Na perónech velkých stanic měl přístup k vodě podobu velkých umyvadel na nástupištích. Žulová vana, kohoutek na kraji nebo uprostřed. Mohli jste se opláchnout nebo si něco menšího umýt. Anebo si napustit vodu do lahve.

Na malých nádražích měl přístup k vodě podobu litinového či smaltovaného umyvadla zapuštěného do zdi. Kohoutek, výlevka. Účel dokázalo splnit stejný a lépe. Mezi kohoutkem a dnem umyvadla bylo více místa.

Popravdě si nepamatuji, kdy jsem jedno z takových umyvadel viděl naposledy v provozu, o pumpách, které někde také bývaly k vidění, nemluvě. Na velkých stanicích mizí s rekonstrukcemi, i když jsou od vody stejně léta odpojená.

Na malých stanicích jsou prostě jen odpojená, jako jsou samy stanice zhusta zabedněné, zamřížované a nepřístupné. V nově instalovaných modro-šedých budkách Správy železnic najdete nejvýše pár sedátek, jinak nic.

Dostat se na nádraží k vodě tak není jednoduchý úkol. Na patnáctce stanic, včetně autobusové Prahy-Florenc, sice najdete výdejníky start-upu Lokni, jenže k těm potřebujete mobilní aplikaci, často i peníze a rozhodně si v nich nic neumyjete. Je to obraz světa, kde start-up je moderní věc a potřeba vody trochu starosvětská. Na to, aby se razantně zmenšil počet používaných plastových lahví v souvislosti s cestováním na železnici, což byl Správou železnic deklarovaný záměr, to při tisícovce stanic a patnácti stech zastávkách zdejší železniční sítě určitě nestačí.

Když před třemi lety projekt výdejníků start-upu Lokni na české železnici začínal, hájila ho Správa železnic také tím, že staré kohoutky a nová pítka jsou nehygienické a neoblíbené. Sice k tomu tehdy neměla věcné podklady, ale jistě to tak ve vnímání části lidí být může. Nevíte ostatně, kdo byl u pítka před vámi.

Problém je, že Správa železnic nenabízí k pítkům a kohoutkům s vodou alternativu. A že voda se nepoužívá jenom k pití. Umýt si na nádraží nebo menší stanici ruce nebo jablko také nemáte kde. A když jde o hygienu, kdybyste se obávali a údržba by nevypadala kdovíjak, vždycky byste mohli vodu odtočit a kohoutek opláchnout sami. Trochu by to také posilovalo nevalnou míru mezilidské důvěry.

Je škoda, že ve své letní anketě — metodicky pochybné a s výsledky předem nevyužitelnými — nepoložila Správa železnic i otázku po dostupnosti pitné vody na českých nádražích. Mohli jsme mít k tématu na konci horkého léta alespoň pár vstupních úvah. Třeba na téma, zda si ještě lidé umějí volnou dostupnost vody jako koncept představit.

K čemu by takovou vodu využívali? A kolik z nich by výdejník na vodu uvítalo na své stanici nebo zastávce a které stanice a zastávky by to byly? Dnes pořád žijeme ve světě, kde je na větších stanicích snazší vodu koupit v obchodě, než si ji natočit jinde zdarma a kde na menších stanicích zhusta žádný přístup k vodě není.

Navíc zde trvá potřeba kontrolovat jednotlivce a jeho potenciálně „závadové jednání“. Co kdyby si někdo u pítka, nedej bůh, vyčistil zuby. Jistě, setkání s člověkem bez domova nebo narkomanem — kteří se v té chvíli stanou argumentem — zhusta nepatří k nejvítanějším zážitkům dne. Problém ovšem není v existenci vodovodu, ale v neexistenci sociální politiky v českých zemích.

Správa železnic nemůže sociální politiku suplovat, nemá ale její represivní východiska přenášet do své práce, protože tak znepříjemňuje cestování všem. Patnáctka výdejníků na vodu je v tom příběhu jen anekdota na hony vzdálená jakémukoli řešení.

Zajistit dostupnost pitné vody na železničních stanicích nebo v jejich blízkosti je přitom inženýrská otázka, inženýři k ní ovšem potřebují dostat zadání. Kde budou hledat inspiraci, by měla být věc jejich vlastní invence. Na zajištění provozu a údržby se Správa železnic může domlouvat s obcí, hospodou přes ulici nebo autobusovým dopravcem, jenž od stanice odjíždí.

S výhledem na další horká léta bych jen připojil požadavek, aby mezi kohoutkem a dnem umyvadla byl v nově rekonstruovaných budovách dostatek místa alespoň na jedenapůllitrovou — skleněnou — lahev. Ve výdejnících, pokud jich bude přibývat, i na toaletách. Důležité pak je, aby voda v kohoutcích byla také studená; jen si zkuste někdy pít tu teplou.

Spousta dalších věcí závisí na naší představivosti. Pokud může být káva do vlastního hrnku o pět korun levnější, jistě může být o pět korun levnější i voda do vlastní lahve. Jen ji prodávat. Pokud má být snazší přístup k vodě pro cestující, nestačí QR kód z jízdenky místo zvláštní aplikace?

Pokud jde někde stánek, který stejně má vlastní přístup k vodě, nemůže mít provozovatel ve smlouvě i vyvedení kohoutku z provozovny ven? Představujte si u toho, že horko bude delší a větší, inflace vyšší a potřeba šetřit palčivější.

Někdo by oprávněně mohl připojit otázku veřejných toalet — také dnes na české železnici spíše nejsou, než jsou — nakonec je ovšem veze vlak, na který čekáte. Ten samý vlak ovšem pitnou vodu ve svých zásobnících nemá. Natočit si ji musíte před nástupem.