Kráčíme vstříc nelehké době. Důsledky klimatické změny začínáme pociťovat na vlastní kůži a jako vědec dobře vím, že je přesto stále nebezpečně podceňujeme. Zvýšení průměrných teplot vzduchu o dva stupně Celsia, kterým jsme si v České republice od 60. let minulého století prošli, možná nezní tak zle, důsledky pro přírodu jsou ale již nyní dramatické. A to nás v brzké budoucnosti ještě minimálně další dva stupně Celsia čekají.

Ačkoliv velká většina modelů vývoje klimatu nepředpokládá, že by se srážkové úhrny měly nějak výrazně měnit, ba naopak se zdá, že by dokonce mohly mírně narůstat, mezi nejzřetelnější projevy klimatické změny patří údobí extrémního sucha. Rozhodující totiž není jen to, kolik vody naprší, ale i kolik vody se z krajiny vypaří. A právě odpar se v důsledku vyšších teplot, delší vegetační sezóny a stavu volné krajiny systematicky a vytrvale zvyšuje.

Kdy přijde další období extrémního sucha, sice nevíme, je však téměř jisté, že nastane a že v blízké budoucnosti možná zažijeme sucho daleko horší než to letošní. Vyplývá to prakticky ze všech klimatických modelů do roku 2100, které předpokládají stabilní nárůst teploty o další přibližně dva stupně Celsia a spolu s tím i častější a horší extrémní výkyvy.

Přehrady a zdravá říční krajinu: dvě strany jedné mince

Zkušenost s letošním suchem tak do mediálního prostoru opět vnesla diskuzi o tom, jak se na sucho můžeme v budoucnu připravovat, a tato diskuze je v mnoha ohledech průlomová. Otázky kolem hospodaření s vodou se totiž doposud točily téměř výlučně kolem technické infrastruktury. Letos však stále častěji zaznívá, že technická řešení jsou jen jednou stranou mince — přičemž tou druhou je zdravá krajina.

Metafora dvou stran téže mince je výstižná. Síť přehrad nám totiž zajišťuje snadno dostupnou pitnou vodu, jejíž odběr je dnes srovnatelný s odběrem z podzemních zdrojů. Na druhou stranu bez zdravé krajiny nám během extrémně suchých let zbudou jen prázdné přehrady s vodou mizerné kvality, a příliš nezáleží na tom, kolik jich budeme mít k dispozici.

Celý problém je o to složitější, že za technické zásahy do říční sítě jsme zaplatili obrovskou ekologickou daň. Výstavba každé přehrady totiž znamená obrovský zásah, který ovlivní celou říční krajinu i daleko za hranicemi samotného zatopeného území. Přerušením říční kontinuity se jednak říční krajina zneprůchodňuje pro vodní organismy, zároveň se mění chemické a fyzikální vlastnosti tekoucí vody a narušuje se dynamika splavenin, a tedy i způsob, jakým si řeka tvoří své koryto. Nakonec se v celém povodí mění dynamika průtoků, která je zcela zásadní pro přírodní bohatství říční krajiny, protože bez pravidelných vyšších průtoků nedochází k obnově nivních biotopů a ty pak porostou expanzními a invazními druhy.

Jinými slovy, za přehrady jsme zaplatili ztrátou přírodního bohatství říčních krajin a mnohdy jejich úplnou destrukcí. Přirozeně fungující říční krajina přitom má v krajině velmi důležitou roli. Poskytuje útočiště mnoha organismům, včetně vzácných druhů, ochlazuje okolí a třeba i pomáhá oddálit kulminaci povodňových vln. Nakonec nezregulované řeky umožňují migraci vodních organismů, což je samo o sobě důvodem, proč všude po Evropě dochází k cíleným odstraňováním stupňů, jezů, přehrad a břehových opevnění. Projekt Dam Removal Europe eviduje po celé Evropě stovky takovýchto zásahů, které zprůchodnily tisíce kilometrů řek.

Nečekat na kroky státu

S přehradami to tedy rozhodně není černobílé a je stejně špatně je jak démonizovat, tak bezmezně adorovat. Vraťme se ale k principu dvou stran jedné mince, nebo možná ještě lépe k principu misek vah. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že zatímco během posledního století a půl proběhl opravdu masivní rozvoj technické infrastruktury a regulací říční sítě, vývoj v krajině vedl úplně opačným směrem.

V tomtéž období jsme udělali vše proto, abychom z krajiny co nejefektivněji odváděli vodu pryč — ať už systémem odvodňovacích soustav, slučováním pozemků, změnami v hospodaření, nebo nakonec i samotnými regulacemi říční sítě a destrukcí nivní krajiny. Nikde jinde v Evropě tyto proměny neprobíhaly tak efektivně a důsledně jako právě u nás. Pomyslným vahám jsme tedy na jednu stranu nasypali všechna závaží, co byla po ruce, zatímco na druhé straně jsme odstřihli i samotnou misku.

Proč tedy dnes od vlády v reakci na sucho slyšíme o budování desítek nových přehrad, a nikoliv o tom, že tou největší přehradou je právě zdravá krajina? Přitom právě u té máme dnes naopak obrovský dluh, a je tedy třeba na ni upřít pozornost. Konečně změny v krajinné struktuře nebo ve způsobu hospodaření jsou daleko snazší a politicky méně konfliktní než budování nových přehrad.

Těžko říct, jestli v tom hraje roli špatná informovanost, vedlejší zájmy — například odpor proti změnám v zemědělství či využívání anorganických hnojiv —nebo prostě jen skutečnost, že přehrady jsou jako řešení proti suchu pro širokou veřejnost přesvědčivější než nějaké travnaté pásy v polích, aleje a zřejmě i těžko představitelné proměny hospodaření.

V každém případě bychom ale neměli čekat jen na aktivitu státu ani ztrácet příliš mnoho času rozhořčováním se nad jeho nečinností. Ve vztahu k zadržování vody v krajině mají velkou moc i obce a kraje. Ty mohou například realizovat oddělení kanalizace pro dešťovou a splaškovou vodu, investovat do kvartérního čištění odpadních vod nebo budovat různé krajinné prvky a o ty se pak odpovídajícím způsobem i starat, budováním infrastruktury napomáhat rozvoji drobného a lokálního zemědělství, podporovat ochranu přírody včetně spolkové činnosti a mnohé další.

Mezi ambicióznější projekty může spadat i cílené zatravňování zemědělsky využívaných ploch v okolí zdrojů pitné vody nebo v erozně ohrožených místech. Nakonec každý z nás pak může přispět jednoduše tím, že v létě nebude vodou plýtvat a místo koupání ve vlastním bazénku si zajde zaplavat na některé veřejné koupaliště nebo do řeky.

Nakonec je třeba zdůraznit, že sice přišel podzim a s ním i několik dešťových přeháněk a strach ze sucha, a tedy i politický zájem o něj, do velké míry opadly. Letošní sucho ale nebyla nějaká vzácná událost, byl to takový trailer budoucnosti za dvacet až třicet let. Dnes máme jedinečnou příležitost tuto zkušenost využít k tomu, abychom změnili náš přístup ke krajině a na sucho se začali zcela vážně připravovat, jak nejlépe to dovedeme. Pokud tuto šanci promarníme, další sucho nás zastihne ještě méně připravené a jeho dopady budou drastičtější.