↗

„Když jsme se ale teprve poznávali a stávali se kamarády, připadala mi podobná manifestace politicko-ideové příslušnosti až úsměvná. Zvlášť v jeho mile neohrabaném pojetí. Teprve později jsem jí přišel na chuť.“ Foto Jan Gruber, DR

Bude tomu více než deset let, kdy přišel na Náměstí míru, kde jsme se scházeli k procházce po sociálnědemokratické Praze, s velkým červeným praporem. Jelikož to nebylo zdaleka poprvé, kdy se s něčím podobným vytasil, nepřišlo mi to — narozdíl od mnoha těch, které jsme cestou potkali — nikterak podivné. Patřilo to k němu.

Když jsme se ale teprve poznávali a stávali se kamarády, připadala mi podobná manifestace politicko-ideové příslušnosti až úsměvná. Zvlášť v jeho mile neohrabaném pojetí. Teprve později jsem jí přišel na chuť.

Na ten prapor myslím od chvíle, kdy jsem se dověděl, že Patrik Eichler nežije. Připadá mi totiž, že ho dobře vystihuje. Nikdo jiný by ho s sebou nejspíš nevzal. Možná z pocitu jisté nepatřičnosti. On ho ovšem s sebou hrdě vláčel a mával s ním nad hlavou celé dlouhé odpoledne. A je pravdou, že s praporem se nám ulicemi kráčelo volněji, jistěji a s větší radostí, než kdybychom jej s sebou neměli.

A stejně jako s praporem se to má s mnohým ostatním. Neznám nikoho, kdo by tak vytrvale, zdánlivě neúnavně a málem až jaksi rutinně spojoval lidi z nejrůznějších prostředí. Kdo by se bral za instituce, obhajoval je a zas a znovu dokazoval jejich důležitost pro celou společnost. Kdo by se vždy hbitě při věci s rozvahou a oporou ve znalostech pustil do kdejaké diskuse, jal se odpovídat na právě položenou otázku a pomáhal ostatním procházet zákrutami jejich myšlení.

To všechno vždy směle, ochotně, se zaujetím, bez strhávání pozornosti na sebe a takřka automaticky. A bylo by toho ještě dost.

Ale možná to nejpodstatnější je, že neznám nikoho, kdo by bez dalšího všem kolem sebe — alespoň tam, kam jsem dohlédl — neustále otevíral dveře. Ať už ty skutečné opatřené kovovou klikou nebo ty pomyslné. A dával tak lidem možnost růst, kupit chyby a pro příště je — snad — neopakovat.

Uměl spojovat, podněcovat a rozvíjet. Ale také se potměšile usmívat, hlasitě chechtat a dělat na druhé dlouhý nos. A bez přestání — což není nijak zvlášť zveličené — pracovat ve prospěch solidárnějšího, spravedlivějšího a svobodnějšího světa. Moc bych si přál, abychom pod tím praporem mohli vyrazit na spoustu dalších špacírů. A jsem si víc než jistý, že nejsem sám.