Nekrology Patrika Eichlera už byly napsány, a jsou to skvělé a důstojné vzpomínky. Nerad bych opakoval, co jiní řekli lépe, přesto mám pocit, že vůči Patrikovi mám jistý dluh, který už sice nikdy nesplatím, ale pořád se k němu můžu veřejně přihlásit a třebas tím pomoct někomu jinému.

S Patrikem Eichlerem jsem se poznal v prostředí, které by se asi nejlépe dalo označit jako provozní zázemí politiky. Prvním a veskrze intenzivním zážitkem byla účast na konferenci v jeho milovaném Polsku, která se pro mě, a ještě jednoho spolužáka z Katedry filozofie, stala vstupní branou do světa levicově humanistické politiky. S panem B. se asi oba shodneme, že na vše, co se na té cestě stalo, nikdy nezapomeneme, a že to pro naše životy byla transformativní zkušenost.

Patrik Eichler byl člověkem, který dokázal měnit životy lidí. Takových lidí, pravda, pár po světě běhá, jen malé procento z nich ale může říct, že změny, jichž jsou iniciátory, subjektu změny přinesly užitek, pomohly jej proměnit k něčemu novému, originálnímu, a snad i lepšímu. Patrik takovým člověkem byl.

Lidem, se kterými se setkával a spolupracoval, dokázal dát prostor ke svobodnému rozvoji. Když o to ten druhý stál, dokázal mu nabídnout pomocnou ruku a nechat ho rozvíjet své schopnosti a talent a vybudovat tak hodnotu jak pro jednotlivce, tak i pro komunitu. O tom ostatně psali jiní.

Proč to ale dělal? Navíc v prostředí, které je přesyceno sociopaty, prostředí, které se zdá být založeno na účelovém spojenectví, a ne přátelství? Patrik byl ve světě politiky ponořen, ale nikdy jím nebyl kontaminován na svém charakteru. Měl rád lidi. Měl rád nás. Láska k lidem, kritická, hodnotově pevně ukotvená v principech humanismu, je jediným možným vysvětlením jeho dlouhodobých motivů.

Tady je můj dluh: I já jsem měl Patrika rád, ale nikdy jsme mu to neřekl. Žijeme ve světě, který se na taková prohlášení dívá podezřívavě, dvojnásob, když je udělá muž (není to správně, ale ruku na srdce, tenhle stereotyp rozhodně nezmizel); stonásobně, když se odehrají v prostředí smečky věchtových parlamentních psů. Možná jsem si myslel, že to není potřeba říkat nahlas, že to ten druhý vnímá. Bojím se, že jsem se v tom hluboce mýlil.

V posledních letech jsme v častém kontaktu nebyli. Naposledy jsme si krátce psali před měsícem. Před nějakou dobou jsem formálně vystoupil z Masarykovy demokratické akademie, protože její prolnutí s umírající politickou stranou zmítající se v křeči zbabělosti a oportunismu pro mě už bylo nesnesitelné. Můžu doufat, že si to nebral osobně, jako projev nedůvěry nebo rozzlobení na něj — ale to se už nedozvím.

Svůj dluh už splatit nedokážu. Rád bych se ale pokusil vyvarovat stejné chyby i vůči jiným lidem ve svém okolí, kterých si vážím a které mám také rád. Budu se učit říkat to častěji a nahlas.

Nabídnout prostor, ve kterém si může ten druhý říct o pomoc. Lidem, které mám rád, chci pomáhat. Jen možná někdy nevím jak na to. Možná je tohle ta poslední lekce, kterou se můžu díky Patrikovi naučit: Když si nebudeme pomáhat a nebudeme se mít lidsky rádi, nepřežijeme. Nemáme peníze ani moc, ale máme sebe. Není to málo.