V současnosti prochází stavební zákon opět bouřlivými změnami. Jedna z nich se má týkat i umisťování spaloven nebezpečného odpadu, které by nově měly být považovány za strategicky významnou infrastrukturu. To v praxi znamená, že mohou vyrůst i v těsné blízkosti obytných domů — třeba i toho, kde plánujete prožít zbytek svého života. A možnost bránit se proti takovému záměru bude ještě slabší než dosud.

Představa, že spalovny jsou samy o sobě „čistým“ či „ekologickým“ řešením, se ve veřejném prostoru stále objevuje, avšak realita — respektive vědecké poznání — je složitější.

Pokud by spalovna vypustila do řeky toxické látky s okamžitými fatálními dopady na živé organismy, jak jsme to viděli například při havárii na Bečvě, bylo by mnohem snazší jejich škodlivost jednoznačně prokázat. Rizika spojená se spalovnami jsou však méně viditelná. Působí totiž v dlouhodobém, někdy až transgeneračním měřítku. A právě to je jejich hlavní problém.

Kontrolujeme jen to, co se nám hodí

Spalovny nebezpečných odpadů a zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO) se v tom, co uvolňují do životního prostředí, příliš neliší. Jejich problém je v tom, co a jak je u nich skutečně monitorováno. Zatímco do nich vstupuje chemicky rozmanitý, často nepředvídatelný a toxický koktejl látek, oficiální monitoring se zaměřuje jen na poměrně úzké spektrum znečišťujících látek.

To, co reálně sledujeme, je jen špička ledovce. Běžné plyny se sice měří kontinuálně, avšak nejnebezpečnější organické látky — například rakovinotvorné dioxiny — pouze dvakrát ročně. Spalovna tak může vykazovat emisní limity „v normě“, protože se trefila do monitorovacího okna, zatímco po zbytek roku (například při startech nebo nestabilitě provozu) může do okolí unikat násobně více škodlivin.

A pak existují látky, které legislativa v emisích vůbec nesleduje. Typickým příkladem jsou takzvané věčné chemikálie (PFAS). Přestože Evropa disponuje špičkovým laboratorním zázemím, naráží systém na své limity: úřady kontrolují pouze legislativně vymezené minimum, nikoli skutečný dopad chemického koktejlu na zdraví obyvatel v okolí spaloven.

Co oko nevidí

Zatímco vědecká komunita dlouhodobě upozorňuje na možnosti zlepšit monitoring, aktuální legislativní změny jdou úplně opačným směrem. Dokumentace záměrů spaloven mají často stovky stran, v nichž se podstatné informace obtížně dohledávají — nebo je nenajdete vůbec.

Snaha promítnout nejnovější vědecké poznatky do dokumentací záměrů spaloven v rámci vyhodnocení vlivů na životní prostředí (EIA) často selhává — jejich autoři je buď ignorují, nebo s nimi nakládají selektivně tak, aby relativizovali obavy veřejnosti. Například výběrem epidemiologických studií s „negativními“ či neprůkaznými výsledky.

Pěkně je to vidět právě na vlivu spaloven na lidské zdraví. Dokumentace by jej měla hodnotit komplexně, k čemuž má k dispozici metodiku, resp. autorizační návod od Státního zdravotního ústavu (SZÚ). V něm výslovně stojí, že se má vyhodnotit průnik perzistentních organických látek (POPs, např. dioxiny a věčné chemikálie) do potravního řetězce, což je pro člověka hlavní cesta expozice těmito látkami. Jenže to v dokumentacích nenajdete. Hodnotí se pouze emise do ovzduší.

Dokumentace tak postrádají klíčový rozměr dopadů. Skutečnost, že se perzistentní organické látky mohou ukládat v okolním prostředí, kontaminovat půdu, po které běhají slepice, jejichž vajíčka snídáte, a tím vstupovat do potravního řetězce, bývá v procesu EIA jednoduše ignorována.

Co říká věda: Kontaminace jídla na kilometry daleko

Dopady spaloven na lidské zdraví jsou dlouhodobě diskutovaným tématem. Výše zmíněná metodika Státního zdravotního ústavu mimo jiné doporučuje vycházet z epidemiologických studií. V roce 2020 vyšel systematický přehled (metastudie), který analyzoval 93 odborných prací z posledních zhruba patnáct let a syntetizoval poznatky o vztahu mezi znečištěním životního prostředí a zátěží lidského organismu, sledovanou například v krvi, mateřském mléce či na úrovni genotoxických markerů.

Studie upozorňuje na souvislosti mezi expozicí perzistentním látkám a různými zdravotními dopady, včetně zvýšeného rizika nádorových onemocnění či reprodukčních problémů.

Závěry ukazují, že významnou expoziční cestou může být konzumace kontaminovaných potravin. A to zdaleka neplatí jen pro lidi žijící v jejich bezprostředním sousedství, ale i těch, k nimž se dostanou potraviny vypěstované či vyprodukované v oblastech poblíž spaloven. Vědecké doporučení je přitom striktní: nové spalovny by vůbec neměly vznikat v oblastech zemědělské a potravinářské produkce včetně domácí spotřeby.

Často slýcháme, že moderní technologie jsou bezpečné. Zmíněná metastudie sice připouští, že novější spalovny s odpovídající údržbou mohou vykazovat nižší míru emisí, zároveň však upozorňuje, že zdravotní dopady expozice perzistentním toxickým látkám se obvykle projevují až po letech kumulativního působení. Tvrdit proto dnes o nové spalovně, že je zcela bezpečná, je z vědeckého hlediska nepodložené. Měl by zde platit princip předběžné opatrnosti.

Nejvyšší míře expozice a zdravotního rizika jsou logicky vystaveni pracovníci spaloven. Ti jsou však často zároveň obyvateli daných lokalit, a jsou tak zátěži vystaveni jak v práci, tak doma. V odborné literatuře bývají označováni jako „sentinelová“ (indikátorová) populace — jejich zdravotní stav je prvním varovným signálem, že v okolním prostředí není něco v pořádku.

Autoři studie navíc upozorňují, že vzhledem k metodickým limitům starších výzkumů a častému zaměření pouze na část expozičních cest může být celková míra zdravotních dopadů spaloven dosud podhodnocená.

Falešné kapacity a zvrácená motivace

Stoupenci budování nových kapacit často argumentují tím, že v České republice chybí zařízení pro zpracování přibližně 100 až 130 tisíc tun nebezpečného odpadu ročně. Tento údaj je však podle dat z Plánu odpadového hospodářství ČR zavádějící — reálný deficit se pohybuje spíše kolem 45 tisíc tun. Současné kapacity by přitom mohly být v zásadě dostačující, pokud by do spaloven nebyl směrován i odpad, který lze zpracovat jinými metodami.

Příkladem je zdravotnický odpad. Jeho značná část má v praxi charakter běžného komunálního odpadu. U rizikové složky (s výjimkou specifických látek, jako jsou cytostatika) je možné využít moderní dekontaminační postupy — například parní sterilizaci v autoklávech. Tím se odpad zbaví infekčnosti a může být následně recyklován nebo skládkován. Že cesta vede přes materiálové využití, a ne přes komíny, dokazují i kraje jako Jihočeský nebo Karlovarský, které si s nebezpečným odpadem dokážou poradit s minimálními či nulovými spalovacími kapacitami.

U průmyslových spaloven hraje významnou roli ekonomická stránka provozu. Výstavba i provoz těchto zařízení představují miliardové investice, jejichž návratnost je podmíněna stabilním a dlouhodobým přísunem odpadu.

Pokud stát legislativně usnadní jejich výstavbu jakožto „strategické infrastruktury“, může tím vytvořit silnou ekonomickou motivaci k udržování či rozšiřování toku nebezpečného odpadu. Namísto toho, aby průmysl investoval do čistších technologií a vzniku toxických odpadů předcházel, vznikne zde hladový aparát, který bude pro své ekonomické přežití byznys s nebezpečným odpadem naopak vyžadovat a udržovat. Stavět infrastrukturu závislou na udržování proudu odpadu jde přímo proti logice udržitelnosti a tlaku na snižování produkce odpadů.

Hazard se zdravím

Obavy místních komunit a spolků jsou v tomto kontextu pochopitelné a opírají se o vědecké poznatky. Umisťování spaloven do krajiny proto vyžaduje maximální transparentnost, včasné konzultace s občany a přísný, nezávislý dlouhodobý monitoring, nikoliv silové protlačení stavby pomocí ohýbání stavebního práva. V praxi se však zapojení veřejnosti často omezuje na formální procesy, zatímco reálný vliv občanů je omezený.

Současné vědecké poznání jednoznačně dokládá zdravotní i environmentální rizika spojená se spalováním nebezpečných odpadů, zejména v souvislosti s dlouhodobou expozicí perzistentním látkám. Pokud se dnes někdo snaží novelami zákonů omezit právo lidí odmítnout spalovnu nebezpečného odpadu vedle svého domu a bere jim možnost mluvit do podoby prostředí, ve kterém žijí, měla by být velmi hlasitě zkoumána jeho motivace. Jedná se totiž o hazard s životním prostředím a se zdravím nás všech.