Pouhé tři týdny před zahájením zrušila nepálská vláda na nátlak Číny hlavní tibetanistickou konferenci, pořádanou Mezinárodní asociací tibetských studií (IATS). Ta měla po čtyřleté pauze proběhnout koncem srpna v nepálském Káthmándú a organizátoři v čele s Káthmándskou univerzitou ji připravovali od roku 2023.

Její zrušení bylo oznámeno ve chvíli, kdy už přes sedm set registrovaných účastníků ze čtyřiceti zemí mělo zakoupené letenky a zaplacené hotely. Organizátoři následně konferenci přesunuli do online prostoru.

Tlak Pekingu

Nepálský vládní mluvčí později v médiích popřel, že by členové kabinetu přímo instruovali organizátory ke zrušení konference, v ústní komunikaci to ovšem nakonec úředníci potvrdili přímo vedení IATS. Podle prvních informací a oficiálního prohlášení asociace IATS tyto pokyny organizátorům konference sdělili přímo hlavní tajemník vlády Govinda Bahadur Karki a tajemník ministerstva zahraničí Amrit Bahadur Rai.

Oficiálně není přiznaný ani zásah Číny a čínská strana se k věci nevyjádřila. Na tlak Pekingu však jasně ukazuje předchozí vývoj událostí, kdy se kvůli konferenci nejprve 21. července sešel čínský velvyslanec Čang Mao-ming s nepálským ministrem zahraničí.

Poté se ke konání konference při své návštěvě Nepálu 29. července vyjádřil vysoce postavený představitel čínského buddhismu mnich Jin-šun, člen celostátního výboru Čínského politického poradního shromáždění a představený Čínského chrámu v nepálském Lumbíní, rodišti Buddhy. Nepálští představitelé navíc v blízké době plánují další setkání se zástupci Pekingu a doufají, že nový premiér, který se úřadu ujal letos na jaře, bude moci Čínu navštívit.

Čínské zákony za hranicemi země

Svou roli zde nepochybně sehrál čínský zákon o prosazování etnického sjednocení a pokroku, který vstoupil v platnost letos 1. července. Vztahuje se totiž i na zahraniční aktéry, kteří by podle jeho výkladu narušovali „etnickou jednotu“ Čínské lidové republiky a „podporovali separatismus“.

Už koncem července tak po intervenci čínského velvyslance odřekli svou účast na konferenci badatelé z Tibet Policy Institute, think tanku napojeného na tibetskou exilovou vládu v Dharamsale (oficiálně Ústřední tibetskou správu, CTA). Nakonec ale ani to nestačilo.

Seminář IATS je přitom čistě akademické setkání badatelů zabývajících se převážně tibetským jazykem, kulturou a historií a politický aktivismus zde nemá své místo. Naopak, mezinárodní tibetanistická konference poskytuje mnoho let důležitou platformu pro sdílení informací a pohledů z různých stran a perspektiv.

Její zrušení je proto velmi nešťastné a vrhá negativní světlo také na Nepál, který se v novém miléniu ocitl pod sílícím čínským tlakem — a právě Tibet v jeho vztazích s Pekingem hraje dlouhodobě klíčovou roli.

I na Čínu jde ovšem o nezvykle tvrdý krok. Paradoxně mu ve správnou chvíli „nahrálo“ dobře míněné rozhodnutí IATS uspořádat konferenci o Tibetu v zemi, která k němu má v mnoha ohledech blízko, a zároveň „dekolonizovat“ tibetanistiku poskytnutím prostoru badatelům přímo v regionu.

Mezi světy

O možnosti uspořádat tuto mezinárodní konferenci přímo v Tibetu se samozřejmě nikdy vážně neuvažovalo. Bylo by totiž předem jasné, že by probíhala zcela pod taktovkou čínské komunistické strany, jako je to v případě Pekingského tibetologického sympozia organizovaného Čínským tibetologickým centrem v Pekingu, které je napojené na čínský stát. Dosud však konference IATS probíhaly s poměrně vyrovnanou účastí badatelů z USA, Evropy, Číny a také Indie, včetně etnických Tibeťanů.

Právě účast odborníků z Čínské lidové republiky však byla dlouhodobě problematická a Čína čím dál bedlivěji zvažovala, komu povolí na tuto konferenci vyjet. Spolupráce tibetských a zahraničních badatelů byla po roce 2008 stále komplikovanější a od nástupu Si Ťin-pchinga je pro zahraniční akademiky přístup do tibetských oblastí Číny za účelem výzkumu téměř nemožný. Na letošní konferenci v Nepálu bylo přitom zaregistrováno asi sto výzkumníků z Čínské lidové republiky s velkou delegací právě z pekingského tibetologického centra.

Pro akademiky z Číny však účast na takové konferenci představuje skutečný střet dvou světů. Současná mladá generace má ve svých institucích přístup pouze k oficiálním ideologickým výkladům a silně tendenčním interpretacím tibetského odporu vůči čínské nadvládě v padesátých letech 20. století i tragédií nedávné historie, jako byly masové perzekuce tibetských elit a ničení klášterů po tibetském povstání a za Kulturní revoluce.

Nepál v čínském stínu

Volba Nepálu jako místa konání takovéto konference se vzhledem k současnému geopolitickému vývoji jevila od počátku jako komplikovaná. V této stále poměrně chudé a hornaté zemi, kde je část obyvatel etnicky tibetského původu nebo s Tibeťany blízce příbuzná — zejména to platí o severních oblastech na hranici s Tibetem, jako jsou Mustang a Dolpo, a o vyšších polohách Himálaje —, žije navíc početná menšina migrantů z Tibetu, kteří se zde usadili v několika vlnách navázaných na různé fáze čínské represivní politiky.

Naprostá většina lidí, kteří v minulosti většinou bez dokladů opouštěli Tibet, přešla nejprve hranice s Nepálem a teprve odtud se s trochou štěstí dostala dál do Indie. Nepálské úřady však v roce 1994 na nátlak Číny přestaly uprchlíkům vydávat příslušné doklady. Podle Pekingu jsou to nelegální migranti a v některých případech dochází i k jejich navracení do Čínské lidové republiky.

Tibetská komunita v Nepálu žije v jakési šedé zóně bez oficiálního statusu a pod přísným dohledem, kdy jsou otevřené projevy politického aktivismu, podpora dalajlamovi a exilové vládě či kritika Číny trestány.

Po nástupu nové vlády letos v dubnu pozorovatelé věřili v mírné zlepšení vztahů s tibetským exilem, k čemuž přispělo i rozhodnutí umožnit místním Tibeťanům, aby si 6. července v tichosti připomněli devadesáté první narozeniny 14. dalajlamy. Tyto vstřícné kroky však vyvolaly další zesílení čínského tlaku.

Hedvábná stezka přes Himálaj

Jak dokládá loňská publikace vydaná pod hlavičkou Sinopsis, Nepál začal po roce 2000 systematicky potlačovat projevy tibetského aktivismu na svém území a v posledních deseti letech prohlubuje spolupráci s Pekingem. V roce 2017 podepsal memorandum o zapojení do čínské globální iniciativy Pás a stezka (BRI) a o dva roky později osobní návštěva generálního tajemníka Si Ťin-pchinga stvrdila příslib investic v rámci této iniciativy. V září 2023 vydali zástupci Nepálu během návštěvy Pekingu komuniké, v němž se zavázali, že v souvislosti s Tibetem nebudou na svém území tolerovat žádné „separatistické aktivity proti Číně“.

Oficiálně Nepál vyznává tzv. „princip jedné Číny“, který se ovšem týká primárně Tchaj-wanu, nikoli Tibetu. Ten je na rozdíl od Tchaj-wanu skutečně pod čínskou kontrolou a žádný mezinárodní subjek na světě, dokonce ani tibetská exilová vláda, ho od roku 1951 neuznává jako samostatný. V praxi je tak tento princip využíván i za hranicemi Číny a umožňuje Nepálu zasahovat v tibetské diaspoře proti projevům podpory dalajlamovi, vyvěšování tibetské vlajky či heslům požadujícím svobodný Tibet.

Přestože už několik let probíhají jednání o projektech v rámci iniciativy Pás a stezka, zejména o vybudování železnice z Tibetu do Nepálu přes hlavní hřeben Himálaje, žádné větší infrastrukturní projekty zatím realizovány nebyly. Jednou mála z výjimek je čínská modernizace letiště v Pókhaře, která je branou do Himálaje zejména pro turisty. Projekt provázela řada problémů a kontroverzí, které korunoval rozsáhlý korupční skandál, v němž bylo nakonec spolu s čínským dodavatelem obviněno také pětapadesát nepálských úředníků.

Boj o vliv v Buddhově rodišti

Čínský vliv se také stále výrazněji projevuje v šíření oficiálních narativů čínské komunistické strany a v úsilí nahradit v Nepálu rozšířený tibetský buddhismus jeho sinizovanou podobou. Od roku 2011 se Čína systematicky angažuje v rozvoji areálu Buddhova rodiště v Lumbiní, které je jedním z nejvýznamnějších poutních míst světového buddhismu. V posledních letech Peking usiluje o získání plné kontroly nad děním v tomto místě a o jeho využití pro vlastní geopolitické cíle zejména ve vztahu k Indii a tibetským exilovým institucím.

Poté co vstoupil v platnost čínský zákon o etnické jednotě, zvedla se v tibetské diaspoře v Indii a Spojených státech nová vlna protestů proti čínské politice v Tibetu. To dalo Pekingu nové páky v nátlaku na Nepál a poskytlo záminku ke zrušení konference IATS, k němuž se přikročilo údajně z „bezpečnostních důvodů“.

Nepochybně k tomu přispělo i napětí v nepálské společnosti, které přesně před rokem vyvrcholilo v masových protestech mladých lidí proti korupci a nepotismu. Jejich násilné potlačení vedlo k pádu tehdejší vlády a nová garnitura v čele s premiérem Balen Šáhem má za sebou sotva sto dní ve funkci. Jakékoli kontroverze tak pro ni nejsou v tuto chvíli žádoucí.

Boj o hegemonii jediného výkladu

Zrušení mezinárodní konference znamená mnohem víc než „jen“ ojedinělý čínský zásah do akademických svobod mimo vlastní hranice Čínské lidové republiky. Je to důležitý signál o proměně způsobu, jakým se o Tibetu mluví na mezinárodní scéně. Akademická konference odborníků, kde měli bez ohledu na ideologii možnost představit výsledky svého bádání vedle badatelů z USA, Evropy, Austrálie či Indie i vědci z Tibetu a Číny, byla nyní prezentována jako tendenční aktivismus. Akademická debata se tak stává nemožnou i ve chvíli, kdy nejde přímo o politiku či ideologii.

Indická badatelka Ifrah Khalil Kawa ve svém komentáři pro Tibetan Review píše, že „zrušení významné mezinárodní konference […] jasně ukazuje, že produkce vědění o Tibetu zůstává neoddělitelná od politického prostředí, v němž vzniká.“

Čína si nyní nárokuje právo určovat, co lze o Tibetu říkat. Usiluje o to, aby tibetská studia sloužila primárně jako nástroj ideologie Komunistické strany Číny a všechny ostatní hlasy byly eliminovány jako nelegitimní, nebo dokonce jako přímé ohrožení čínské státní bezpečnosti podle zákona o etnické jednotě. Je to zásadní posun ve snaze delegitimizovat vědění, které není v souladu s výkladem Komunistické strany Číny.

Palestinsko-americký myslitel Edward Said ve své knize Orientalismus (1978) označil západní „orientalistiku“, tedy vědní obory zabývající se zkoumáním Asie, za jeden z klíčových nástrojů západního kolonialismu, který pomáhá upevňovat hegemonické postavení Západu vůči zbytku světa.

Peking dnes tyto mechanismy uplatňuje ve vztahu k „etnickým menšinám“ uvnitř Čínské lidové republiky. Vědní obory zakládané od padesátých let minulého století využívá jako nástroj k prosazování vlastního výkladu citlivých historických, kulturních a politických otázek. Ze strany Nepálu tak nejde pouze o další ústupek čínskému tlaku, ale také o jasný příklon k čínské interpretaci současného světa.