Nečekaně odešel můj dlouholetý kamarád, učitel a tichý průvodce mým intelektuálním i profesním životem, Patrik Eichler. Když jsem se před spoustou let učil psát sloupky, věděl jsem, že ten trik, jak na malém prostoru předat čtivě a vtipně větší myšlenku, leží v pravidelných šesti odstavcích, které posílal Patrik Eichler.

Potkal jsem ho ještě jako student v Masarykově demokratické akademii, pak jako začínající autor a editor v Deníku Referendum a krátce jsme spolu působili u ministra pro lidská práva. I když jsme pak byli každý jinde, zůstávali jsme v kontaktu, potkávali se, vídali se na konferencích, debatách, setkáních. Patrik byl od začátku do konce mojí spojkou k vědění.

Ať jsem se za posledních patnáct let ocitl kdekoli, věděl jsem, že mu můžu napsat, zavolat anebo se s ním potkat a že mi pomůže navigovat v dané situaci — v instituci, ve velkých otázkách i v každodenních drobnostech. Jeho poslední text v Deníku Referendum ze srpna, kdy jsme spolu byli naposledy na pivu, je o tom, jak na nádražích chybí pítka.

Pochopíte z něj, proč chybějící pítka nejsou jen samostatný jev, ale důsledek celého nastavení společnosti a politiky. Patrik tímhle „zpětným tahem“ přirozeně fejetonistického myšlení na úsporném prostoru ukazoval, proč by vás měly zajímat i velké politické ideje: protože jinak nebudete mít kde si napustit vodu nebo umýt jablko.

Patrik Eichler představoval vzácnou kombinaci ohromujícího intelektu a hluboké dobrosrdečnosti. Když komentoval lidskou blbost, uměl být ostrý, ale nikdy tak, aby jakkoli shodil člověka nebo se dotknul jeho slabiny. Jeho soupeře srážela pravda, nikdy on. Jeho cílem byla pravda a spravedlnost — a svět, který by vždycky počítal se všemi, včetně těch, kdo sami tak velkorysí nejsou.

Byl pro mě nejpřirozenější možnou autoritou. Svou inteligencí a rozhledem převyšoval všechny v místnosti, a přesto ani na okamžik nevyzařoval nic, čím by se jakékoli autority dožadoval. Světu dnes vládnou přesně opačné figury — idioti, kteří touží po uznání a pokoušejí si ho vykřičet.

Patrik byl autoritou v tom zdravém smyslu — naslouchat mu a vést s ním dialog pro mě byla nejenom bezbřehá zábava, ale především pootevřená cesta k vědění, třebaže jsem s ním v dané věci nesouhlasil. Kdykoli jsem dospěl k vlastnímu postoji, věděl jsem, že ho chci „podrobit testu Patrikem“.

Nikdy mi neřekl, že to je hovadina, vždycky pro mě měl bonmot, glosu, formulaci, kterou jako by seskládal přímo pro mě — abych pochopil, v čem má moje myšlenka slabé místo, ale aby mě od ní neodradil, když vedla správným směrem. Nebyl to učitel, který mluví a já ho poslouchám — byl to učitel, který se mnou se svým charakteristickým klidem prochází mým vlastním myšlením a ukazuje mi, jak s ním pracovat.

Nikdy nikomu neměl potřebu vnucovat svůj názor. I v tom bylo jeho myšlení tak cenné a vymykalo se všudypřítomné hlučné prázdnotě.

Vždycky, když jsem byl připravený zanevřít na sociálnědemokratické myšlení, byl tu Patrik Eichler, na kterého jsem vychrlil svoje stížnosti na celou tu stranu i pochybnosti nad smysluplností celého sociálnědemokratického směru tváří v tvář současnému kapitalismu. Patrik mi dával zapravdu, nikdy mi to nevyvracel.

A nechal na mně, abych si zas a znova lámal hlavu nad tím, proč on zůstává přese všechno věrný. Je to legrační, když si to říkám, ale vlastně to byl v něčem můj spirituální lídr. Nebyl to technokrat, politika pro něj pořád byla hlavně nástroj vyššího smyslu — i sociální demokracii vždycky varoval, že pokud opustí svůj velký příběh, zanikne.

Den po jeho odchodu, kdy tohle píšu, mě přemáhá tíha nejistoty, jestli teď někoho takového ještě mám. Ale snažím se dívat s vděkem aspoň na to, že jsem ho ve svém životě mohl mít tak dlouho a v tak klíčových letech, kdy se formoval můj charakter, kdy jsem si osvojoval svoje řemeslo a kdy rostly základy mého světonázoru.

Od včera si listuju Patrikovými texty, v hlavě si je předčítám jeho hlubokým hlasem a při pointách vidím, jak zvedá oči v sloup, rychle mrká a nasazuje potutelný úsměv. Patrikův soustředěný výraz velkého intelektuála se uměl změnit v dětsky potměšilé zalykání s doširoka otevřenou pusou. Vždycky pro mě bylo strašně důležité vidět, že to jde dohromady — že filosof nemusí být nudný, stejně jako klaun nemusí být jednoduchý.

Když jsem začínal s psaním, získat si Patrikovo nevyřčené uznání pro mě bylo důležitější než získat si ho u mnohem skloňovanějších jmen. Ostatním totiž většinou chyběla jedna z těch dvou předností, které v sobě Patrik tak ojediněle snoubil — buďto jsem sám cítil, že se jim svým intelektem jakž takž vyrovnám, anebo sice měli navrch, ale chyběla jim ta přirozená laskavost, se kterou by mohli svou inteligenci dávat k službám lepšímu světu. Nepamatuju si jedinou chvíli, kdy by Patrik Eichler nevyzařoval obojí.

Ještě si vybavím ten pocit, kdy jsem jako mladý pisálek najednou uviděl, že mě bere jako sobě rovného autora a přítele — to byl moment, kdy jsem teprve sám uvěřil, že bych mohl psát. A tak mi pomohl i k tomu, abych měl v tenhle zlý den aspoň to. A mohl se pokusit napsat, co pro mě znamenal Patrik Eichler.

Čest práci, kamaráde, a děkuju za všechno. Máš velký podíl na tom, kdo jsem.