Letošní teplé a suché léto znovu přitáhlo pozornost k otázce, kolik vody máme a jak rychle o její zásoby přicházíme. Ve veřejném prostoru se přitom mísí konkrétní data s útržkovitými varováními a katastrofickými scénáři. Co skutečně ukazují měření, družicová pozorování a hydrologické modely? Nedokážeme z nich předpovědět, jak suchý bude každý příští rok, některé dlouhodobé změny jsou ale už dnes dobře patrné. Pro Českou republiku je přitom zásadní především stav půdní a podzemní vody.

Pátá výroční zpráva Světové meteorologické organizace (WMO) o stavu světových vodních zdrojů, zveřejněná 17. září 2026, popisuje, jak se poslední desetiletí celosvětově proměňuje dostupnost vody napříč celým hydrologickým cyklem. Nejen pro Evropu je varováním slábnutí podzemních zásob i tání pevninských ledovců, které pomáhají překonávat suchá období. Když nyní po teplém a suchém létě zaprší, povrchová krajina se sice může poměrně rychle zazelenat, ale hlubší zásoby vody pod zemí se doplňují podstatně pomaleji, pokud vůbec.

Situace na mnoha českých i evropských tocích zůstává napjatá i nyní a není to pouze důsledek letošního teplého a suchého léta. I v září zůstávaly průtoky na řadě toků v České republice pod dlouhodobým normálem a mělké podzemní vody byly na začátku měsíce výrazně podnormální.

Pro porozumění reálné dostupnosti vody je klíčové sledovat nejen srážky, ale zejména to, kolik vody zůstává v půdě, v podzemí, v řekách, sněhu i ledovcích a jak se tyto zásoby mění v čase. Právě takový ucelený pohled nabízí zpráva Světové meteorologické organizace za rok 2025. Série analýz propojuje pozemní měření, družicová pozorování i hydrologické simulace. Na její přípravě se podílím simulacemi pomocí globálního hydrologického modelu mHM, které pomáhají doplnit obraz především tam, kde chybí dostatek pozemních měření.

Zásob vody na pevnině ubývá

Pět dosavadních ročníků zprávy Světové meteorologické organizace zachycuje stav světových hydrologických poměrů, v nichž se lokální nedostatek vody střídá s jejím nadbytkem. V roce 2021 pokračovalo sucho v povodí jihoamerické La Platy, zatímco západní Evropu zasáhly ničivé povodně. V roce 2022 se evropské řeky potýkaly s nízkými průtoky a Pákistán s rozsáhlými záplavami.

Rok 2023 byl z hlediska průtoků světových řek nejsušší za předchozích třiatřicet let. V roce 2024 sucho těžce zasáhlo Amazonii, zatímco střední Evropa zažila povodně. Rok 2025 pak patřil k nejsušším z hlediska průtoků za sledovaných pětatřicet let. Podnormální roční průtoky zasáhly 36 procent plochy světových povodí.

Už sedm posledních let v řadě připadá na povodí s průtoky v běžném rozmezí pouze 34 až 38 procent jejich celkové plochy, oproti průměrným 46 procentům z let 1991—2020. Je důležité si uvědomit, že pojem podnormální označuje přesně vymezenou statistickou kategorii nízkých průtoků (pod 25. percentilem), nikoli pouze hodnoty pod aritmetickým průměrem.

Z těchto dat nutně nevyplývá, že každý rok musí být všude sušší než ten předchozí. Například průtoky na indickém subkontinentu byly v roce 2025 převážně nadnormální. Zprávy Světové meteorologické organizace popisují stav vodního cyklu, do kterého vedle globálního oteplování vstupuje přirozená proměnlivost počasí. Závažný je však vývoj u přirozených zásobníků vody, jako jsou zvodně a ledovce. Celkové zásoby vody na pevnině podle družicových dat GRACE vykazují klesající trend přibližně od let 2014 až 2016.

Ve střední a východní Evropě přetrvávaly v letech 2022 až 2025 rozsáhlé nedostatky podzemní vody. Vedle toho světové ledovce během hydrologického roku 2025 ztratily přibližně 408 miliard tun ledu, to je krychle ledu s hranou přibližně 7,6 km. Všechny hlavní ledovcové regiony navíc zaznamenaly čistý úbytek už čtvrtý rok za sebou. Tím se oslabují budoucí zásoby, na nichž jsou závislá některá horská povodí a jejich obyvatelé.

V té souvislosti letošní lednová zpráva Institutu pro vodu, životní prostředí a zdraví Univerzity OSN (UNU-INWEH) rozvíjí pojem vodní bankrot. Bankrotem zpráva rozumí situaci, kdy společnost dlouhodobě spotřebovává více vody, než se dokáže obnovovat, a současně poškozuje přírodní zásobníky vody natolik, že jejich návrat k původnímu stavu už není reálně možný nebo by byl nepřiměřeně nákladný.

Aby se evropská krajina nezměnila v poušť

Další ucelený pohled doplňuje srpnová zpráva Společného výzkumného střediska Evropské komise (JRC), která se věnuje degradaci krajiny. Zde je nutné rozlišovat tři termíny. Rozlišujme přitom sucho jako dočasný nedostatek vody, aridifikaci jako dlouhodobý posun k suššímu klimatu a desertifikaci jako degradaci krajiny v suchých oblastech vlivem klimatu i lidského hospodaření.

Podle shrnutí zprávy desertifikace již nyní zasahuje přibližně 530 tisíc kilometrů čtverečních, tedy kolem 12 procent území EU, s dopady na zhruba 42 milionů obyvatel. Největší podíl postiženého území mají Španělsko, Kypr a Řecko. Pro období 2021—2040 zpráva identifikuje zvýšené riziko na více než jednom milionu kilometrů čtverečních EU, často i v oblastech, které dnes nejsou klasifikovány jako suché. Hodnocení zahrnuje vedle změn vegetace také erozi, úbytek půdního uhlíku či zhutnění půdy.

Zpráva upozorňuje na možný posun suchých klimatických podmínek do částí střední Evropy. Rozsah tohoto rizika závisí na klimatických scénářích, dostupných datech i zvolených hranicích jednotlivých kategorií. Neznamená to, že se Česká republika promění v poušť s písečnými dunami. Je ale potřeba spojovat ochranu vodních zásob s péčí o půdu, neboť zhutnění může omezovat vsakování srážek a eroze odnáší úrodnou vrstvu. O odolnosti krajiny vůči suchu tak rozhoduje také její stav a způsob hospodaření.

Oteplování zesiluje půdní sucho

Ale zpět do reality letošního roku. Proč se sucho v teplejším klimatu může zesilovat, ukazuje také studie evropského sucha v první polovině roku 2026 vedená nizozemskými kolegy z iniciativy World Weather Attribution (WWA), na které jsme se podíleli.

Výrazným signálem je rostoucí výparová poptávka atmosféry. Vyšší teploty zvyšují potenciál atmosféry odpařovat vodu z krajiny. Skutečný výpar samozřejmě závisí na tom, zda je v půdě dostatek vlhkosti, proto není správné jednoduše tvrdit, že každý stupeň oteplení znamená stejný nárůst reálného výparu.

Výsledky World Weather Attribution ale ukazují robustní vliv oteplování na půdní sucho: podmínky půdní vlhkosti z dubna až června v západní části sledované Evropy se staly přibližně pětkrát pravděpodobnějšími než v klimatu o 1,4 °C chladnějším, ve východní oblasti byly deficity za leden až červen asi jedenáctkrát pravděpodobnější.

U samotných srážek je obraz méně jednoznačný a závisí na oblasti i zvoleném období. Právě kombinace srážkového deficitu a vyšší výparové poptávky proto lépe vysvětluje, proč může stejné množství srážek v teplejším klimatu vést k vážnějšímu půdnímu suchu.

Další logickou otázkou je, nakolik se tento vliv promítá i do hydrologického sucha a průtoků řek. Právě tomu se nyní věnuje náš výzkumný tým na Fakultě životního prostředí ČZU. V rámci studie, jejíž výsledky zatím nejsou publikované, zkoumáme červencové průtoky evropských řek v roce 2026. Společně s kolegy z německého Institutu Alfreda Wegenera porovnáváme modelové situace s obdobným velkoprostorovým prouděním atmosféry v dnešním a předindustriálním klimatu.

Ptáme se tak, jak oteplování způsobené člověkem ovlivnilo průběh konkrétní události hydrologického sucha napříč evropskými povodími. Ve vybraných profilech na dolních úsecích Rýna, Rhôny, Pádu a Dunaje předběžně vycházejí červencové průtoky v dnešním klimatu o 26 až 38 procent nižší než v simulaci bez oteplení způsobeného lidskou činností.

Směr je jasný. Musíme jednat

Druhá studie jde o krok dál a zkoumá, jak by se režim evropských řek mohl měnit systematicky s dalším oteplováním. Porovnání evropských řek při globálním oteplení o 1,5, 2 a 3 stupně Celsia oproti předindustriálnímu období ukazuje, že s rostoucí teplotou se zhoršují období nízkých průtoků, zejména na jihu Evropy. Mění se také střídání období vysokých a nízkých průtoků.

Typická doba od konce období vysokých průtoků do nástupu nízkých průtoků se v modelových výsledcích zkracuje ze 7,6 měsíce v období 1980—2010 na 6,8, 6,0 a 4,8 měsíce při uvedených úrovních oteplení (při třístupňovém oteplení tedy téměř o tři měsíce).

V opačném směru, tedy od nízkých k vysokým průtokům, se tento interval naopak mírně prodlužuje. Uvedené hodnoty představují souhrnný obraz analyzované evropské říční sítě, jednotlivá povodí se ale mohou chovat odlišně. Je přitom důležité, že daná studie pracuje s měsíčními průtoky, nikoli s krátkodobými povodňovými vlnami.

Z těchto všech poznatků tedy souhrnně nevyplývá, že by nezbytně muselo být všude méně vody, ale některé tendence jsou poměrně dobře a jasně doloženy. Další oteplování zvyšuje výparovou poptávku atmosféry, urychluje úbytek ledovců a v řadě regionů zvyšuje tlak na půdní i podzemní zásoby vody.

Právě proto má smysl chránit vodní rezervy ještě před příchodem dalšího sucha například systematickým sledováním stavu podzemní vody, předcházením nadměrným odběrům, ochranou půdního profilu a podporou vsakování tam, kde pro to existují vhodné podmínky.

Opatření přitom musejí vycházet z reálné vodní bilance konkrétního povodí. Modely nemohou přesně říct, jak bude vypadat každý příští rok, ale směr dlouhodobých změn už dnes známe dostatečně dobře na to, abychom na něj reagovali.