Heslo „Deset procent lidí v exekuci“ získalo ohlas i mezi novináři hlavního proudu. Díky projektu Ekumenické akademie a Otevřené společnosti od loňska víme, kolik lidí řeší problémy s exekucemi, jak je na tom která obec a kolik po lidech v úhrnu i jednotlivě vymáhají soudní exekutoři.

Za rok 2017 se problémy s nejméně jednou exekucí zabývalo 863 tisíc lidí. Připočtěte si odhadem alespoň děti a rodiče přiměřené části z nich, abyste mohli začít přemýšlet o pohromě, jejíž rozsah veřejná debata sotva začíná popisovat. A to snad ani ne díky dostupným datům, jako kvůli podezření, že lidé v exekuci volí Miloše Zemana, Tomia Okamuru nebo Andreje Babiše.

Deset procent lidí v exekuci je dobré heslo. Upozorňuje, že jsou lidé obdaření výsadou klidného života i stálého příjmu, a že jsou lidé, kteří tyto výsady nemají. Nejde samozřejmě jen o lidi v exekuci. Problémy zajistit svůj každodenní život mají nezaměstnaní, s problémy se jistě potkávají i ženy po mateřské nebo obecně lidé nad padesát. Jenže jsou to právě jen sociální problémy, které straší jako ohrožení.

Děti přijdou, nebo ne. Padesátky se člověk dožije, nebo ne. Asi je lepší sportovat nebo žít zdravě, ale když na to přijde, člověk mnoho nezmůže. Propad do chudoby, do finanční a sociální závislosti na rodině nebo, nedejbůh, státu, je příčina studu a představa, která vyvolává obavy. Proto i pro politickou levici je obhajoba chudých první úkol. Když ne pro chudé jako takové, tak proto, že obava z chudoby, obava ze ztráty dnešního sociálního postavení nebo životní role vedou voliče k podpoře radikálů. A pokud je důvodem k této volbě obava ze sociálních problémů, je úkolem levice, aby tato témata a tyto lidi vracela zpět do politického hlavního proudu.

Máme tu menšinu, se kterou nemluvíme

Když přijedete na Frýdeckomístecko nebo Karvinsko, uvidíte dvojjazyčné označení vlakových stanic i obcí, ob městečko potkáte polskou školu, v trafice koupíte místní polské noviny. Tento příklad používám, protože polská menšina na samém severovýchodě České republiky žije ve velkém počtu a na souvislém území. A i tak je to menšina vcelku nenápadná.

Lidem z uznaných národnostních menšin ovšem stát zaručuje třeba i to, že — za zákonem daných podmínek — mohou u soudu hovořit vlastním jazykem a ve vlastním jazyce dostávat informace o volbách. Dvojjazyčné značení obcí nebo vlakových stanic je možné, pokud v obci žije alespoň deset procent obyvatel jiné národnosti. Kdyby exekuce byla národnost, byly by dvojjazyčné nápisy třeba i v tak veselém a studentském městě, jakým je Brno.

Pokud se dnes začíná znovu hovořit o omezení územní působnosti exekutorských úřadů a nových pravidlech oddlužení, je to dobře. Lidi v dluzích nelze držet mimo denní život společnosti, protože tak jako společnost přicházíme o jejich schopnosti a sami sebe odsuzujeme ke zbytečnému používání represe.

Protože ale jde o velkou menšinu, je na místě zvážit, zda jí neposkytnout některé z menšinových práv. Když veřejnoprávní média povinně vysílají tolik a tolik minut v menšinových jazycích, neměla by povinně vysílat i o dluzích z pohledu dlužníků? Když mohu jako příslušník národnostní menšiny používat svůj jazyk před soudem, hovoří soud s dlužníky jazykem, který je zjevně srozumitelný? Když mám jako menšina nárok na vzdělávání ve svém jazyce, máme dostatek dluhových poraden a neměl by stát veřejné vysoké školy požádat, aby zřídily obory studia dluhového poradenství?

Lidé vytlačení na okraj společnosti spíše nevolí. Dát jim naději na vybudování lepší budoucnosti a přivést je zpět k veřejnému a politickému životu nepomůže zdaleka jen jim. Především uklidní ty, kdo se propadem do chudoby cítí ohrožení. A bude ustalovat dnes rozkolísaný politický systém.

Se třemi a více exekucemi se v loňském roce potýkalo téměř půl milionu lidí.