se budeme dál snažit pracovat pro spravedlivější svět, protože tak by on sám nejspíše formuloval to, na čem mu v životě záleželo ze všeho nejvíc.

Pokud se cítíte v tísni a potřebujete duševní podporu, prosíme, volejte kdykoli zdarma na Linku první psychické pomoci 116 123.